Aktuálně z Megavalanche - Mega finále

Autor: Keli, vydáno: 15.7.2014

Do sobotního večera nebylo jasné, zda-li se Megavalanche pojede z ledovce, či ne. Co by to bylo za Megu bez ledovce, takový byl názor drtivé většiny jezdců, i já to měl stejně. Ale nakonec se z Pic Blanc jelo.

Z páteční kvalifikace jsem se dostal do nedělního hlavního závodu ze sedmého místa ve své vlně, podle stavu v jakém jsem ale kvalifikaci dokončil bylo jasné, že hlavní závod bude hodně o sebezapření a morálu. Asi jsem zase podcenil trénink.

V půlce slunce, nahoře mlha

Start závodu byl posunut o hodinu později, takže v neděli ráno se nemuselo stávat tak brzy jako obvykle. Boarding time na lanovku v 7:15 byl celkem příjemný. Lanovkou jedu spolu s Honzou Vanerem, cesta nám příjemně ubíhá, probíráme důležitá témata jako rekuperace energie na elektrokolech nebo pomlouváme českou enduro špičku. Na přestupu na poslední lanovku není ani fronta, takže za 45 minut jsme na vrcholu Pic Blanc. Tam už stepuje Pavel Čep s Kamilem Tatarkovičem. Čekáme společně na přesun na start. Počasí je mlhavé, ale neprší, nesněží a občas opatrně vykoukne sluníčko.

Selfie je základ

A už stojíme na startovní pozici, přede mnou stojí Pierre Clementz, mladší brácha Jeromého, kousek dál Čepuj s Emilem, támhle Kelly McGarry, kousek vedle Honza Vaner, Sam Dale v první řadě – jo, tak tyhle všechny a mnoho dalších budu tlačit do cíle před sebou. Vedle mě na startu stojí Jeremy, týpek z Austrálie, co přijel do Evropy na závod SuperEnduro v Madesimo a na Mega. Čekáme a než se nadějeme, už slyšíme vrtulník. Nezbytná kontrola kamery – bliká červeně? Jasně!

Pár minut do startu

Uteklo to hrozně rychle, oproti kvalifikaci, kde jsme byli s Oskarem v první lajně hrozně vystresovaní, tak tady na finálku to byla fakt pohoda a v klidu, žádnej starťáček, nic.
Po loňské Mega, kdy jsem měl v každé závodní jízdě závodní ambice a taky ale defekt, na letošek měním taktiku – můj plán má čtyři body: nezranit se, užít si to, dát to pod hodinu a nepíchnout. Seřazeno dle priorit.

Hromadný start na sněhu je loterie, jedu ho již po několikáté a tak myslím na taktiku. Vepředu se už padá a já pořád jedu, juchůůů a v tu chvíli v rozbředlém sněhu utápím přední kolo a dávám luxusního frontflipa na záda. Pláštěnka na batohu funguje na sněhu dle očekávání, jedu po zádech hlavou dolů a nevím kam. Držím kolo, protože pustit jej je konec. Nakonec to nějak zastavím a nasedám – pod prvním kopcem se už musí tlačit, po pár metrech běžení už vím zcela 100%, že jsem trénink fakt podcenil. Přecházím do chůze a dýchám jak lokomotiva. Na dalším zlomu vidím čistou lajnu, nasedám, zacvakávám SPD a jedu pilu jako kráva, dávám 50 – 60 lidí a jdu zase na rypák… nebylo to naposledy. Dojíždí mě Australan ze startu a ptá se, zda-li má pořád GoPro – jo, máš!
Ledovec docela utekl a už je to šlapavý přesun ke kamennému trailu, koukám a nechápu, proč na konci všichni mají sedlovky dole. Teď už to vím, ale když závod jedete na oči, tak nevíte. Na malém sjezdíku na konci jsou tři cca metrové dropy, se sedlovkou v oblacích je to dost. První dávám hrdě, druhý mě hrozně rozhazuje a třetí mě vysílá mimo trať do kamenů. Auuu, stávám, provádím kontrolu integrity Kelíka – všechny systémy hlásí OK, takže pokračujeme. Raději ale opatrněji. Naštěstí se jede už ve vláčku a tak to jde.

Tyhle už asi nedojedu

Na konci trailu, na travnatém přejezdu dojíždím Kelly McGarryho a Joosta Wichmana, kteří si vykládají – krátce se zapojuji a odjíždím jim směrem k výjezdu nad Huez. Už pod kopcem vím, že sil nemám na rozdávání, ale musím to dát. Přibíhá ke mě Íček a podává flašku piva. Na hulváta si to liju do helmy a šlapu, Íček vedle mě běží a neustále mě hecuje, díky za to!

Kamil

Čepuj

Na kopci mě předjíždí Wichman a jedeme vzhůru dalšímu dobrodružství. Ze sobotního závodu mám reference, že sjezd do Ozu je dost bahnitý a kdo si přibrzdí, tak se mu zalepí kola a končí. Jedeme docela svižně, když trail zlomí dolů a slyším: „Do chlupaté prdele! Kurva!“, to česky nadává Joost Wichman, když přede mnou sedí na zadku, drží se kola a jede rovně z kopce do křoví. Trail vede doprava… Neříkám nic, volím stejnou taktiku, sesedám z kola a jedu na tretrách rovně z kopce do křoví. Jo a trail vede stále doprava… Snažíme se vyškrábat zpět, když k nám přijíždí dalších asi pět závodníků. A trail vede stále…

Smety a Honza Vaner

Lýtka pálí

GT Sanction, na kterém jedu, který normálně váží 13,8kg, tak teď má asi 35kg, kola zalepená tak, že se netočí ve vidlici, v zadní stavbě to trochu jde. Snažím se odtrhnout blatníček – to se mě nedaří, proč jsem, sakra, dával tak silné stahovačky? Čistím kolo, dávám desetikilové kusy jílu dolů a nasedám, jedu tak pět metrů a kolo je ve stejném stavu jako před čištěním. Všichni okolo jsou na tom podobně. Už to není cyklistika, je to survival. Kolo putuje na záda a jdeme. O kus dál už ani nejdeme po trati, protože nejde ani jít, prostě kompletní freeride napříč lesem. Spousta lidí by zde závod zabalila, ale kam jít? Nahoru to nejde, dolů to nejde, takže nezbývá pokračovat okolo trati až do Ozu – a v Ozu, tam to přece nevzdáš, když už jsi přežil bahenní zápas.
Organizátoři Megavalanche by strašně rádi nějak naroubovali slovo enduro do svých DH maratonů – zde jim pomohlo počasí, já měl závod jako dvou erzetové enduro s jedním měřeným přesunem – nad kopec v Huezu, přesun do Ozu a poslední RZ do Allemontu.
Jelikož celou trať jedu na oči a pamatuji si ji z předchozích let fakt málo, tak jedu na trailech úsporně s tím, že všechno narvu do asfaltového výjezdu ve Villard Reculas. Daří se, jedu „laktátovou i tepovou hranu“ – prostě šlapu jak debil. Dávám asi šest lidí a málem upadám do komatu. Do cíle to nějak dojedu – čas šílený, ale pozice dobrá.

Češi a Joost Wichman v cíli

Smety a Honza Vaner

V cíli jsou na tom všichni dost podobně jako já, zničení, ale šťastní, že to přežili. Z našich nejlépe dojel Kamil Tatarkovič na 40. pozici a to během závodu stačil i fotografovat. Pavel Čep dojel jeho v těsném závěsu na 42. pozici. Výsledky nejsou důležité, vyhráli všichni, co dojeli do cíle.

Letošní Megavalanche byla rozhodně nejtěžším závodem co jsem kdy jel. Náročná nejen fyzicky, ale i psychicky. Dobitej jsem jako pes, unavenej šíleně, ale nelituji. A co příští rok? Letošní plán jsem nesplnil, takže já jedu určitě. A co ty?