Report: SuperEnduro Madesimo

Autor: Oskar Jančík, kategorie: Report, vydáno: 7.7.2014

Oskar Jančík a Znojemská Raketa Richard Sýkora jako dva ze tří závodících Čechů doplnili Pavla Čepa na závodech v italském Madesimu. Jak se jim líbil jejich první start v italské SuperEnduro sérii si přečtěte v dnešním reportu.

Cesta z Basileje do Madesima nám zabrala něco okolo čtyř hodin. Cestovat na závody tak krátkou dobu je fajn. Naše cesta ale nebyla úplně bezbolestná. Znojemská Raketa chytila nějakou migrénu, třásla se jak sulc a s přibývající nadmořskou výškou se to jenom zhoršovalo. Po přejezdu Splüngen passu dvakrát zastavuji na rovinkách mezi serpentinami na blinkry, aby si ZR chlapsky odplivl dvě tři kila.

Nakonec nocujeme 11 km před cílem u krásné přehrady, hvězdy na dosah. Nic nenasvědčuje tomu, že by se počasí mělo tak radikálně změnit jak hlásí předpověď. ZR nic z toho neoceňuje a spí dřív než jsem já vyprázdnil dvě malé Plzně.

Ráno sjíždíme do Madesima, snadno najdeme parkování za kostelem hned v centru vesnice. Jdeme na snídani a sledujeme jak pořadatelé staví nafukovadla a hlavní stan. Brzy se setkáváme s Laurou a Alfredem. Alfredo nás představuje klukům Lupatovic a že teda s nimi budu jezdit jen já, když chudák ZR má „altitude sickness“. Padají otázky, jestli nebylo moc nebo naopak málo piv, ale Ríšovi do smíchu není. Dávám si s „Lopaťákama“ dvě jízdy, každou na jedné z trati, které mají být v sobotním a nedělním závodě. Kluci jsou ohleduplní a čekají na mě. Snažím se je hrdě uviset, ale je vidět, že oni jedou jenom na půl plynu, zatímco já jedu co mužů.

Přijíždí i Pavel Čep, takže zbytek dne jezdíme spolu. ZR tráví pátek v posteli. Výhledy jsou v pátek krásné, tráva zelená, obloha modrá. Jako na pohlednici. V tréninkové jízdě na trati CRESTINO s Pavlem Čepem mi zlý trpaslík, co jsem mu přejel přes domeček, chytil přední kolo. To mám za to, že chci v zatáčkách jezdit vnitřky jako opravdoví závodníci. Kolo zůstává na trati, ale já se kutálím pár metrů níž. Srovnat řídítka a smontovat sám sebe k jízdě mi trvá aspoň pět minut. Něco mi proseklo kolenní chránič, naštěstí ne úplně naskrz. To samozřejmě zjišťuji až večer, když si je sundávám. Není divu, že mě celý víkend pořádně bolí koleno. ZR mě následně poučil, že moderní chrániče už nejsou k tomu, aby chránily, ale k tomu, aby se v nich dobře šlapalo. Padat se v nich prý nesmí. No jo, tohle jsem ještě v pátek nevěděl. Teď už to vím.

V sobotu dopoledne už je na obloze poměrně dost mraků a je jasné, že předpověď nelhala. ZR je sice pořád zralý na marodku, ale řekl, že to jde zkusit. Dopoledne dáváme po jedné jízdě na obou tratích, které známe z pátku. Je to pro nás první start na italském SuperEnduru, takže některé věci jsou nové. Samolepky na zadní stavbu, vidlici, kola. XC helmy na přejezdy nakonec zůstávají v autě. Start je v sobotu naplánován až na 13:30, ale posunuje se na 13:00. V italském SuperEnduru jde na startu každý jezdec na rampu a po pár slovech se rozjíždí k lanovce nebo na přejezd. Díky tomu se netvoří fronta na lanovku nebo zácpa na startu. Dobře vymyšleno! Původně mají být v sobotu dvě měřené jízdy, v neděli čtyři. Kvůli počasí se plán mění. Sobota tři jízdy, neděle dvě. Na startu není až tolik místních závodníků, kolik bychom na jedné z nejstarších enduro sérií v Evropě čekali. Je vidět, že nepřijeli ti, kteří si asi přečetli předpověď počasí, nejde jim o body a rozhodli se zůstat doma. Zato je tu spousta cizinců. Z Valoire, kde se jelo poslední EWS, sem přejeli Angláni, Irové, Amíci, za Cannondale Overmountain je tu Ben Cruz. Švýcaři, hlavně ti z Graubündenu, to sem mají přes kopec, pár jich na startu najdete. Česká výprava v počtu tři taky není zanedbatelná. Alespoň když z rampy startuje Pavel Čep, zajišťujeme s Richardem pořádný kotel fanoušků.

Jako první měřená jízda se jede trať CRESTINO. Podle toho, co mi řekli Lupato bros., zdaleka to nejtěžší ze všech SuperEnduro tratí. Hodně pumpování, čerstvě vytnutá trať. Ale hodně kamenů a zatáček na kořenech mě nutí jet tak nějak pasivně. Ani v tréninku si nepředstavuji, že to pojedu rychleji. Italové by to měli mít nalítáno, tratě byly otevřené pro trénink minulý víkend a někteří tu byli už od středy. Když ale vidíme zbytek závodního pole, je jasné, že všichni s tratí bojují.

Jak už psal Oskar, pátek jsem proležel, takže závodní jízda byla vlastně teprve druhou na této trati. Oproti ránu byl povrch trochu sušší, a tak lépe držel. Od startu se snažím jet naplno a asi po 300 m dojíždím jezdce startujícího přede mnou. Nechápu, že se vůbec dá jet tak pomalu… Naštěstí spořádaně uhýbá a neztrácím s ním téměř žádný čas. Hned na to trať vede po rovině a do mírného kopce okolo rybníčku, jdu do pedálů co to jde a na nájezdu do techniky funím jako parní lokomotiva. Musím se trochu zklidnit, abych neudělal chybu a nešel, přece jen to jedu podruhé a moc nevím, co mě čeká za následující zatáčkou. Trať je fakt těžká, hrozně moc kořenů a kamenů, naštěstí se mi daří nedělat zbytečné chyby a jet plynule. A už se dostávám do spodní části s klopenkama. Tady je to lehčí, ale o to víc se tu musí šlapat a únava je už taky trochu znát. Poslední sešup ze strmé meze a jsem v cíli. Po dojetí čekám na Oskara, který startoval po mě, a spolu vyrážíme na start dvojky.

Na druhou měřenou jízdu se jede přes celé Madesimo na opačnou stranu údolí. Aha, tuhle trať jsme v tréninku nejeli, to nám bude chybět. Stejně máme nejradši ježdění na oči, takže to prostě pojedeme po francouzsku. Na přejezd je hodina, ale i když to neženeme, stačí nám 40 minut, abychom byli na startu. Počasí už není nic moc, a tak kroužíme a vyšlapáváme pro zahřátí. Potkáváme Slovince z CALCIT teamu, kteří nás straší tím, jak druhá jízda vypadá. Strašidelné místo, kamenné schody, dřevěné zábradlí, hrozí pád do údolí několik desítek metrů… No uvidíme. Spurt po vozové cestě, nějak to nejede. Palba po kozích stezkách, na oči, sem tam přes kameny, switchbacky, které přebržďuji, protože nevím, že tu budou. Tohle je enduro ENDURO SPECIFIC. Najednou skála a dřevěné zábradlí, tohle je to, o čem mluvili Slovinci, aha jsem z toho venku. Strašidelně to vypadá na fotce, v závodní realitě to proletíte a dolů se nikdo nedívá, nebo jo? Ještě pár switchbacku a už je tu cíl a vydýchávající Richard. Mohlo to být delší, teprve jsem se rozjel. Je jasné, že mít dvojku najetou, jeli bychom rychleji.

Zpět na náměstí k hlavnímu stanu. Máme předepsaný kontrolní čas odjezdu na lanovku před startem poslední měřené jízdy dne. Je to trať, kterou jsem jel nejvíckrát, ale začíná nám na ní pršet, no to bude fajn. Před nástupem do lanovky ještě čekáme než okolo nás proletí Čeper. Fandíme mu, on odpovídá, že to klouže. Pomalu nejel.

Hned po startu na trati BALOON čeká „jardino rocco“, pěkná kamenná zahrádka, pak odkloněná zatáčka a dva průjezdy pořádně hlubokým bahnem. Předjíždím závodníka a když se dívám, jak daleko je přede mnou Richard, málem spadnu z hřebínku, kolo nějakým zázrakem chytá trakci a jsem zpět ve hře. Palba po sjezdovce, pár odkloněných zatáček. Navazuje víceméně bikeparková trať, spousta klopenek a pár čerstvě vytnutých úseku. Sem tam mi chce utéct přední kolo. No jo chtělo by to dopředu spika. Škoda že s boomem kol 27.5 nepřišla na trh taky zásoba mokrých gum. Krátký výběh, který bych ani za sucha nevyjel, a už jsou tu zatáčky po sjezdovce nad lanovkou. Nepřebrzdit a dupat do cíle ke kostelu po dlažbě. Tak to by pro dnešek bylo. Prší už docela dost.

Umýt kola a eventuálně sebe. Móda minoritních pivovarů dorazila i do Itálie, kamarádíme se s klukama z pivovaru, kteří tu mají stánek a je vidět, že Znojemská Raketa už je zase ve formě. Zkoušíme jejich RIDER HOP a další. Vyměňujeme za lahvovou Plzeň, na večeři jdeme slušně rozjetí. This is Enduro #enduro specific#. Ale protože jsme závodníci a unavení jak koťata, v deset večer už spíme.

V noci je bouřka, věci úplně neschnou, tak to chodí na závodech. Ráno jsme nastoupení zodpovědně včas na start. Někdo říká, že se nic nepojede, někdo, že se pojede jenom jedna. Enrico Guala, muž, který stojí za zrodem EWS, a hlavní organizátor všeho co je spojeno s Endurem, vyhlašuje program dne. Původně byly na programu dvě měřené jízdy s dvěma výšlapy nahoru. Pojedeme jenom jednu měřenou jízdu a na start lanovkou. Nejen ZR má radost, protože do kopce se mu vdešti nechce.

Trať je potok, všude spousta vody. Startuje se z budovy lanovky, takže startérům ani závodníkům neteče voda za krk. Není nic vidět. Ale není důvod si stěžovat. Jsme závodníci. "Z jedné strany Alpini, z druhé padají miny, tak začala vojna na Itálii… "; vzpomenu si na výročí. A vtom už to ZR roztáčí a já startuju 20 vteřin za ním. Nejede to. I když to docela drží, jak já bych chtěl spika aspoň vpředu. Na krátkém výběhu nad sjezdovkou k lanovce mě dohání závodník na spikach. Pouštím ho dopředu. No a pak už jen spurt po kostkách a jsme v cíli.

To, že jsme nemuseli šlapat nahoru po svejch a že se nakonec pojede jen jedna RZ a navíc Baloon, mi udělalo opravdu radost. Hned po startu zjišťuji, že to zas tak strašně neklouže, ale na druhou stranu taky vůbec nejede. Asi po 100 m opět dojíždím jezdce startujícího přede mnou, asi si spletl SuperEnduro se závody šneků. Naštěstí opět spořádaně uhýbá a já se mohu věnovat rozbahněné trati. Vršek vede po loukách, místy se musí i celkem dost šlapat, a tak, když dojíždím do lesa, mám už toho docela dost. Bohužel ani tady to vůbec nejede a po každé zatáčce musím hodně makat, abych zrychlil. Při výběhu kopce mi fest podkluzujou nohy, div se v něm nenatáhnu, naštěstí se nahoru dostávám, aniž bych sebou pleskl. Teď následuje série odkloněných zatáček na sjezdovce. Kupodivu to i docela drží. Sjíždím kolem stanice lanovky a už mě čeká jen sprint do cíle na náměstíčku, řadím nejtěžší převod a dřu, co to jde. V cíli jsem docela hotový, po ránu, nerozhýbaný, v zimě a dešti, holt nebyl to žádný med. Už se těším na hotel do sprchy, po jízdě na mně nezůstalo nic suchého a hlavně ani čistého.

Třetí SuperEnduro bezpečně vyhrává Ben Cruz z Cannondale Overmountain. Česká výprava končí následovně Pavel Čep 6. v kategorii Elite, 28. celkově, Richard Sýkora 17. v kategorii Elite, 52 celkově, já 6. v kategorii mladších starců a 77. celkově. Přes mokré podmínky jsme si řekli, že už jsme jezdili i v horších. Máme radost, že jsme vyzkoušeli italské enduro. ZR ocenil, že je to více mini dh. Ve Francii by nás popohnali víc po svých do kopců.

Foto: Matt Wragg