Retro listování #3 - rok 1995

Autor: Bolek Krutor, vydáno: 4.2.2015

„Letošní rok by se měl pro českou horskou cyklistiku stát velkým mezníkem. Evropský šampionát by měl být pro všechny příznivce mountainbikingu fantastickým svátkem, pro závodníky obrovskou výzvou a pro celou naší cyklistiku vstupenkou do velkého bikového světa a do povědomí všech bikových nadšenců.“

Dočteme se hned na úvod prvního čísla Bike Pelotonu z roku 1995. V přemíře nadšení z očekávaného, snad ani nelze mít za zlé, že poslední věta nutí čtenáře číst stále dokola a pátrat po smyslu.

Logo vypujčeno z FB Česká historie MTB

Ono nadšení osvětluje hned vedlejší stránka s popisy připravovaných tratí ve Špindlerově Mlýně. Přiznám se že netuším jak moc se tehdejší trať shodovala s dnešní freeridovou, ale popis a náčrt dávají tušit, že podobná mohla být až ke stanici Hromovky. Úsměvně pak může působit hned první věta, patřící popisu tratě.

„Každý, kdo zná špindlerovský sjezd ví, jakou tvrdou zkouškou odvahy a riskérství je. Přestože pořadatelé zprvu připravili několik zpomalovacích retardérů, nenašli u představitelů evropské federace nejmenší pochopení a museli ještě do napadnutí prvního sněhu a druhé návštěvy komisařů přiložit ruku k dílu a ze sebevražedné záležitosti vytvořit trať světových parametrů.“

Inu pokrok nezastavíš a neuplynulo mnoho času, kdy se z původně „sebevražedné záležitosti“, stala slovy předních jezdců plochá dráha. Z mého pohledu sklon sice malý, ale ta trať stála za to už jen kuli „prvnímu borůvčí“. To překvapivě vzalo za své ne po zásahu ochranářů, ale rukou velkého guru…

V článku o přípravě sjezdové tratě k evropskému šampionátu mě pak ještě zaujala tato stať.
„Proto je žádoucí a nutné, aby sjezd před vlastními závody absolvovalo co možná nejvíce bikerů, případně, aby pod vedením zkušených "traťmistrů“ ještě přiložili pracovitou ruku. Teprve pak bude možné rozhodnout, kde je nutné zpevnit břeh, vysypat cestu kunčickým kamením nebo odstranit další vrstvu hnijících kmenů a větví."

Co mě zaujalo není nabádání k pracovitosti, ale ono záhadné „kunčické kamení“. Jestli se jedná o zvlášť vhodný typ podkladu pro sjezdovou trať? Internet mlčí…

Je jasné, že právě tento rok je pro naši MTB scénu opravdu zlomový a pro sjezd to platí dvojnásob. Už ne sport pro pár šílenců, už ne titíž jezdci a kola rekrutující se z crosscountry. Ale konečně specializace a vlna zájmu…

Je mi třináct let a za vysvědčení si jdu s mámou pro svoje první „horský“ kolo. Tenkrát se šlo do toho krámu, který byl nejblíže bydlišti. Bylo to stejně jedno, dostupná horská kola tehdy vypadala skoro stejně. Bohužel to byla taky doba, kdy se věci kupovaly tak nějak na pořád, do „foroty“.

„Mami to kolo je mi hrozně velký, nedosáhnu přes štangli. No alespoň ti dlouho vydrží. Než dorosteš, budeš nastupovat z obrubníku“.

Kellys Big Stride, byla to snad dvacítka rám. Mělo krásné, doslova trofejní paroží, jaké se dnes vidí už jen u rotopedu a bylo krásný.

Tedy já si to alespoň myslel. Bylo to první kolo, které jsem si mohl vybrat, mezi asi pěti dalšími. To dříve nešlo. V poměrně velkém věkovém rozmezí snad od 5ti do 15ti let, umocněnou dobou, kdy nic nebylo, byl výběr následující: sobi 20, BMX 20, případně RMX s cvrkem.

Z BMX20 na horáka to byl velký skok. Do té doby byli největší machři ze sídliště kluci na „béemiksech“, co měli řídítka skloněné ukrutně nízko, kdy spojovací hrazdička ledva olizovala pneumatiku předního kola. Pamatujete? Představec z pětky plechu, stažený čtyřmi šrouby. Člověk to mohl utáhnout sebevíc, stejně s každým obrubníkem řídítka klesala. Tátové tam motali izolačky, kobercovky, zalepovali barvou…

Ten obchod zvláštně voněl po oleji, železe a velkých papírových krabicích, které doputovaly až z poza oceánu. Ke kolu jsem nádavkem obdržel ještě olejničku s olejem na šicí stroje a katalog shimano 1995. Paradoxně to byl právě ten, který mi pomohl „přičuchnout“ ke gravity disciplínám. Téměř na jeho konci totiž byla sada „DX“. Krom prezentace této sady na bikrosovém kole, tam bylo vyfocené i cosi se strašně strmou horní rámovou trubkou a dvojbrýlovou vidlicí, jakou mají motorky. Bylo hezčí než můj „kelouš“ a přimělo mě pídit se, co je takové kolo vlastně zač.

V tu dobu jsem netušil, že je nějaký Špindlerův Mlýn. Natož, že se tam koná mistrovství Evropy ve sjezdu, ale i pro mne byl nakonec tento rok zlomový.

Nejvíce se vkládají naděje do Petra Hynčici, který na této trati dokázal zvítězit v generálce, před samotným mistrovstvím. Pozadu by neměl zůstat ani extrialista Vlastimil Tlašek a mohly by se hodit i motokrosové zkušenosti Kramuleho.

 Můžou se však blýsknout i borci, jezdící takzvaně „hop nebo trop“. Například Zúbek, procento dokončených závodů sice mizivé, ale když se zadaří, na bednu to bývá.

Bohužel dochované výsledky shrnují vždy jen první tři v kategorii. Česká jména zde nenajdeme, i tak jsou zajímavá.

SJEZD
MUŽI: 1. Francois Gachet (Fr)  2. Nicolas Vouilloz (Fr)  3. Alexandre Balaud (Fr)
ŽENY: 1. Anne Caroline Chausson (Fr)  2. Givanna Bonazziová (It)  3. Carole Grangeová (Fr)

V juniorech nejlépe sedmnáctiletý Cédric Gracia. Božský Nico v mužích s časem 5:31 až druhý přesto, že tento rok kvůli tréninku a maximálnímu soustředění na sjezd opustil školu.

Z našich nejlépe Tlašek na 35. místě. Který pod hranici třicítky klesl až po druhém kole, kdy si potykal s precizně zatlučeným kolíkem vymezujícím trať, který nepovolil. K trati říká: „Měli bychom podobné tratě stavět i jinde, ve světě se tohle prostě jezdí. Když jsem zdejší trať projel poprvé, měl jsem pocit, že se učím jezdit. U nás se závodí na šotolině, udělají se dvě nebo tři zatáčky a vítězí ti, kteří mají nejlepší fyzičku a dokáží svůj bike co nejvíc rozšlapat. Technika nám prostě chybí. Já jsem sice bývalý mistr světa v cyklotrialu, ale přesto nedokážu vést kolo tak, abych ho udržel na kamenech a kořenech. Francouzi a ostatní ze špičky jsou na podobné záludnosti zvyklí ze Světového poháru, mají to v ruce. Oni jsou si absolutně jistí v místech, kde já jedu na doraz a mám problémy vůbec kolo udržet ve stopě. Nejlepší tam jedou v klidu a zároveň rychleji…“

„Hned v těsném závěsu je to otázka materiálu. Přední závodníci mají přizpůsobené odpružení, zdvihy nad deset centimetrů a podobně. To určitě hraje rovněž roli, všichni mají speciály v hodnotě kolem 150 až 200 tisíc korun…“

Dále zmiňuje problematiku našich tratí a především neochotu kompetentních něco s tím udělat. A dotkne se i tématu, které jak vidno český sjezd provází od jeho počátků…

„Většina sjezdařů je dost rozhořčených. Zdá se mi a nejen mě, že sjezd je u nás na vedlejší koleji, takže se dá těžko odhadnout, jak se bude vyvíjet do budoucnosti. Už dokonce padla taková slova, že se v rámci Českého poháru zruší úplně, což by byla určitě škoda. Snad k záchraně přispěje, že sjezd ve Špindlu se vydařil po všech stránkách.“

Situace se nakonec přiostřila natolik, že se zainteresovaní sešli na půdě redakce Bike Pelotonu k diskuzi. Tehdejší seriál závodů Marin Cup, si co do pořádání sobotních cross country závodů držel výbornou pověst. Horší to však bylo s nedělními sjezdy. Snad vše vysvětlující je nařčení, že regionální pořadatelé v neděli zpravidla dospávají následky sobotního sponzorského rautu s domněnkou, že „už to mají za sebou“. Sjezd je mnohými vnímán jen jako nutné zlo a organizace podle toho vypadá.

A na jaká kola se dalo při ME  ve Špindlu narazit?

Zvláštní kombinace brzd, popírající pravidlo, že to „lepší“ by mělo jít do předu.

Foes, tuto značku opravdu cením. Vždy si šli vlastní cestou a prošlapali tak nejednu cestičku, která konstrukci kol posunula dál.

Integrace je stále trendem, ale tato v podobě tlumiče integrovaného v sedlové trubce možná až moc předběhla dobu.

Když se dnes řekne „napínák“, málo kdo si vybaví tuto vychytávku. Přitom v mnoha obdobách přežila i rok 2000 a upadla v zapomnění až s dostupností běžných vodítek.

Jak vidno tehdejší hranice mezi XC a DH speciálem byla někdy tak tenká, že vlastně žádná nebyla…

Průměrná rychlost nejrychlejšího 36km/h nenapovídá, že by jezdec upotřebil tak velkou „pilu“. V té době však zcela běžná věc.

 

Zatímco v roce předešlém to vypadalo na nástup systému S.A.S., na ME 95 abys elastomerové „kšandy“ pohledal. Na převratný systém vzpomene reklama. A když jsme u těch reklam…

V sobotním programu se mimo rámec ME odjel i slalomový závod a František Mrázek pevně spojen klipsnami se svým strojem zajíždí druhé místo.

ME je samozřejmě hlavní téma, ale na stránkách BP onoho roku  narazíme i na jiné zajímavosti…

Jak by vlastně mělo dobré sjezdové kolo vypadat? Jaký by mělo mít zdvih, geometrii? Tuto otázku si v počátcích pokládalo mnoho konstruktérů a jen málo z nich, našlo odpověď. Tento stroj má sice zdvihy v pravdě průkopnické a kupodivu přijatelnou váhu, ale jinak je snad všechno špatně. Tažný tlumič, zadní stavba si s torzní tuhostí nejspíše moc netyká. A výška čepu při tomto zdvihu, musela neskutečně „tahat řetěz“.

Stejný rám od deseti různých výrobců? Nic nového pod sluncem… Za povšimnutí stojí telesedlovka Tioga.

Génius z Vrchlabí, aneb Jiří Němeček a jeho Jiner Titanium 95. Ač se to na první pohled zdát nemusí, jde o sjezdový speciál. Rám i tlumič vlastní výroby. Rám je svařen z předtvarovaných titanových plechů v ochranné atmosféře. Na tu dobu neskutečná věc.

Ani toto kolo na první pohled nevypadá jako sjezdové. Ale jméno majitele Francoise Gacheta, vítěze sjezdu při ME ve Špindlu, jeho geny usvědčuje. Pozoruhodné, že systém přepákování jen s upravenou polohou horního čepu, přežil u Sunnu prakticky do dnes. Přední trojúhelník karbonový a hit současnosti, třmen zadní brzdy uvnitř schovaný v trojúhelníku zadní stavby, již v roce 1995.

Tak toto opravdu jen pro zajímavost a snad i jako odstrašující příklad…

Fastrax – raději v pedálech a na sedle, než nohy ven a odjíždět to na rámu:). A první z legend řady „M“. Povšimněte si způsobu uchycení tlumiče, aneb další z řady novinek současnosti, avšak dávno vymyšlených.

„Zadní pružení s malým zdvihem lze použít i při závodech cross country, normální pružení se zdvihem okolo šesti centimetrů nabízí  výborný komfort v jakémkoliv použití, ale pružící krok kolem 10 cm je vyloženě jen pro sjezd. Obzvláště, je li kolo vybaveno pouze jedním převodníkem se 48 zuby, vlaštovkami a dalšími sjezdařskými pomůckami, nedá se mluvit o ničem jiném, než o speciálu.“

Článek „Sjezdové stradivárky, bike Františka Mrázka“. Ancilloti, podobný případ jako zmiňovaný Sunn. Tento rám se změnami přežil ještě dlouhou dobu.

Máš k tématu co říci? Sem s tím! Do komentářů, nebo na bolek@dolekop.com