Report: Kule po zranění zpět na WBS ve Zlíně

Autor: Kule, vydáno: 14.9.2017

Závodnická sezóna uběhla letos celkem rychle, pro mě navíc s několika týdenní pauzou na léčení kolínka. Naštěstí to vyšlo a ten nejlepší, náš lokální, sem odjel. Každopádně „Das ist wenig“, takže začínám hrotit výlet na italský SuperEnduro a podobný nesmysle. Pak ale otevírám d:key web a svítí tam na mě pozvánka na WBS. Jak to? Nemělo to být zrušený? Mělo, ale tým kolem Haffa zvládá obratem nahradit Kyčerku staronovou lokalitou nad zlínskou hvězdárnou. Tím všechno padá, kdo by se tahal na ňáký talošský traily tisíc kiláku kamsi do…, když se můžu za pár šušňů vyřádit skoro za humny, navíc na jednom z nejzábavnějších závodních modelů, tedy bike rally.

„Vole, krátký, rychlý tratě s pár skokama, přesně jak to máš rád, bro“, lákám Martyho.
„By asi šlo, kolik za to?“
„Ňáký tři kolča…“
„300 za 4 minuty závodění?!? Si děláš prdel, ne?“

Ne, to myslím vážně, já to myslím upřímně vážně. Za prvé sou to 4 a půl minuty pro nás běžný smrtelníky a hlavně jakýho závodění…

Takže plán je jasnej. V pátek v poledne mám padla, zavírám počítadlo a čekám na Kazziho s Martym, než dohrnou dodávku před Garage. Marty mně několikrát připomíná, že dodávky neřídí, že ju max vyzvedne a doveze ke mně. Jasný pane, není problém.

Určitě to není vůbec žádnej problém, protože ve večerce mají luxusně nachlazený Brnča, takže cestou beru dvě kuželky a vrhám se na před-závodní servis svýho wagon-wheeled plasťáku, utřít řetěz hadrou a namazat tlumiče. Ze vší té těžké hokny ale zapomínám glgat, takže mě probere až typický kadla Sprintera. Narychlo do sebe otáčím půlku Mediumka, Marty sice něco zuřivě gestikuluje, já ale odvětím pouze: „Sorry, zbytkáč, nemůžu…“ Mezitím Kazzi v nestřežené chvíli znásilňuje zbytek mýho pifka…um..zm*d.

Když se konečně pobalíme, Marty si ohřeje doma kuře, prej narychlo a vrátíme se pro můj spacák, vyrážíme směr Zlín, inteligentně přes Bučovice, takže se vůbec nezasekáme a do Zlína se dostáváme až někdy po 4té hodině. Samozřejmě cestou neopomínáme komentovat místní děvčata, prej „Hele, téhle něco chybí. Já vím přesně co, .......“ (a co jí chybělo si můžete tipnout do komentů, kdo se trefí…vyhraje…ně­co…).

Parkujem a šmatlem projít tratě, levou, která bude 1 a 2ka, lezem nahoru, 3 a 4 dolů. Na druhé zmíněné je skoro na závěr docela vostrá vracečka, kterou zrovna trénujou děcka. Smějem se a s pocitem „já to určitě zvládnu líp“ (nezvládnu, děcka byly lepší) jdem pro bajky.

Prvně jedem zkusit vracečku, což nebyla dobrá taktika, protože se v tomhle místě samozřejmě sekáme na dlouho. První přiblížení, zadní brzda, levá noha dolu a… a jedu rovně. Aha tak nic, vytlačit a znovu… a znovu. Dostáváme zjebáno od Haffa s Kikinem, že se rozjíždíme z půlky kopce a že to není safe nebo co, takže to parkrát tlačíme až nahoru na cestu. Jakmile odejdou, opakuje se samozřejmě předchozí, fakt sorry, těch posledních pár metrů bylo prostě moc. Marty zkouší projet vracák vrškem, to znamená ještě před ním pustit kolo z kolmýho svahu na cestu. Napoprvé čistě, prej takhle to pojedu, to je úplně nejlepší. Jo vole, jednou to vyšlo, tak pome znova. Jasně, není problém. Druhej pokus končí šipkou ze svahu stejně jako několik dalších. No nic, tak já to zkusím okolo. Kazzi se na to už nemůže dívat a tlačí na druhou trať. Dělá dobře, protože tady nic velkýho nevymyslíme, takže ho po několika dalších pokusech následujem.

Druhá z tratí má začátek co baví, ještě úplně tak ne, ale v závodě, na čas je tahle úzká kličkovaná mezi stromama a kořenama supr sranda. Pak tě to plivne na cestu, kde je dobrý si nadjet pařez abys následující levou odklopenou odjel opět nad pařezem. Tedy obě tratě splňují to, co od WBS čekáš, jediný v čem sem Martymu kecal sou ty skoky. Ten se zoufale snaží najít jakoukoliv bouli nebo hranu na které by to odlepil, což občas končí výletem někam mimo mlíko do křoví. Sečteno podtrženo, 2 jízdy a je docela slušně zramovanej, na noze má něco co připomína štípanec africkýho komára nebo menší nádor. Dáme ještě jednou pařezovou zatáčku a jdeme rozumně na pivo.

Jít na pivo znamená naložit se do káry a dojet do místního Bertíka, kde mají pouze podzemní parkoviště s vjezdem max 2m, což se Sprinterem fakt neklapne. Tohle je ale jenom začátek, protože to nejhorší nás čeká vevnitř. Výběr mezi Kruškama, Holbou a Budwarem je tak trochu Sofiina volba, v podstatě je potřeba hrát na to, z čeho se druhej den nejmíň posereš. Touto logikou padá volba na six-pack Buda. Berem ještě něco na zub, ale z toho stresu při výběru piv zapomínáme na vodu. A i přesto, že večeříme na parkále před a několikrát se o tom bavíme, nikdo pro tu vodu stejně nejde… maximum idiot. No jo, když máš před sebou otevřenej škopek, nebo aspoň parodii na škopek, ňáká voda ti může víš co.

Vracíme se na místo činu, parkujeme to přímo doprostřed louky stylem King in da castle a pouštíme se do přípravy na zítřek, tedy intenzivní balení čmudilínů a škrcení plechovek Buda. Marty roluje zrovna, když nás přídou prolustrovat místní acabové a jejich přítomnost ignoruje do chvíle než je zlehka upozorněn: „Schov to, ty pi*o.“ Pánové nemají nejmenší ponětí, co se tady děje, nadiktovat jim „vůd bajk sírís“ to je nadlidskej úkon. Nakonec je zcela nezáludně posílám navštívit dodávku Grafobalu, že tam jim to určitě všechno vysvětlí. Pak už se v podstatě nic zajímavýho neděje, Marty akorát přemejšlí, že RB Hardline by za mokra fakt nejel, Kazzi ho kontruje „Tak tos měl jet s nama loni na Kyčerku“. To znamená, že se demence naší výpravy stala nebetyčnou, tedy čas jít spat. Já to balím do dodávky, Marty je víc hardcore a zavírá se s Kazzim do stanu.

Ráno okolo sedmé budí Haff osádku stanu slovy „Vstávat a vylízat“. Vůbec nechápu, co tím chtěl básník říct, já rozhodně nehodlám ani vstávat, ani vylízat, takže se akorát otáčím a pokračuju v odbourávání alkoholu. Marty leze ze stanu, dostává ránu čerstvýho vzduchu, což mu po několika hodinách nasávání Kazziho zamotá šišku tak, že má problém trefit se na záchod (křoví podél parkoviště). Kazzi smotá stan a parkuje strategicky vedle toi toiky. „Bacha, sou tu dvě nepřivázaný kola a já ve spacáku“ – „Tak je drž“, odpovídá Kazzi a otáčí Sprintera přes rukáv… um..ču*ák.

Volné AM/EM/XC kraťasy s odnímatelnou vložkou Maňana Wear

Tohle je docela rozumnej budíček, takže se sunu ze spacáku, pořeším kafe, číslo, snažím se i ňákou vodu, ale zatím neúspěšně; vzhledem k tomu, že se už naráží sud to snad nebude takovej problém. Marty se mě snaží ujistit, že zpátky neřídí. Já ho zase ujišťuju, že jasný pane a není problém. Poladím čerstvý trenažéry a tlačíme hore že prej trénink. Bohužel opět to nezvládáme psychicky a sekáme se na vracáku. Docela na dlouho a zbytečně. Projedem i druhou trať, trénink se chýlí ke konci a my dem rozumně na pivo.

Ja tam lámu dvě, krásně to vychází a můžem pomalu tlačit hore. Cestou mrknem na holky, střelce a deset prvních šílenců a čekáme náš start. Kluci před náma si na startu drží kolenama zadní kolo, což neopomene Kazzi k pobavení všech komentovat „Mačkáš mu Miniona, debile“. První RZ je cajk, sice z ní moc nevidím, protože sklo v brejlích už dávno dosloužilo a většina škrábanců se nahromadila přímo v zorném poli, ale to neomlouvá můj čas, který smrdí těžkou plísní, jako vždy, možná víc. Počkáme na Martyho, ten to těsně před cílem odlepí, takže mizí kdesi v křoví… Jenom kroutím hlavou a odcházím rozumně na pivo.

RZ 2 se nese ve stejném duchu, nahoře spousta blbých keců, z času sundám půl vteřiny, takže stejná plíseň, jenom jiným stylem. Kazzi stejně tak a Marty zůstává tentokrát při zemi, takže finishuje bez problému. Jdeme nečekaně na pivo a z nabídky místní bio vege občerstvovačky beru gulášovku, která mě rozstřeluje a jdu si dát šlofíka. Já spím, takže organizátoři mají čas přesunout časomíru a nachystat druhou půlku závodu. Následuje opět intervence acabů, tentokrát už sou víc v obraze: " Kuci to je dánhyl?"

Mám chuť na pitíčko od CapriSone, takže si dem s Maxem projet trať místní bajk školičky. Dáváme všichni na první dobrou, krom Kazziho, kterej v první jízdě končí na první houpačce, ve druhé jízdě na druhé houpačce, až na potřetí projíždí s odřenejma ušima. Po tomhle výkonu se najednou školička zaplňuje dětma co doposud váhaly, Kazzi jimy zjevně dodal dostatek odvahy a jistoty, nutno říct, většina z nich projíždí napoprvé.

Takže opět divadlo, klasický ostudy z Brna a můžem tlačit hore. Opět mrknem na prvních pár jezdců, tentokrát koukáme ve vracáku, jak se s tím kdo vypořádá. Mě nejvíc inspirují střelci svým cyklokros stylem, zastavit, slézt, otočit kolo, nasednout a jedem dál. Tohle řešení si schovávám do zálohy. Vršek trati je sranda, ale nedostatek tréningu, tím pádem načtenosti trati se projevuje, moje jízda je lehce kostrbatá, svou roli hraje i nervozita z blížícího se vracáku. Přijíždím, brzdím, noha dole a… a sem tam, jak nic… sice nemůžu nacvaknout zpátky, ale to vůbec nevadí. Najednou to de, nechápu, proč jsme to tak dlouho najížděli. Nervóza ze mě padá, tím pádem můžem jít v klidu na pivo.

Chvilku si hrajem na registračku, Marty vybírá ňáký číslo za který jeho majitel nevyžaduje zálohu, takže výdělek organizátorů tímto navyšujem na 332Kč – není zač, rádo se stalo. Splknem ještě s Huňovou ségrou, prej klička a ruka v předloktí. Vypadá docela odevzdaně, asi je zvyklá.

No a my dem na 4tou, závěrečnou stage. Poslední možnost mít blbý kecy na startu a tak. Mě se bohužel trochu vrací ta výborná gulášovka, ať žijou lehký jídla na sportovišti (občerstvovačka není jen pro diváky, vole), takže mi není moc do smíchu. Každopádně tentokrát už to fičí dobře, tak dobře, že z času sundám 2 vteřiny. To motivuje Kazziho a ke svýmu času 3 přidá, Marty nám na ty žabomyší války sere a zajíždí čas na desetinu stejnej. V cíli ještě prohodit pár slov s Haffem, vytáhnout z něj nějaký to zákulisní info (proč neklapla Kyčerka ani v náhradním termínu nechám bez komentáře), poděkovat že to zvládli obratem nahradit a můžem dom, teda – prvně pivo a pak dem balit.

Rozloučíme se s osazenstvem, a dem hledat ňákou pozávodní chálku ze které se ti nebude obracet pajšl. Hledáme tak dlouho, až dojedem na konec Zlína, kde už je jenom tesco. Berem zavděk Panda bistrem, kde nás čeká sladká tečka na závěr – Mediumko na čepu a Mártyho radost z řízení zpátky. Když už sme tu, berem to rovnou směr Kroměříž, tudy to trvá asi polovinu času, takže cesta bez komplikací, teda až na komunikaci s Kazzim, kterej je, jak správně poznamenal Marty, „Asi trochu pomalejší, ne?“ a „Měl by ses polepšit, ty vole!“

Co dodat závěrem? Po vzoru Pinkbiku, si můžem dát What we learned in Zlín. Vůbec nic novýho, jenom sme si opět potvrdili, že WBS je jeden z nejzábavnějších konceptů non-mainstremovýho závodění u nás, sice jen pár minut ostré jízdy, ale o to intenzivnějších, tratě nacpaný technikou, žádný hluchý místa. Za mě top špíly. Tímto velký dík celýmu realizačnímu teamu, klobouček pánové. A co bych rád vypichol, CapriSone školička, supr zábavná věc, mnohem zajímavější než třeba prolog na Špičáku už několik let po sobě.

Jen tak dál, vidíme se na Podkopné!



A oficiální report, výsledky a vše ostatní najdeš na webu bikegeneration.cz

Podobné články

Komentáře

Publikovat jako anonymní uživatel - přihlášení, registrace