Na tripu: Livigno trochu jinak - díl první

Autor: Čert, vydáno: 1.8.2018

Livigno – ráj cyklistiky, sjezdování, lanovek, levného alkoholu a benzínu a božího jídla, asi není potřeba nějak zásadně představovat. Ostatně podle statistik je až třetina všech turistů z ČR.

Na jedné straně údolí Bikepark Mottolino, na druhé jednodušší, flowtraily Carosello 3000. A mezi nima městečko Livigno, kam jsem se letos dostal poprvé, dokonce v rámci novinářského výletu. Ten totiž sliboval nejenom ježdění v parku, ale taky dobrodrůžo v podobě spaní ve stanech ve skoro 3000 výškových metrech, helibiking a epicko-lyrické panoramatické tůry.

Ale všechno začíná daleko dřív, nejdřív se z Brna musíme D1čkou kodrcat do Prahy, tam přeházíme věci do nového Mercedes-Benz Vito, který bude naším kámošem pro příští týden a v doprovodu Morčat na útěku s asistencí tempomatu, automatu a vůbec všech ostatních -matů, vyrážíme směr Mnichov. Opět volíme odjezd večer a tím pádem máme relativně volnou štreku až do Bernina Passu, kde nad ránem kempíme.

Bernina Pass. Pokud se rozhodnete ušetřit za tunel do Livigna, asi budete muset jet Bernina Passem. My zapíchli auto u lanovky Diavolezza (bacha, parkovat se tady smí jenom přes den, od 7:00 tuším do 20:00), dali se po prořízené noci trochu do cajku a rovnou nasedli na kola. Program v Livignu nám začínal až večer, tak proč se neprojet. Kousek od místa kde parkujeme je ledovec Morteratsch, navíc k němu vede cesta po parádním trailu Bernina Express.

Ostatně, jste ve Švajcu, tady umí všechno udělat dobře. Od Diavolezzy vede trail skoro až k ledovci, navíc jedete pořád podél horské říčky, takže nechybí jezírka, vodopády, prostě krása. Trail je sice hodně family friendly, ovšem pokud správně odbočíte, narazíte i na klopky, boule a docela ortodoxní enduro vložky, kde si říkáme, jsme si ty chrániče kolen vzít mohli. Důležité je, že když sjedete do údolí, vede k ledovci široká šotolinová cesta, štrykujeme to mezi japonskými turisty a míjíme sloupy s označením letopočtů. Jo, tohle je docela tvrdá probírací tůra a teď nemyslím, že jsme rozespalí z auta. Míjíte totiž sloupy, na kterých je napsáno, pokud až v daném roce sahal ledovec. Jasně, když vidíte rok 1920 a po sněhu ani stopy, řeknete si, že to je dávno. Ale když (cca po dvaceti minutách jízdy na kole od 1920) narazíte na patník „2015“… a ledovec je fakt daleko. Stojíme u letopočtu, co byl 3 roky daleko a ledovec je sice na dohled, ovšem rozhodně se k němu nedá pohodlně dojít. Kdesi daleko na horizontu se povaluje led, co nedávno ležel až tady. No, pak si člověk říká, jestli je všechen ten boj foodblogerek o nepoužívání plastových brček opravdu to pravé, co je potřeba řešit.

Mírně smutní se přesouváme zpátky k autu, naštěstí Švýcarsko vypadá pořád dobře. Vláčky, jezera, hory, průsmyky…No, je čas vyrazit do Livigna. S Vitem v automatu je z kopce i do kopce docela legrace, když přepnu na manuál a řadím pádly pod volantem. Kompletní Gran Turismo na playstationu!

Livigno je pořád stejně pěkné. Malé, životem švitořící horské městečko, posazené v parádním údolí mezi dvěma, neméně parádními kopci. Okamžitě se check-inujem v hotelu na hlavní třídě, a dohled od Coopu, kam se bleskově přesouváme. A stejně bleskově pak pořizujeme pár lahví Nastro Azzurro a sedáme ven na schody, do stínu. Odteď už žádné bleskové přesuny, naopak, piva přesouváme do žaludku v tempu velice klidném.

No a už je večer a doráží i zbytek české party. Mimo jiné i fotograf Petr Slavík, který mimo biatlonistů, fotí i pro svůj Trail Busters web, my mu zde musíme poděkovat za super fotky.
První večer pak pokračuje v pivním, večeřícím a kecacím módu. Ostatně co jiného, když jste na místě kde je dobré jídlo, pití i společnost.
Ráno se nám nevstává úplně snadno, ukazuje se, že to že je pivo dobré večer ještě neznamená, že bude dobré i ráno. No, zatnout zuby a vydržet!

První den nás čeká Bikepark Mottolino, který přejmenovávámě na Motovidlo a hlavně první ten striktně v italských rukou… A to se máme na co těšit. Italové. Prostě Italové. Začínáme čuchat, že to bude veselý už první hodinu ježdění, kdy se nahoře celá parta potkává s guidem Adamem. A taky fotografem, jehož jméno nám je bohužel utajeno. Ale Itala, co jezdí celej den po bikeparku na elektrokole v riflích, s fotobatohem a místo helmy má na holé hlavě jenom sluneční brejle. To ti utkví.

Jako ne úplně dobrý nápad lze označit rozhodnutí guida a fotografa, že uděláme všechny propagační fotky hned první jízdu. Co je lepšího, než jet bikepark kompletně naslepo a nechat se fotit? Lepší je snad už jenom jet bikepark kompletně naslepo, nechat se fotit a každé dvě minuty zastavovat a čekat až se Italové domluví, kde vlastně budou fotit a kudma vlastně pojedem. No, první jízda zabere dobré dvě hodiny, co vám budu vykládat, tady se nespěchá. Naštěstí se pak odpojujeme a nasekáme s Kelim pár jízd.

Bikepark se povedl, nevadilo by mít tady sjezďáka, ostatně právě na DH kolech tady potkáváme třeba Janu Bártovou s Čertem, kteří tady tradičně kempí u parkoviště (tam totiž od letoška již nelze zajet s vysokou dodávkou). Bikepark Mottolino má všechno, flow, DH, hopsání, dropy. Prostě parádní bikepark, kde vám nic nechybí a rozhodně tady není problém projezdit několik dní. Tratě jsou velice dobře označené, velice dobře postavené a slušně udržované. Jasně, práší se a některá míst jsou vybržděná, ovšem co nadělat, je sucho. Ačkoli je Motollino poměrně velký kopec, netrpí častým problémem větších bikeparků, tj. hluchými místy. Ne, Motovidlo má nasekanou jednu překážku za druhou, skoro pořád mám pocit, že na trati musím něco řešit. Sotva to narvu do zatáčky už se chystám abych odpálil skok, nebo přejel northshore. Navíc i technická vybavenost je skvělá, nahoře i dole stojany s vercajkem, kompresor, dole wapka. A pokud by vám to bylo málo, mají i nahoře i letadlo. Kdyby v Livignu nebylo nic jiného, tenhle kopec za výlet stojí!

Obídek se blíží a tím pádem nás má čekat panoramatická vyjížďka po trailu zařízlém do svahu vedoucím od Mottolina až kamsi daleko do údolí, kde nás čeká jídlo a samozřejmě lokální pivo z místního pivovaru. Výhledy, kamenná horská chatička, zase ty výhledy, krávy, potok, krávy, farma a nakonec výše zmíněná oáza!… Určitě tenhle zážitek doporučuju, stačí se přitom držet ze startu Motovidla trailu označeného jako Ebikový. A pořád rovno a na konci geniální meníčko v horské hospůdce Alpe Mine.

Po pivech a jídlu nás čekal už jenom parádní sešup do údolí, krátký výživný trail plný kamenů a jelikož se náš guide rozhodl, že se po obědě trochu protáhnem, zařadil i extra technickou vložku v podobě superprudkého svahu s milionem úzkých toček o 180°. No, máloco mi dodá tolik jistoty, jako když vidím Keliho lehnout hned v první zatáčce…Pro příště bych to asi radši objel po ?flow? variantě, kterou nám guide samozřejmě taky nabízel.

Každopádně není času nazbyt, rychlá sprcha a je čas se zpakovat na příští dobrodrůža. Před námi je totiž večeře, po ní noční přesun na Monte delle Reze do 2880 metrů, kde nás mají čekat stany a a druhý den ráno východ slunce nad Livignem a hned odtud pojedeme na místo, kde nás má nabrat helikoptéra? A ta nás hodí kdoví kam.

A jak to dopadlo, kolik bylo stanů, jak to mají Italové s dochvilností a přesností, kam doletěl vrtulník a jestli vůbec doletěl, to se dozvíte v dalším díle.

Podobné články

Komentáře

Publikovat jako anonymní uživatel - přihlášení, registrace

profilová fotka Keli 2.8.2018 v 12:48

Máš samozřejmě pravdu, cesta autem vadí, ale dopravit se do Livigna v rozumném čase jinak než autem nelze. Vlak tam nejezdi, na kole bychom tam jeli ještě teď.

anonymní uživatel Kuba M. (jakub_martinek [zavinac] centrum.cz) 1.8.2018 v 14:47

Výlet hezký , ale zmiňujete v něm tání ledovce a "blogerku s brčkem" a nevadí Vám cesta autem cca 650km a helibiking .-) p.s. držím palce ať dolekop šlape, je dobře že někdo dělá novinky o lokalitách atd.!