Madkate 10th anniversary

Autor: Keli, vydáno: 30.7.2013

Začalo to už když jsme jako děti potají jezdili na bikrosovou dráhu, abychom se vraceli se sedřenýma nohama a doma lhali, že se nám to stalo, když jsme hráli na babu. Jenomže to jsme ještě nevěděli, že bikros je bikros a sjíždění kopců v lese je disciplína.
Jako by ty závody ve Všenorech byly včera. V pátek jsem nafasovala kolo a v sobotu jela závody. Ve vypůjčený helmě, chráničích a dresu. Snad jenom boty a kalhoty byly moje. Před tim jsem na sjezdovym kole seděla jednou. Válela jsem se po trati všude kde se dalo. Pak to se mnou šlo z kopce. A to doslova.

Druhý závody jsem to těsně před cílem napálila do stromu, to byl zřejmě můj první otřes mozku. Na třetích závodech v Liberci jsem se se vší parádou vyválela pod česnekáčem, ostatně jako všichni ostatní. Tam jsem taky brečela do čeho jsem se to, k sakru, pustila. Ono, kdo by se nerozbrečel, kdyby měl kolo s véčkovýma brzdama a s vidlicí, která se svý tři centimetry nahoru nevracela.

A takhle bych mohla pokračovat do nekonečna, protože co závod, to příběh.

Jenom ve stručnosti, co si z tý dekády pamatuju nejvíc – že jsem pořád jezdila na kole, že jsem pořád jezdila vlakem a dost často taky autem strašný dálky, že to ve Švýcarsku byl hroznej punk, i na mě, protože kromě toho, že jsem neměla co jíst, jsem taky neměla kde spát, nebo spíš v čem spát a jak se dostat domů a žádná trať po tý v Champéry už nebyla nikdy tak prudká. Hned potom punk v Andoře, kde jsem skoro odplavala na půjčený karimatce. Mega balvany na trati ve Val di Sole. Že jsme pořád fotili. Že jsem spala vždycky kde se dalo, párkrát i na nádraží. Hodně pádů a zranění. Že jsem půl roku v roce neměla skoro volnej víkend, abych nebyla někde na závodech a že jsem toho půl roku byla v kolotoči, kdy jsem chodila do práce, jezdila na kole, závodila, sháněla odvoz na další závody, spala, prala a dělala si kámoše na chirurgii. Slovinsko, Itálie, Německo, Rakousko, Švýcarsko, Francie, Polsko, Řecko. Že jsme skoro pořád někde chlastali a lítali z jednoho průseru do druhýho, kórt v Andoře a že mi poslední dobou pořád vypadávalo rameno. Spousty srandy a kamarádů a že to byl boj. Ale krásnej!

Nakonec bych vyjmenovala aspoň část těch, který nějakym způsobem zasáhli do mýho bikování a patří jim dík: Petr Uiblein, parta z FAST DH Teamu, parta kluků z Mariánek, z Nejdku, Kraslic, Karlových Varů, Rakovníku, z Plzně, z Tachova, kluci z JOMA teamu, Brňáci, Jirka Řežábek a jeho Engrambikes, Krab a Krabcycles, Martin Joza a Shamanracing, Bikestrike, Charvátbros, Andy, Čárys a 720.cz, Keli a dolekop.com, manana wear, U6e a Beatchbitch, Fíla, Rob Trnka, Tereza Votavová atd.

Deset let, který bych neměnila.