Dvacetičtyřhodinovka na Semmeringu na vlastní kůži

Autor: ZR, vydáno: 14.8.2015

O uplynulém víkendu se v bikeparku Semmering uskutečnil unikátní sjezdový závod 24 h downhill „Race the Night“, jednoduše řečeno dvacetičtyřho­dinovka ve sjezdu. Z naší redakce se na závod vypravil ZR spolu s Rádesem jako dvoučlenný tým.

Stroje nachystány ke startu / ZR si atmosféru před startem užíval

Na Semmering jsme dorazili až v pátek okolo desáté večer, takže všechny dobrá místa na kempení už byly dávno zabrány, a nám nezbývalo, než se utábořit až u hlavní silnice. Po nachystání depa jdeme na „jedno“ do Zauberbaru a honem spát, protože zítra to bude náročný. Bohužel vyladit formu do Zauberbaru vyrazili i rakušáci tábořící vedle nás a okolo čtvrté ráno byli asi nejvyladěnější a dávali to dost hlasitě najevo. Ráno jsme nebyli úplně nejodpočatější, ale co už, to se přece rozjezdí. Jdeme se zaregistrovat a co nejdřív na tréninkovou jízdu, ať pak máme ještě volno, než to všechno vypukne. Trať podle očekávání spíše jednodušší, hodně odkloněných a utažených zatáček v trávě, pár lehčích skoků a jeden průjezd lesem po kořenech, v tuto chvíli ideální na Jekyllovi, se kterým jsme sem oba vyrazili. Po dojezdu vymýšlíme strategii. Startovat budu já (ZR), zkusím ujet šest kol, a pak střídáme. Rádes by měl dát taky šest a znovu střídáme, a tak by to v ideálním případě mělo jít až do konce…

Menší problém se startovací páskou

Je jedenáct hodin a já vyrážím na start. Bohužel díky pozdní registraci mám 104. pozici z asi 115 týmů, takže při startu Le Mans budu muset běžet o cca 100 m dál než ti, co mají pozice úplně vpředu. A už je to tady 11:59:50! Zehn! Neun!… …Drei! Zwei! Ein! START!!! Vybíháme, já nepatřím mezi úplně nejlepší sprintery a je to vidět. Když beru kolo až na nahoře kopce kousek od stanice lanovky, tak už skoro nikdo neběží. No nic budu to muset začít předjíždět. Před sebou vidím Jirku Gergela, jenž tu jede za slovenský šestičlenný tým z Kálnice, tak trošku šlápnu, abych ho dohnal a pěkně se za ním vyvezl. Jsme hodně vzadu, takže předjíždění nás čeká poměrně dost. Ze začátku to docela jde, ale strašně se práší, vzpomínám na Megavalanche, kde jsem měl prachu k obědu taky dost. Předjíždíme, jak to jen jde, ale ve spodní části dojíždíme vláček jezdců, kteří moc nechtějí uhýbat. Nedá se nic dělat, budeme je muset dát v další jízdě, a nebo v té další…

Fotogenický, všudypřitomný prach

Dole fronta na lanovku veliká, čekám několik minut, než se vůbec dostanu do kabinky. V další jízdě už je pole, díky rozestupům mezi vystupováním z lanovky, celkem roztrhané, takže se dá jet i poměrně plynule. Po mých šesti odjetých kolech se držíme na sedmé pozici. Teď je to na Rádesovi. Ten svou první denní porci zvládá také celkem v pohodě. Já mám při druhé šestici problém s ucházejícím zadním kolem, ale díky tomu že jedu tubeless, tak zvládám i šestou jízdu na poloprázdné gumě. Je však potřeba to poladit. Rádes by teď měl jezdit hodinu, takže času k nalepení nové pásky do ráfku by mělo být až až. Jenže co čert nechtěl, Rádes dostal ve druhém kole defekt na zadku. Rychle se snažíme s Ottou, který tu byl jako týmový fotograf/servisák, obout moje kolo a už vyrážím na trať o 40 minut dřív, než jsem počítal.

Trať vedla i přes slopestyle park

Bohužel oproti konkurenci jsme tímto zdržením ztratili hned dvě kola. Poměrně zbytečně se to snažím dohnat, a když dojíždím svých šest kol, tak jsem celkem vyndanej. Teď si musím pořádně odpočinout, dám si něco dobrého z občerstvení, které tu pro nás pořadatelé připravili. Těstoviny s boloňskou omáčkou jsou fakt bašta a tzatziky jak by smet. Tu najednou zpráva z cíle: „Doneste Ríšovo kolo, Rádes má zas defekt!“ Tentokrát předek. To není dobré, i když Otta kolo donesl nejdřív jak to šlo, tak jsme ztratili další kolo… Servisák Otta Radkovi vpředu nachystá bezdušáka a zadek nabombí na 3 Atm. Teď už to musí vydržet. Během mé čtvrté rundy se dostáváme přes první čtvrtinu závodu, zatím docela dobré, až na ty dva defekty, uvidíme jak to půjde dál… Rádes hlásí, že ho bolí rameno, které měl dříve zraněné, naštěstí to ibuprofen prozatím napravuje.

Inga Kailholz s číslem 4., třetí v ženách

Začíná se stmívat. Těsně před setměním zajíždíme nejrychlejší časy, trať už je pěkně vyjetá a ještě ne moc rozbitá. To se ale mění s přibývající tmou. Jak je míň vidět, tak se víc brzdí a to nesvědčí povrchu. V šesté rundě zjišťuji, že už mě i dost bolí ruce a navíc v poslední jízdě jdu při předjíždění jednoho z pomalejších jezdců k zemi takovým nešikovným způsobem, že si sdírám dlaň a držet řídítka se stává docela bolestivou záležitostí. Půlnoc se blíží a my už toho začínáme mít dost. Musíme ubrat na počtu kol, z šesti to strouhneme na tři. Rádes dojíždí poslední šestici a já teď už pojedu jenom třikrát, jak jsme se domluvili. Je to lepší, po dojetí se cítím docela fresh a opět se mi vrací optimismus. Během další Rádesovy rundy se přehoupáváme přes polovinu závodu, avšak při výměně čipu Rádes říká něco ve smyslu, že je to v… Nechápu co se děje, ale vyrážím na další porci kol. Po dojetí a výměně mi holky říkají, že Rádes má už velké problémy s tím ramenem co ho zlobilo a nemůže už ani pořádně držet řídítka. To je dost blbý co teď? Já to sám určitě neodjedu. Rádes se najednou zhoršuje o minutu na kolo, takže to opravdu nevypadá dobře. Domlouváme se, že ještě vyjedu po předání čipu na další kolo, ale pokud Rádes už nebude schopen pokračovat, tak mě zastaví po odjetém kole a závod končí. Bohužel k tomu došlo a my ze závodu odstupujeme ve čtvrt na dvě ráno s 82 koly z průběžného 12. místa.

I přes to, že to tak nevypadá, tak tu nikdo beznohý nestartoval / V noci byla trať nasvětlená skvěle

V závodě ale i nadále zůstává několik českých týmů, ve dvojicích jsou to kluci z Heartattack racing, kteří po sérii defektů bojují o první desítku a v šesticích tu jsou zástupci Bikeparku Špičák, jenž zatím drží super třetí místo. A pak nesmím zapomenout na jedinou českou zástupkyni něžného pohlaví Janu Šírkovou, která původně měla jet dvacetičtyřho­dinovku s kámoškou v kategorii dvojic, jenže kámoška onemocněla, a tak se Jana hecnula absolvovat závod v kategorii jednotlivců. RESPEKT!!!

Rádes ve slopestyle parku / Andreas Viehbock jako profesor

Ani v noci nebyla o souboje v lese nouze

ZR se dotahuje

Co se dělo na trati mezi třetí hodinou ranní a osmou nemám ponětí, protože jsem šel spát. Ráno byl ale viditelný rozdíl v kvalitě jednotlivých týmů, ti kteří se na závod pořádně připravili, jezdili v podstatě stejně rychle jako minulý den. Těch byla ovšem menšina. Většina jezdců totiž vypadala, že jsou rádi, že jedou. Z celého pole však vyčníval závodník s číslem 1, Andreas Viehböck, jednotlivec, který jel každou jízdu jako přes kopírák. Kdo neviděl, neuvěří!

Zástupce bikeparku Kalnica

Inženýr z Heartattacku už toho měl po ránu docela dost

Jezdci ze šestičlenných týmů drželi plnej i ráno

A už se blíží 12 hodina a je tu cíl. Nejvíce kol absolutně najela polská čtveřice Dartmoor (162 kol). V jednotlivcích zvítězil již zmíněný Andreas Viehböck, který se 160 koly skončil absolutně na druhém místě bez rozdílu kategorií! Další perličkou je jezdkyně Anita Novak, vítězka ženské kategorie by se svými 131 koly skončila mezi muži na neuvěřitelném pátém místě! Naše Jana dojela v holkách čtvrtá. Ve druhé nejnáročnější kategorii, čili ve dvojicích vítězí kluci ze Skyworkers Sports se 159 koly. Naši reprezentanti z Heartattack racing nakonec končí na pěkném osmém místě (153 kol). Nejsilnější stopu však Česká Republika zanechala v kategorii šestičlenných týmů, kde BikePark Špičák DH team dojel na skvělém třetím místě a se svými 156 koly zaostali za vítěznými Radsport Schmuck jen o 3 kola.

Dvanáctá odbila a je tu cíl!!!

A radost neskutečná…

Devátý ročník Semmerigovské dvacetičtyřho­dinovky byl velice povedený závod, pořadatelé přichystali zábavnou trať i perfektní zázemí pro všechny zúčastněné a nenapadá mě jediná věc, co by se dala vytknout. Všem závodníkům, kteří závod dokončili, patří obrovský obdiv. A nám nezbývá, než se na příští rok lépe připravit abychom i my mohli říct: „Zvládli jsme čtyřiadvaceti­hodinovku!“