Mega report: Maxiavalanche Flims 2010

Autor: Oskar Jančík, vydáno: 11.10.2010

Přestože předpokládám, že většina návštěvníků DK už někdy něco slyšela, případně četla o evropské sérii závodů, které vévodí slavná Megaavalanche, je namístě zmínit, že letos se Maxi jela na čtyřech místech. První závod se jel začátkem června v Andoře. Na ten se vypravil Červenka Subform team a jejich report naleznete zde.

Druhý závod se jel ve francouzském Samoens jen o týden později. Protože červenec tradičně patří Mega, jel se třetí závod Maxiavalanche Europ Cupu až v srpnu ve švédském Are. Čtvrtý finálový závod se potom jel tento víkend ve švýcarském Flims.

Flims neboli Laax byl svou polohou ze všech závodů nejblíž, takže už loni byl v mém hledáčku, nicméně lehčí zranění kolene změnilo plány. Nezbylo než počkat celý rok.
Co se týče lokality – ti z vás, kteří holdují sněhu, budou určitě Laax znát ze ski a snb videí nebo závodů. Na začátku října je však Laax klasickým městem duchů. Možná se to nehodí pomlouvat pořádající lokalitu, ale svým terénem mě středisko k zimní návštěvě nenadchlo. Nepříliš exponované svahy, krátké prudké strže, celkem nízký off piste potenciál a celá atmosféra budí spíše předražený nóbl dojem. To ale v létě nevadí. Bikepark Flims by asi taky nestál za samostatnou návštěvu. Vzhledem k tomu, že jej tvoří jen několik stálých trailů a rozhodně žádný z nich by nesnesl označení dh. Pro milovníky all mountain/enduro ježdění to ale rozhodně zajímavá lokalita je. Pěší turisté a elektrobikeři tu potom najdou učiněný ráj.

Ale jednou do roka má pro sjezdaře smysl do Laaxu jet. Je to právě v době, kdy se jede finále Maxiavalanche série. Trať startuje ve vcelku průměrné nadmořské výšce 2200 metrů (jistě výše než Snežka, skoro Gerlach, ale přece jen Mega startuje ze 3300). Na délku měří deset kilometrů a převýšení je 1110 metrů. Spočítejte si každý sám, kolik je jedna jízda zde, v poměru k vaší oblíbené dh lokalitě u nás. Já jsem nasjezdoval za tři dny 70 km.

Do Laaxu jsme přijeli ve čtvrtek 30. září. Počasí připomínající Pec a rozhodně dost vzdálené tomu, které najdete na videu z loňského ročníku zde. „Meteo extraordinér“ se ve čtvrtek ani v pátek rozhodně nekonalo. Sníh ležící od 1800 metrů slibuje těžký závod. Trať bude zpřístupněná až v pátek v poledne, a tak není třeba nic hrotit. V tomto počasí se mi stejně na kolo nechce.
Páteční počasí není o nic lepší, ale co se dá dělat. Ve čtvrtek byly aspoň vidět hory, v pátek ráno se Flims topí v mlze. Místní předpověď je mírně optimistická s výhledem na polojasný a slunečný víkend. Při registraci potkávám kluky z DH racing Team & Bishop. To je fajn, jsme tedy celkem čtyři přihlášení Češi. Kluci jedou na RB s enduro zdvihy okolo 150mm. Já na sjezďáku Mongoose Bootr. Všichni máme teleskopické sedlovky.
Nahoře na startu dost sněhu a mlha. Obrovská vlhkost vzduchu – jakmile člověk zastaví, okamžitě se mu orosí brýle. Trať nahoře krásně odsýpá a meandruje po nejprudších sjezdovkách, což je pro kolo akorát a umě využívá terénní vlny. Louky a sjezdovky v pátek ještě nemají vyjeté hlavní stopy, a tak je někdy trochu těžší se v mlze orientovat. Trať se dá rozdělit do tří třetin. První část: sjezdovky – povrch tráva a skalky, se závěrečnou „champery“ pasáží a sprintem po široké cestě okolo mezistanice lanovky. Druhá část je kombinace úzkého lesního singlu a horských luk, která volně přejde do třetí části, kterou tvoří bikeparkový „Runca Trail“ zahájený mini dablíkem a lávkami. Následuje nekonečné množství kořenů na všechny způsoby. Úplný konec tvoří bahnité koryto se závěrečným stoupáním a krátkým sešupem do cíle. Po první tréninkové jízdě se dostavují výčitky svědomí ohledně nedostatečného tréninku, těžkého kola a je mi jasné, že na suchých gumách to nepůjde. Večer seřezávám wetscream na bocích. Víte kolik má wetscream bočních výstupků? Já už ano. Vpředu nechávám minion kvůli lávkám a skalkám. Kluci z DH racing Team & Bishop jedou na swampthinzích nebo něčem od Schwalbe. Ostatní závodníci volí gumy podle svých ambicí – někdo suché dh, někdo spiky, někdo all mountain/xc pláště. Všichni vzpomínají na loňský rok, kdy bylo slunce a prach.

Páteční trénink
V pátek jsem stihl dvě a půl jízdy, takže cca 25 km. Horní pasáž si při druhé jízdě dávám dvakrát. Což se ukáže jako dost riskantní. Nastupuji v mezistanici v 16:37. Poslední výjezd ze spodní stanice měl být v 16:30, takže by to mělo být včas. Ale není. Dva sloupy před výstupní stanicí se lano zastavuje. Po chvíli začínám chápat, zapomněli mě na lanovce. Mě starýho vlekaře. Křičím a mávám z kabiny na záchranáře kolem trati. Jsou ale poměrně daleko, takže to trochu trvá, než mě registrují. Moje panika je ještě větší, když vidím odjíždět od horní stanice lanovky pick up. Nechci nocovat v kabině! Záchranáři naštěstí vysílačkou informují vlekaře z pick upu, který se mezitím přiblížil po cestě pod lanovkou. Otevírají se dveře pick upu. Pokouším se porozumět – porozumět lokálnímu dialektu „sviz dič“ namíchanému s rétománštinou je oříšek – mozek slyší to, co chce – „wieder auf“. Nadvakrát se po 15 minutách dokodrcá moje kabina do výstupního terminálu. Zarostlý vlekař se směje. Záchranář, který bude uzavírat trať, už méně. Jsem poslední na kopci a jemu je po celém dni na jednom místě určitě zima.

Sobotní kvalifikace
V sobotu odpoledne se jede kvalifikace. Pro změnu si dopoledne dávám jeden a půl jízdy, dvakrát sjíždím spodní část trati. Trať se trochu změnila, ale hlavně ubylo sněhu. Jako médium mám protekci, a tak startuji z první řady. Stojí tu se mnou v jedné řadě Nino Schurter a Franck Parolin. Kluci z DH racing Team & Bishop bikez startují až v řadě za mnou. Těším se, až nás bude příští rok v létě na startu Mega aspoň 20 a budeme se podporovat. Kvalifikace se startuje podle startovních čísel v několika vlnách. Hromadný start se musí zažít. V déhá pasážích nahoře se docela držím. Kvůli množství jezdců na trati jsou najeté stopy pět a více metrů od těch, které jedete v závodě. Široká cesta u mezistanice ukazuje o kolik pomalejší je můj sjezďák než enduro speciály. Zdánlivá rovinka má na závěr mírné stoupání. To co by člověk na all mountainu proletěl, je na sjezďáku v integrálce neskutečné utrpení. Na uzoučkém singlíčku mírně do kopce mi na kořenech odskakuje přední kolo a zlehka padám ze srázu. Je to spíš taková větší mez, ale až dolů bych padat nechtěl. Padám tam, kde už nejsou žádné záchranné sítě. Těžko říct, jaká je to ztráta. Sápu se zpět na trať a do kopce běžím jak astmatický cyklokrosař.

Dál na trati mě na dalším spurtu po lesní cestě předjíždí Petr Nechutný alias Plamen, plácnutí po ramenu mě neobyčejně motivuje. Díky. Už se mi přestávaly točit nohy a jen jsem se vezl. Snažím se ho udržet a jet. Když už ne za ním, tak aspoň na dohled. Dojíždím asi šest vteřin za ním.
Nino Schurter byl dole za 19:10, já za 27 minut přesně. Nejrychlejší Čech byl Filip Šrail, což ho kvalifikuje do řady G nedělního závodu.
Podle výsledků kvalifikace se jezdci řadí do dvou závodů – Maxivalanche Europ Cup (postupuje nejrychlejších 34 z každé ze 3 kvalifikačních vln), ostatní se musí spokojit se startem ve druhé vlně závodu (cca 150 jezdců: řady G-K) pojmenované Maxi Challenger.

Sobotní párty vynechávám, ne tak kluci z ET, a dokonce ani Remy Absalon, který sídlí ve vedlejším pokoji. Jeho večírek pokračuje do tří ráno.

Nedělní závod
V neděli se kupodivu jedou dvě závodní jízdy, to asi abychom si nestěžovali, že jsme si málo zajezdili. Moje dosavadní maraton dh zkušenosti byly vždy jen o jednom nedělním závodě. Nedělní počasí je slunečné jako do katalogu. Na startu je tentokrát i vrtulník, takže to má ještě větší atmosféru.Vyhýbám se menší srážce po startu a ustojím dokonce jeden atak zezadu řidítkem pod žebro. Stabilita sjezďáku a kompletní chrániče jsou znát. Útočník jde k zemi. Filip Šrail z ET vede celou skupinu docela dlouho a nakonec dojíždí 13. V půlce trati ujišťuji sám sebe, že odpolední jízdu už nepojedu. Celá trať je rychlejší než v sobotu, ale „champery“ si uchovává svou klouzavost. Před i za mnou se padá. V lese se uklouzala hlavni stopa a vyhřezly nové kořínky. Na lávkách se vyjely zkratky, závěrečné blátivé koryto ztuhlo, kola v něm nejedou.

Opravdový závod mezi sebou mají úřadující mistr světa v XC Nino Schurter a Remy Absalon. Nino, který druhou jízdu stlačí na neuvěřitelných 17:56 vítězí. Druhý je Remy Absalon s časem o vteřinu horším.

V první jízdě jsem o několik vteřin pomalejší než v kvalifikaci, ve druhé potom o půl minuty rychlejší. Samozřejmě i ostatní zrychlili. O co je méně sil, o to více si člověk trať pamatuje, méně brzdí a jede o něco lepší stopy. Přes chvilkové mentální i fyzické indispozice spurtuji až do cíle. Výsledek je jedna věc, ale celkový pocit ze závodu je ještě důležitější. Při klasickém dh člověk předjede nebo je předjet maximálně jednou, dvakrát. Tady se vám stane obojí několikrát, což je taky pořádná motivace. Radost, že jsem v cíli bez zranění. Skvělý pocit. Následuje rychle vapka, sprcha a nekonečná jedenáctihodinová cesta busíkem do Brna. Po krátké noci, kruté probuzení do práce a šedá realita října.

Skvělé video z letošního ročníku zde:

Je pravda, že cestovat 850 km na závody je trochu drahá sranda. Pokud ale přepočtete svých průměrných 250 km jedné cesty na CZ/SK závody na počet nasjezdovaných kilometrů za víkend, nebude rozdíl tak markantní. Lyžaři na to, že jezdit po českých horách se nevyplatí, přišli už dávno.

Zdaleka nejlépe tak v poměru cena/výkon vychází Megavalanche, kde v ceně startovného máte lanovku na celý týden. Registrovat se musíte již v lednu.

Tak pevně věřím, že se nás v Alpe d´Huez příští rok v červenci sejde hodně.

Text: Oskar Jančík