Jak jsem přežil rychlebské enduro...

Autor: René Zeman, vydáno: 1.10.2014

Nebývá zvykem, že máme z jedné akce dva reporty. První Keliho jste si mohli přečíst v pondělí, druhý od René Zemana právě teď. Sám jej nazval „Jak jsem přežil rychlebské enduro aneb report z chvostu startovního pole“.





Ležím ve vaně a přemýšlím, která část těla mě nebolí. Nějak nemohu nic najít, i když se opravdu snažím. Na lýtku nalézám zásek od zubů z převodníku, na rukou pálí mozoly. Tak to by bylo. Začátek je jasný – přežil jsem. Spoustu nových zážitků jsem získal a dal si i nějaké to předsevzetí do budoucna.

Vše začínalo tak poeticky. Předpověď hlásí babí léto, fotky ze stavby tratí krásně naladily a Rychlebské stezky přece znám, všechno sjedu, tak si pojedu užít i ty závody. Někde jsem ovšem přehlédl skutečnost, že se vlastně jedná o velmi drsný šesti hodinový maraton s převýšením kolem 1 800 metrů. No nic alespoň jsem do toho šel s čistou myslí.





Už páteční večerní příjezd dává nahlédnout do mnoha podob deště. Ráno se pak ukáže mžení, mrholení, mírný déšť i déšť středně silný. Ještě netuším, že za chvilku si rozšířím slovní zásobu i o mnoho podob bláta. Babí léto se asi někde opozdilo. Volím univerzální oblečení „doufám, že nebude lejt, a doufám, že nebude 30,“ dávám rychlou snídani a pomalu vyrážím na kopec.

První RZ
Vyjet k trailu Wales dá trochu zabrat, ale nic, co by rozhodilo. Tady ovšem není konečná. Pokračuje se pěkně dál až na Sokolí vrch. Zkouším jet na kole, ale brzy vzdávám a připojuji se k zástupu tlačících. Jak příznačné pro tento závod, dneska budu kolo tlačit do kopce ještě mnohokrát. Zatím jsem se úspěšně vyhnul všem loužím, a doufám, že měřené úseky budou v panenském terénu a jehličí bez bláta.





Na startu jsme pěkná skupina, endorfiny stoupají, závodní nálada taky. Pípnutí časomíry odstartovalo moji jízdu. Peru to naplno, tepovka letí nahoru. K mému údivu je nutno hodně šlapat, terén připomíná rozbahněný potok. Stačilo pouze 100 metrů a barvy mého oblečení se mění na univerzální hnědou a skoro nic nevidím přes zablácené brýle. Bojuji dál, když se najednou povrch mění na rozbité bílé cosi, které mě totálně zastaví nohy. Je to kamenná drť, ani malé, ani velké šutry, nedá se na tom vůbec jet, je to jako polité lepidlem. Další úseky trochu splývají: oranice mezi šutry, asfaltové přejezdy, které totálně rozbijí tempo, bláto a potoky vody. Na konci špatně uhýbám a totálně zakufruju. Zničený dojíždím dolů a marně přemýšlím, jak se dostanu zase nahoru.





Druhá RZ
Házím do sebe banán a ionťák a nasazuji strojové tempo nadopovaného šneka. Přejezdové louky vypadají jako po nájezdu hejna divočáků, a mě začíná být všechno jedno. Pomalu se vydrápu nahoru Wiesnerem, první přejezdová sekce Super Flow mě trochu naladí, abych posléze dostal kladivem do hlavy. Za kopcem vysokým tak, že by se dal krájet a možná ještě dál se nachází start druhé a třetí RZ. Tlačím kolo, funím jak parní lokomotiva a slovník si obohacuji o mnoho výrazů pro dámské přirození. Teda spíš jenom o jeden. Totálně vyšťavený se stavím na start.





Šinu si to dolů a o závodním tempu nemůže být ani řeči. Spíše začíná boj s křečemi a znaveným tělem. Poprvé potkávám zem a obdivuji kolik tvarů mohou mít místní kameny, které se marně snažím objíždět. Z letargie mě vytrhává až obrovské kamenité pole, ve kterém sjízdný terén nenacházím ani při největší míře fantazie. Pár známých úseků ze SuperFlow mě pak trochu nahodí a nějak to dojíždím do cíle.

Třetí RZ
Stopuji projíždějící čtyřkolku a vzývám bohy, aby vyzmizíkovaly místní kopce. Nohy nejedou a cílový čas mě přestal totálně zajímat. Představa posledního stoupání mě totálně zabíjí. Na Wiesnerovi mě předjíždí mnoho polských turistů na pevňácích s kompletní výbavou včetně brašen. Už ani ten smích mi nejde. Tlačím a popojíždím. Potkávám stejně zničené souputníky a dáváme si závody, kdo je na tom hůř. Musel to být hodně úsměvný pohled pro mnoho polských turistů. Poslední krpál si připadám jako na výstupu osmitisícovky, dva kroky nahoru, jeden zpět.





Cesta dolů je hodně podobná druhé RZ. Oranice, šutry, bláto. Modlím se aby byl konec. S jak velkým potěšením stavěl Pavel poslední úsek závodu netuším. Proklínal jsem ho hodně . Totální bahno okořeňuje několik brodů velikosti 27,5“, do kterých přední kolo mého Force zapadá naprosto přesně, takže vyjet ven stojí poslední zbytky sil. Když už je konec cítit za každou zatáčkou, přijde krátký strmý výšvih nahoru, který mě totálně sundá z kola. Vydrápu se, jedu dál a koupu se v posledním potoku před časomírou. Hurá hotovo. Přežil jsem





Znovu?
No jasně! Jestli bude tento závod, tak prostě musím. Bude to chtít trochu trénovat. Fyzička letos odplula někam za oceán. Ale za tu srandu to stojí, alespoň vím jak na tom zrovna jsem. A že to jako sranda moc nevypadalo? No inu s odstupem času…

Podobné články

Komentáře

Publikovat jako anonymní uživatel - přihlášení, registrace


anonymní uživatel Karel N. (info [zavinac] itx.cz) 1.10.2014 v 21:36

Díky za reportáž. Já jsme po Koutech a Kopřivné začal mít pocit, že to Enduro bude nakonec i pro nás "důchodce" 40+, ale toto mě posadilo "zpět na stromy". Asi si koupím treka a budu šmrdlat asfaltové cyklostezky.

anonymní uživatel TB 1.10.2014 v 10:15

A já někdy i běžel... :-)

anonymní uživatel he he 1.10.2014 v 8:15

jak keby som seba videl :D

anonymní uživatel Jukla 1.10.2014 v 7:53

Působí to na mě, že by snad bylo rychlejší to běžet. :-)

Přepnout barvu pozadí