GoPro Hero 7 Black

EWS: Čižinský si v Kolumbii upevnil 3. místo a dvanáctý Pešťák zajel nejlepší výsledek

Autor: Milan Čižinský, vydáno: 4.4.2018

Jak viděla druhý závod letošního seriálu Enduro World Series v kolumbijském Manizales trojice českých zástupců na startu? Milan Čižinský, Vojta Bláha a Martin Pešťák bojovali srdnatě, někomu se dařilo více, jinému méně. Sami nám o tom řeknou více.

Pondělí ráno 3:00 budíček a jedem na letiště v Santiagu! Tak začíná další bláznivé dobrodružství… letíme přes Bogotu do Pereiry v Kolumbii. Už na letišti na tebe dýchne úplně jiná atmosféra, každý tě oslovuje, začíná to rvačkou o vozíky, auto z půjčovny tady není a chybí dvě tašky a kolo. Auto nakonec získáváme a jedem do Manizales, kde se odehraje druhý závod EWS. Prvních pár minut na silnici je pro Evropana trochu šokem. Motorky zleva, zprava, to samé cyklisti, auta vůbec nedodržují nějaká pravidla, přednost má větší kára, na 30km/h se jezdí 100km/h. Lidi se prochází po dálnici, kluci na BMX na ní jedou v protisměru, nebo potkáš koně. Poznáváme trati při trackwalku, kdy mimochodem málem utopíme úplně nové auto v hlubokém brodu.

Klukům se tratě moc líbí, protože je to dost podobné jako u nás. Na jedné stage potkáváme majitele pozemků na kterých se závodí, kolům fandí, vypráví nám svoji story, o tom, co kde pěstuje…

Ve středu si dáváme ježdění organizované EWS skrz kávové a banánové plantáže, je to fajn, když projíždíš město s policejní ochranou a vývozy jsou s autobusem z muzea.

Všichni si přejeme, aby pršelo… já hlavně protože na mokru mám větší šanci porazit Brodericka, který je přede mnou na 2. místě celkově. Všechny tratě vypadají jezdivě a vůbec nás nenapadlo, že z nich déšť udělá asi nejhlubší bláto na kterém jsem kdy jezdil! Páteční trénink šlapeme celou trať po svých a probíhá jak na drátkách, jen časy transferů jsou o polovinu kratší než je potřeba, takže si slušně máknem. Vojta jede super rychle a je vidět, že na blátě je jeden z nejrychlejších jezdců U21. Bohužel se mu stává osudným velký neoznačený drop na dlouhé blátivé SS6, kterou jsme si nesměli projít před tréninkem.


Foto: Sven Martin

Vojta: Tratě v Kolumbii se mi zamlouvaly více než v Chile, byly podobnější tomu, na co jsem zvyklý a obsahovaly hodně zatáček. V tréninku se mi jelo fakt krásně i na bahně, protože jsem si naštěstí přibalil pořádný spiky do mokra a tak jsem si užíval každou zatáčku. Bylo to tak až do té doby než jsme se dostali na stage 6. Ta mě taky bavila, nebyla sice moc z kopce, ale to mi nevadilo.

V různých místech byli nakupení jezdci na trati a tak se občas musela stát fronta, když jsem se z jedné takové fronty rozjel z neškodně vypadajícího travnatého kopečku, vůbec jsem nečekal, že by mohl končit 2m dírou bez dopadu. Najel jsem tam tedy poměrně rychle a až moc pozdě jsem viděl, že to není jen kopeček, ale že si prožiju pořádnej huck-to-flat moment. Ten vzápětí přišel a stihnul jsem se na něj i připravit, takže jsem si dal jen helmou o řidítka, ale nohy v pedálech musely pobrat takový nápor, že to pravému kotníku nezachutnalo a nepříjemně v něm zapíchalo. Každopádně jsem to ustál, dojel stage a teprv dole když jsem při došlápnutí na zem ucítil zase hodně bolestivý píchání, tak mi došlo, že něco není úplně v pohodě. Nicméně jsme jeli dál a až na stage 7 jsem to musel vzdát, protože už jsem nemohl kvůli bolesti normálně jet.

Den na to se měl jet prolog ve městě, tak jsem zkusil dát noze klid a zkusit, jestli s tím nepůjde další den jet. Ráno jsem ale nemohl na nohu ani došlápnout a tak jsem při pomyšlení na schody a skoky v prologu radši nepokoušel zdraví a rozhodl se neodstartovat. V neděli jsem se šel kouknout na závodění do lesa na RZty. Noha už tolik nebolela a mohl jsem tak tak dojít kam jsem potřeboval, takže to bude snad brzo ok.

Trať Urban DH není složitá pouze schody a hodně zatáček na ulici. Je super závodit před 50000 diváky. S Martinem Pešťákem startujeme 10 minut po sobě a prolog jedem na jistotu, tak aby jsme hlavně neztratili před nedělním závodem. Martin dojíždí 17. a já 7.

Martin: Na klasický jihoamerický urban downhill ve strmých uličkách a schodištích měl každý jezdec jednu tréninkovou jízdu a hned po té se rozjel ostrý race run za divokého povzbuzování temperamentních fanoušků. Po seznámení s naštěstí ten den suchou tratí jen něco přes minutu dlouhou, jsme se rozhodli jet více méně na jistotu. Dalo se na ní určitě víc ztratit než získat. V mém podání to stačilo na 17. místo se sedmi vteřinovou ztrátou na vítěze. Úkol splněn.

Po prologu začíná pršet a prší i ráno při startu. Obouvám WTB Warden a těším se. Když šlapem po transferu na dvojku vidíme jak vypadá trať… a je to hodně rozbahněné a na dost místech musí jezdci běžet. Martin vypadá hodně v pohodě. Na startu si říkám, nebrzdit a jet čistě. To se mi na začátku daří a projíždím jako jeden z mála běžecké úseky a dojíždím Nigela Page, pak se trať láme do čistého DHčka, předjíždíme pár jezdců, kluci moc neuhejbají… další leží v nejrychlejší pasáži přes celou trať na dropu, trefuju ho a odlítám mimo trať do stromu a ohýbám si brzdovou páčku, kryt ruky je úplně ohlý. Přesto to dává na 3. místo ve stage.

Každá další stage, víc bláta, hlubší koleje a horší předjíždění, hlavní je nechat kola točit, jinak se ti úplně zácpou blátem a musíš běžet, což se mi také nevyhne. Tak to jde až do SS5, která začíná stále zužujícím tobogánem a pokračuje prudkou pasáží mezi stromy, kde jsem moc rychlý a trefuji jeden ramenem a zády. Chvíli mi trvá než se nadechnu a postavím, ale po nasednutí mi pravá ruka moc nefunguje a nakonec tady ztrácím 2 minuty. Kontroluji výsledky a jsem stále před Broderickem, takže se rozhodnu pokračovat, i když si musím ruku na řidítka nasadit. Následující stage je xc s mnoha výjezdy… ztrácím hlavně z kopce, kde mi to fakt nejde. Poslední SS je hodně krátká, hlavně pro diváky u cíle, jsem rád, že je konec.

10. místo je zklamání, ale dokončil jsem před Broderikem… bohužel v celkovém hodnocení mi na něj chybí 20 bodů a zůstávám na 3. místě. Teď mám 6 týdnů se dát do pořádku.
Martin se v průběhu dne výborně adaptoval na podmínky na trati, nepadá a postupně zrychluje.

Martin: Deštivý nedělní závod zkrácený o jednu etapu už pokračoval ve znamení tradičního enduro formátu. Zbylých promočených šest RZ jsem si moc užíval. Podmínky byly podobné našim evropským a zvláště na 4. RZ – 7. místo a na 5. RZ – 9. místo jsem zkušenosti z rozbahněných tratí maximálně využil. Celkově to hodilo slušné 12. místo a v redukovaném pořadí EWS po druhé části devátou pozici v kategorii U21. To je v podstatě víc než jsem od jihoamerického výletu očekával.


Foto: Sven Martin

Kolumbie je krásná země skoro bez pravidel s příjemnými lidmi, s krásnou přírodou a trochou neevropského chaosu, kde se nám nakonec docela líbilo. Příští závod EWS nás čeká ve Francii na začátku května.

Podobné články

Komentáře

Publikovat jako anonymní uživatel - přihlášení, registrace