Foto + video: Gaspi v Mongolsku

Autor: Marty Smolík, Adam Maršál, kategorie: Video, vydáno: 11.9.2012

Představte si, že se probudíte na Špičáku nebo v Leogangu. Sednete na kolo, sjedete ke stanici lanovky a necháte se hodit na kopec. Nic takového neplatí v pohoří Altaj v západním Mongolsku. Kopce jsou skalnaté a těžko sjízdné. Spíš než trail tady potkáte orla nebo sviště. Hory v pozadí jsou i v červenci pokryté sněhem a ledem. Nejvyšší vrchol Mount Khuiten má 4374 metrů. Celou dobu trávíme ve vysoké nadmořské výšce. Dokonce i v nejhlubších údolích neklesáme pod dva tisíce metrů nad mořem. Pozitivní je, že v takové výšce člověk může sníst skoro cokoli a nepřibere, protože tělo má co dělat samo se sebou. Ale pokud chcete tlačit kolo nebo běhat po svahu s kamerou a foťákem, za chvíli toho máte plné kecky. Když se k tomu připočítá vytrvalý déšť nebo ostré slunce, které skály rozpálí na padesát stupňů, dá se mluvit o extrému. Na některých místech se dá šlapat, ale většinu svahů si Gaspi musí poctivě vytlačit. Teď ve svých 35 letech už nezávodí a nepokouší štěstí skákáním pětimetrových dropů jako dřív. Místo toho po světě hledá nové bajkové destinace, kam pak se svou agenturou Simple Ride vozí klienty z Česka i ze zahraničí.

Jistě se to říct nedá, ale myslím, že v Mongolsku je prvním freeriderem v historii. On a Lukáš ze Simple Ride sem celou cestu z Prahy absolvovali autem po zemi, což vyžadovalo odřídit něco kolem sedmi tisíc kilometrů. Já (Adam Maršál, pozn. red.) a kameraman Márty Smolík jsme si zjednodušili situaci tím, že jsme letěli do ruského Novosibirsku, kde nás kluci vyzvedli. I odtud to ale bylo na mongolské hranice tisíc kiláků. Výběr auta padl na americký van Ford Econoline mírně upravený pro potřeby přežití v divočině. Na střechu dostal expediční zahrádku s držáky na čtyři kola, rozkládací stan pro dva lidi a na přední nárazník naviják s ocelovým lanem, které by mělo utáhnout skoro pět tun.

Plán je vcelku jednoduchý. Budeme se protloukat mongolskými horami a hledat hory vhodné ke sjíždění. V Mongolsku skoro vůbec neexistují asfaltky. Horská údolí jsou široká desítky kilometrů a jejich dna křižují hliněné cesty pro uazy. Náš ford je ale také v kondici a po deseti brodech už říčky pomalu ani nevnímá. Pokud narazíme na dobrý terén v dobrém světle, zastavíme, Gaspi sundá kolo a hodinu i dvě tlačí, než se dostane na kopec. Když se spouští z vrcholu hory, pálí to dolů kaňonem a za sebou zanechává oblak zvířeného prachu, nemůžu si nevzpomenout na amerického snowboardera Jeremy Jonese a jeho prvosjezdy smrtících svahů na Aljašce. Myslím, že Gaspi by si dal jízdu ještě o dost ostřeji, ale v každé vteřině musí mít na paměti jednu důležitou věc. V případě jakéhokoli zranění by si vykoledoval pořádný malér, protože do nejbližší nemocnice je to odtud tisíc kilometrů. Jiná pomoc neexistuje. V Mongolsku se člověk musí spolehnout sám na sebe a doufat, že se mu nic nestane. To samé platí o technice.

Gaspi si do Mongolska přivezl Specialized SX Trail a endurácké EVO pro jemnější práci. V každém případě tak má záložní bajk. Vedle toho ho Rubena vybavila slušnou zásobou plášťů, což se hodí, protože kameny a skály mongolských hor jsou často ostré jako žiletky a špičaté jak hřebíky. S sebou si vezeme i vlastní jídlo nakoupené ještě v ruských supermarketech. V mongolských vesničkách jsou sice také obchůdky, ale dostání je v nich vesměs je základní sortiment. V Mongolsku to znamená chléb, sušenky, pivo a vodka. Ta s etiketou Chinggis není mimochodem vůbec špatná. Jeden den se podobá jinému. Někdy nepotkáme jediného člověka. Stane se, že pět dní nemáme příležitost se ani umýt. Potoky jsou znečištěné výkaly kozích a ovčích stád a k jezerům se nedá dostat přes močáliště. Občas se změní krajina a místo ostrých skal se dostaneme do zaoblených. Všude však krouží orli a hvízdají svišti.

My s Mártym nabíráme materiál a Gaspi jezdí do roztrhání. Expedice je slušnou prověrkou i pro jeho tlumiče Fox a komponenty FUNN. Až na drobnosti všechno drží. Někdy máme štěstí a dostaneme pozvánku na návštěvu jurty, kde nás nalejou zkvašeným kobylím mlékem, které chutná jako kefír a opíjí jako pivo. Ochutnat můžeme i vynikají žluklé máslo a zkamenělé rohlíčky. Za pohostinnost se mongolským Kazachům odvděčíme redbully. Je neuvěřitelné sledovat, jak rychle v nich energetická limonáda zmizí. Nakopne je to natolik, že nás nechají pózovat se svým největším bohatstvím: ochočeným orlem, s nímž podobně jako stovky dalších rodin loví vlky.

Po dvou týdnech v divočině otáčíme kormidlo. Kluci nás opět vyhodí v Novosibirsku a nasadí kurz domů, kam je to dalších šest tisíc kilometrů.

Text a foto: Adam Maršál
Video: Marty Smolík