Report: Enduro X race - závodní enduro sezóna otevřena v Sušici

Autor: Čert, kategorie: Report, vydáno: 9.5.2016

Race report musí odsýpat, takže je zbytečné rozepisovat historii Enduro X Series a Enduro X Race, zkrátka a dobře první ofiko enduro závod u nás se odjel o uplynulém víkendu v Sušici.

Tratě ani formát závodu se víceméně nezměnil (říkali kluci, já si Sušici střihnul poprvé). Každopádně přijíždíme už v pátek a jdem si projet RZ 1, 2, 3 a 4. V pátek se práší a hrabanka klooouže. Pak už jenom obří pizza u hladovýho okýnka a spát.
Sobota patří oficiálním tréningům, někdy okolo desáté začíná jezdit ofiko shuttle, na ten je ale docela nával, takže hned z rána ladíme zase první čtyři RZ. Jednička začíná výhledem na kopci_jehož_ná­zev_si_nepama­tuju¹. Pár metrů po trávě, zatáčka doleva, širší singletrack, co je výrazně užší než vypadá a táhne mírně ven, takže sice držet ale tak jako opatrně, pak přijde chvilka roviny, extra záludnej výjezd se schodem, pravá levá a pak začíná série super zábavných skalek, kamenů, prachu. Pak chvilka hrabanky, přejezd obřího kamene, levá klopka a dupání v hrabance do cíle. Jednička je relativně krátká, není až tak technická, ale hrozně se mi líbí jak je členitá, pořád někde něco přejíždíte, zatáčíte, občas to zadrncá. Prostě jo, líbí se.

Tenhle kluk, Vojta Klokočka, si jel vlastní kategorii a za pár let bude kralovat českýmu gravity bajkingu

Pak následuje přejezd na start RZ 2 a 3, ty startují pod rozhlednou na kopci_jehož_ná­zev_si_nepama­tuju², každá na jednu stranu. Cca 45 minut přejezdu a jedete. Dvojka mě osobně baví asi nejvíc. Průlet hrabankou, sjezd do důlku, hodně si podřadit, vyšlápnout faaaakt prudkej protisvah, pravá levá, proletět okolo mraveniště a nepadnou do něj, palba v lese, vracák doleva a odtud už spousta kamenů, drncání a srandy. Myslím, že i nějakej dropík nějaký koryta a tak, ale každopádně skoro bez šlapání, jenom držíte řidítka a najednou jste dole. Bo-ží. Pak krátká tlačba, krátké šlapání a jste zas na startu 2 a 3. Trojka mě baví o poznání míň, začíná poměrně táhlým dvojitým výšlapem, pak spousta kamenů a palba dolů, rychlá pravá a nájezd do legendární skalky, v tý to prostě jenom držet na vnějšku, projet, držet to ještě pár metrů pod skalkou v megadrncavým sjezdu a jste na cestě. A tady tady začíná bolest. Cca kilometr dupání po rovině v hrabance. Můžete řadit kam chcete, ale ono to prostě NE JE DE. Konec trojky bolí maximálně a ozývají se hlasy, že je škoda tak trochu zabít jinak velice technickou RZ takovým množstvím šlapání. Páč je úplně jedno, jak sjedete skalku, pokud máte force to udupat.

Ale o závodech se nediskutuje, závody se závodí, takže nadávám, ale šlapu.

Po trojce přejezd o kus níž na 4. Ta je docela šlapavá, začíná na lesní cestě a pak nájezd na moc pěknej hřebínek v lese a hodně hodně šlapání. Je super, že po třech předchozích docela drncavejch RZ si trochu odpočnou ruce, 4 je vcelku hladká. Ale zase si moc neodpočnou nohy. Pak palba z kopce, ostrá levá, výjezd ke kalichu, soustava dropíku, pár switchbacků v hrabance a jste dole.

V závodě by nás čekala občerstvovačka, ale my jedem rovnou do města, burger, pivo, vyzvednout si číslo a nastává čas na vývozy. Poslední dva traily jsou na kopci Svatobor. Jeho název si pamatuju, protože je fakt velkej a myšlenka šlapání je všechno, jenom ne pěkná. Oukej, nějak se vycigáníme nahoru (fakt dík Filipe, seš fakt kámoš) a shrneme si poprvé 6. Je dlouhá a rozbitá jako prase. Tréningový trail místních sjezdařů je přesně to, co chceš je po 40 km v závodě. Ale zase je komplet bez šlapání, prostě jenom nebrzdit, držet to a doufat že neumřou ruce. A zas jsme na náměstí. Tentokrát ani Přemek neví ke komu se vecpat, takže čekáme na ofiko vývoz. Za půl sta vás frajer nacpe dozadu do dodávky, posadí na lavičku, co byla natuty ještě nedávno na náměstí u kašny a najednou jste nahoře, za mě dost fér. Je jenom blbý, že nahoru chce spousta lidí, jedna otočka trvá cca 45 minut. Takže jednou počkáme hoďku a půl, vyjedem nahoru a zbývá nám pětka. Ta začíná kousek od startu 6 super kamenejma schodama, zavřená levá, zase schody, nájezd do lesa a tady zas držet a nešlapat. Pětka je naštěstí relativně krátká, takže ruce moc neumřou. A máme natrénováno všechno. Přéma chce ještě dát aspoň, jednou šestku, tentokrát už ladíme naše auto, nosič dozadu a prostě střídačka. Uděláme dvě otočky a zase čas na jídlo, probrat taktiku, nachystat kola a jsme připravení na závod. Teda skoro, jelikož Přemkovi nestačil k večeři double burger, palačinka a zmrzlina, proběhl ještě výlet do Tesca pro čokoládu. Teprv potom jsme byli ready jít spát a závodit.

A je tady race day, podle nálepky na rámu startuju až skoro v 11, ale co dělat jinýho než stát a fandit. Frky a Přéma vyjíždí na trať v rovnejch deset hodin, kam je vypustil #pansmikrofonem ej kej ej Michal Berka. Čekáme, kecáme, zachvilku je a řade má 104, pár slov s mistrem spíkrem ohledně přípravy na závod a regenerace a jedem. Na výjezd k jedničce máme skoro hodinu, takže naprosto na klid, sice kopec trochu objíždíme, ale zase nejedem moc do kopce. Na startu jsme 20 minut před limitem, na cajk. Najíst, napít, vyčůrat, popřát si ať se daří a jedem. Jo, jednička je super, jak ale projíždím poněkolikáté, začínám chápat proč je Sušice trochu „rozporuplná“. Místní traily jsou totiž super na ježdění, ale nic moc na závodění. Jelikož většina z nich nabízí jenom jednu stopu. Pak je velkej problém nějak výhradně dohánět drobné chyby, když se většina úseků dá jet jenom jedním způsobem. Za mě ale traily boží, vím, že bych mohl jet rychlejc, mít lepší fýzu a zvyklejší ruce na drncání. Každopádně jednička super, nelehnul sem, užívám si. Přejezd na dvojku zase s maximální rezervou, limity jsou letos doopravdy milosrdný, takže je spousta času na kecání, jídlo, výhledy. Prostě všechno to, proč je enduro tak super (nejenom že je to jedinej závod při kterým se může hrozně moc jíst). Díky sousedícím startům se na vrcholku kopce_jehož_ná­zev_si_nepama­tuju² potkáváme i s klukama, co už jedou trojku, vidíme jak startujou eliťáci, pokecáme s těma s nižšíma číslama a samozřejmě, Kafíčko nás u všeho fotí, dík!

Pak už start dvojky, je to super, baví, nespadl sem do mraveniště, hned sem dole, výšlap na trojku, tady už jsou kluci pryč, neva. Jedem. První výšlap přežívám i přes značně přemotivovaný dupání na startu, trochu nepříjemný je že při nájezdu do nejrychlejší pasáže málem brzdím o klučinu tak 3 roky co se motá uprostřed trati. Naštěstí ho nějak objíždím, ještě to asi nebude mít lehký, dycky je těžká narodit se do rodiny, kde sou oba rodiče evidentně retardovaní. Jinak cajk, skalka mě sice vyhodí nohu z pedálu, ale nacvakuju rychle, rozbitý držím, dřevěná lávka a teď už jenom moc moc šlapání. Jsme dole, rychlej přesun na 4. Tady už je limit o něco přísnější, ale jedem v klidu tempem a máme fóra tak 5 minut, cajk. Start, šlapání, srandy kopec, cíl, občerstvovačka. Tady se zase všichni potkáme, zanadáváme si jak je to odteď na Svatobor do kopce, najíst, jet. Poznámka pod čarou, u občerstvovačky končí i závod Vojty Klokočky (i co byli na Marosaně, je to ten klučina co skákal přescesťák na Commencalu s 24 kolama). Ne zraněním, ale že to prej bylo domluvený už dopředu. Malej Klokan přitom nevypadá, že by mu ještě nezbylo dost síly. Každopádně v 11 letech odjet skoro celej enduro závod? To není úplně málo.

My už se drápem nahoru, nohy ani ruce už na tom zdaleka nejsou tak dobře jak ráno, naštěstí je limit zase mírnej, takže se dá převážně tlačit. V půlce se k nám navíc připojujou Michal Prokop a Přemek, kteří už tlačí na 6. Kecání, výhledy, klasika. 5 a 6 startujou proti sobě, takže zase potkávačka s ostatníma. Všichni vypadáme o moc míň zdrave než u 2 a 3 ale o moc víc stoked a nadšení. Je to tady super. Jedu pětku, drncá to, dojedu dolů nepamatuju si vůbec nic, přežil sem. Výšlap na 6 je výrazně kratší, 6 samotná je o výrazně delší něž cokoli. Ale jedu, bolí to, baví to, dokonce dole dojíždím kluka co startoval o minutu přede mnou, sem fakt závoďák!

Pak už nás čeká jenom dojezd na náměstí, zjistit jak to dopadlo a tři a půl hodiny cesty do Brna, v mém případě pěkně na sólovku.

Každopádně. Sušice je bombová, není to bikeparkový enduro, jenom spousta kamenů, hrabanky a přírodních trailů. Jo, bylo hodně šlapání, ale to tak nějak k enduru patří a bylo ho prej výrazně míň než v předchozích letech. Z organizačního hlediska není co vytknout, snad jenom to, že start by asi mohl bejt klidně dřív než v 10, přece jenom, mít číslo 104 tzn. končit v 5 hodin a jet v neděli večer domů, to bolí. Start v 8 nebo v 9 by asi nikomu nevadil. Jinak traily naladěný top, časomíra bez chyby, občerstvení naladěný, holky usměvavý, JO! Boží závod, boží víkend, dík Přémovi za tip na ubytko a cenné rady ohledně závodění a života vůbec a organizátorům za super akci.

No a výsledky, první místo Michal Prokop, druhý Milan Myšík, Přéma Tejchman, co v jedničce přetrhnul řetěz, třetí, bramboru veze na Slovensko Matej Vitko a pódium uzavírá junior Vojta Bláha, ročník 1999! V holkách nejrychlejší Andrea Drengubáková před Elen Římanovou a Simonou Liškovou.