Spotcheck: X-centrum Lago Di Garda - 1. díl

Autor: Čert, kategorie: Spotcheck, vydáno: 30.5.2014

To, čím je pro Muslima Mekka, fanouška Karla Gotta Bertramka, či pro obdivovatele plzeňského piva hospoda u Pinkasů, je pro každého správného mountainbikera Lago di Garda. Ledovcové jezero na severu Itálie ale neláká ani tak svou vodou, jako spíš svým uložením mezi dvoutisícovými vrcholy ze všech stran. A protože česká noha došla i sem, díky kempu X-centrum jsem si na Gardu mohl udělat dlouho plánovaný výlet i já. Stojí to ale za to?

S odstupem času musím uznat, že celá akce nebyla ani tak výlet, jako spíš kýčovité bikové video, ostatně přesně tak začíná. Jedno květnové ráno mi zvoní telefon a na drátě Gaspi (přesně od této chvíle si připadám jako v dalším dílu Kranked), ve zkratce, kluci, co na Gardě provozujou X-centrum by chtěli udělat PR, aby k nim nahnali trochu sjezdařů, budou ti volat. V této chvíli mě nic nevyvádí z míry, protože vidina přípravy PR článku z podkladů a fotek, co mi přistane v mailu mě zrovna nerajcuje. Ovšem po prvním telefonátu je všechno jinak, boss X-centra a dlouholetý Gaspiho společník, mimo jiné spoluzakladatel projektů Simpleride a Zam, Lukáš Jusko se mě vlastně rovnou ptá, kdy bych mohl jet. Lehce v šoku odpovídám otázkou, kdy by to šlo, a stejně bezstarostně je mi odpovězeno „třeba příští středu?“. Tak fajn, za týden jedu na Gardu, všechno je tak hopem, že se ani nestíhám těšit, a nejednou je středa a já stojím v deštivé Praze a nakládám do auta bágl, kolo a foťák a vydáváme se na cestu. Jelikož Traffic je dělo, 800km z Phy do naší destinace máme za sebou ani ne za 6 hodin, na uvítání v X centru flašku vína a dobrou, zalamuju to lehce po půlnoci s vidinou, že mě zítra čeká dlouhý den.

Den 1.
Až druhý den ráno mi vlastně došlo, kam jsem to dojel. X-centrum je situováno do severovýchodní části jezera, konkrétně ve vesnici Campagnola. To ve zkratce znamená asi to, že kam se podíváte, vidíte kopce se zasněženými vrcholky a uprostřed toho voda, probouzející se kemp a poctivá shuttle kára po Gaspim, která se chystá na první kolo vývozu. Není čas na žádný velký rozplývání nad krajinou, najíst se, nasypat kola do auta, naházet na sebe chráničů dle libosti a v 10 se první shuttle ride vydává vstříc mezistanici lanovky na Monte Baldo, v obsazení nic netušící redaktor a vše tušící Lukáš J. coby dohled nad péčí o mě a vševědoucí trailguide a ředitel X-centra Jarda „Hájis“ Hájek, o kterém se tvrdí, že není ani tak člověk, jako spíš bůh. Navíc je jeho, už tak dost pokroucené kraslické vnímání toho, co se dá a nedá sjet, umocněno dlouhodobým drhnutím gardských trailů. Prostě Team snů!

Hned jakmile skončí kroucení se mezi olivovníky a začínáme nabírat výšku, občas mírně přibržděni místními zemědělci s traktorem, začíná mi docházet, o čem asi bude ježdění tady. Ona je totiž Garda trochu specifická. Jakkoli se kopce o výšce okolo 2000m nad mořem nějak hodně na alpský poměry, nesmí se zapomínat na to, že se startuje a dojíždí k jezeru, které je 60m nad mořem. Takže jedem do kopce, a jako hodně do kopce. Nicméně jsou na mě kluci ze začátku hodní a náš první výlet začíná cca v 800 výškových metrech, na trailu známém jako „mezistanice“. Je to jeden z mála relativně uměle udržovaných trailů, minimálně jeho první část.

Vyrážíme dolů a dolů znamená fakt jako dolů, abych použil lokální nářečí „je to pořád z kopce jak debil“, nicméně je překvapivé, jak rychle se na tohle dá zvyknout. Prvních cca 20 minut jízdy je ve znamení sešupu klasickým jehličnatým lesem, který je sice z kopce a docela kamenitý, ale na to, co mě má ještě potkat, je to hotové superflow. Specifikem Gardy je totiž mimo prudkých sjezdů i to, že během tohodle sjezdu potkáte několik vegetačních pásem. Takže zatímco prvních 20 minut mezistanice je příjemná užívačka v jehličí s občasným kamenem a dokonce i klopenkou, s ubývajícími metry přibývá kamenů. No ani ne tak kamenů, jako skal, takže čím dál častěji přichází ke slovu autopilot a jak se později dozvím v Kopřivné tzv. metoda „stříkej to do mě horký čaroději“ tzn. lokty ven, brzdy pustit a dole to krotit. A na zajímavosti přidá i to, že po příjemné skalce následuje sice klopená zatáčka, ale plná volných kamenů, takže žádné velké opírání se nekoná. Nicméně je mezi kameny pořád ještě trocha hlíny, takže i když je pár míst, kde jedu autopilotem, pocit, který se mnou rozlívá hned po odjetí těchle pasáží, se dá vystihnout jenom radostným vytím. Žůžo les, ale brzo ho necháváme za sebou, přichází příjemná pasáž alpských luk vhodných k vytvoření nových panoramatických cover fotek na fejsíček, to poctivě vykonávám.

To, co nastává po fotopauze, je ale decentní mordor, cesta je to sice široká, ale už poněkud bez hlíny. Prostě kameny, kameny pro všechny, menší, větší, volnější… no spíš větší a volnější, na ty byl asi výprodej. Tady už to na autopilota nejde, prostě se snažit drtit to, jak se dá a dojet co nejdřív zase do lesa. Kamenná řeka sice netrvá dlouho, ale packy po ní docela bolí, o tom žádná. Teď už je to dolů prý jenom kousek, vrháme se střemhlav zase z kopce (pořád je to strašně z kopce) a tady narážím na svého fatálního vyzyvatele. Série asi deseti zavřených switchbacků (zatáček o 180 st.) mi dobře nedělá, obzvlášť, když dnes opět vystupují Switchback featuring Rolling Stones. Tady se pozná, kdo umí a kdo ne. Já ne, takže pořád jedna noha venku a občas nadávka, ale překvapivě mě to pořád baví. Naštěstí po traverzovém peklu následuje jenom poctivá freeridová pasáž hustším středomořským podrostem, písčité podloží s kameny, krásně vyjetá stopa a dojezd korytem, které si vydlabala voda, když mířila dolekop.com. A jsme u brány, tady gymnastická vložka přelízání brány a jsme u „móře“ (on ten poslední freeride je hodně free, ale málo legální, kvůli nějakému italskému chko, ale who cares). Hodně intenzivní je i první zkušenost s dojezdem k vodě. Tři zpocení a špinaví chlapi si to s chráničema kolen u kotníků šinou po cyklostezce podél vody do kempu, sluníčko svítí, všichni zdraví, kola v cajku… a je čas jíst!

Poobědový plán je jasný, další shuttle, tentokrát okolo vody nahoru do Torbole, odtud nahoru na Monte Baldo z druhé strany, do míst, kde se zrodila myšlenka X-centra, na první sjezdové traily na Gardě. Amerika ale zůstává doma, s následujícíma metrama si bude muset poradit výše zmiňovaný Traffic. Tentokrát se sápeme do nějakých 1100 metrů, Traffic si jenom mlaská a nás čeká asi nejdelší a nejnáročnější záležitost celého výletu. Začátek je super, nádherný skoro až bikeparkový trail lesem. Teda na české poměry je to rozbitější než kdejaká Dh trať, ale na Gardě se na to tychle zvyká, ani ne tak z kopce, ale kameny, kořeny, les, prostě paráda. Takhle si jedu v extázi a možná až moc rychle až do chvíle, kdy mi při krátkém padáků na zadní brzdu lehce ťukne vedle stojící stromek a já to smotávám poctivě jak Gaspi v Maroku. Lehce otřesen, dotrhán a odřen, ale pád rozcházím a jedu dál. Hlína bohužel brzo končí a já se seznamuju s poctivou oldschool Gardou. Volné kameny, skály, vracáky a pořád strašně z kopce, takže ruce na brzdách (vlastně jenom na zadní protože přední se tady nebrzdí, nene). No ačkoli bych to rád rozvedl, vlastně se mi z jízdy vybavuje akorát bolest předloktí, lehce čmoudící brzdy a když už čekáte, že je konec a vidíte bikrosku v Torbole. Prásk! Poslední tři skalky do vracáku. Odjíždím ani nevím jak, ale jsem dole u auta a je čas na cyklodrogy, protože den ještě neskončil! Jelikož lepší polovičky jak Jardy, tak Lukáše jsou žádostivé sjezdových zážitků, a mně je řečeno, že na oddych nemám nárok, čeká nás třetí dobrodrůžo dne. Zase na Baldo, tentokrát ale mnohem mnohem výš.

Ačkoli začínáme asi v 1600 metrech, trail je naštěstí pro mé zničené tělo docela oddechová záležitost (minimálně ve srovnání s posledním peklem). Začíná po široké šotolinové cestě po které nastupuje příjemný dlouhý úsek lesního singltrailu, kupodivu ani ne moc rozbitého, žasnu že i tohle garda dovede. Samozřejmě čím níž se jelo, tím míň hlíny, ale pořád jezditelné až do posledních asi dvou kilometrů, které spočívají v driftingu kamennou řekou, nicméně odjely to dvě holky, takže to zas tak nic hroznýho nebylo… i když teda holky vychované gardou v jednom případě a Kraslicema ve druhém…No a dojíždíme zase kousek od Campagnola, takže po staré známe cyklostezce okolo yachtklubu do kempu…no a ačkoli dneska rozhodně flašku vína na uspání nepotřebuju, něco se popije, zhodnotí večer, ze mě vypadává zoufalý výkřik „dáme zítra trochu chilloutovací mód“ a s naklesanejma cca třema tisícema a něco upadám do mdlob… co bude zítra? Bude mé přání vyslyšeno? A kdo je tajemný muž s páskou přes oko? To vše i více v příštím díle „X centrum Garda 370 18“!