Suisaida o Loose Session: překonal jsem vlastní hranice!

Autor: Martin Saida, vydáno: 2.11.2016

O Loose Session toho bylo již napsáno mnohé, akce pořádaná jezdci pro jezdce, akce na největších poletech široko daleko a Suisaida (Martin Saida) v barvách mladé progresivní značky Shredwear byl na místě. Jak to vypadalo očima přímého účastníka, a nejen na dráze, se dozvíš v jeho reportu.

Od té doby co jsem uviděl že Kačer a Semiš plánují postavit největší skoky v ČR, bylo rozhodnuto, že tam chci jet na 100% a snad i překonat vlastní hranice!

Původní plán vyrazit už v pátek ráno padl, protože maníci z práce nestíhají, tak jsem nucen fachovat asi do pěti odpoledne. Konečně vyrážím z Brna a ženu si to směr Krkonoše. Chuť na pivo je neúprosná a tak přijde na slovo birell. Noční rally skrze totální prdele, kde snad už ani lišky nedávají dobro noc mě baví a asi po 3,5h dojíždím na místo. Jdu najít ubytko, kde potkávám lidi, se kterými budu bydlet na pokoji. Pohodovej Pšonek a Germán. Chuť na pivo samozřejmě nepřešla a tak jdu najít Feru, kterej je prý někde v káře na parkovišti.

Posíláme škopek a odhodlávám jít spát, abych byl na další den čilej. Tento plán nevyšel, cestou na pokoj potkávám jaksi místní bar, kde ostatní čumí na NWDčka a ladí formu. Neponechal jsem nic náhodě a na baru potkávám zraněného Dočise, jestli čekáte že jsem dal další piva máte pravdu.

Sobotní ráno se probouzím s totálním ultra bolehlavem. Růžové štěstíčko přichází na řadu a téměř vše vyřeší. Vyrážim se podívat na trať. Mno… vypadá to božsky, ale je to mokrý asi jako moje politý džíny včerejším pivem.

V klídku posílám snídani a pomalu se převlíkám do zbroje.
Vracím se k trati s kolem, kde už místní stavitelé ladí a suší trať. Ostatní rideři přikládají ruku k dílu a společně se snažíme uvést trať do jezditelné podoby. Kolem poledne je trať naladěna a pomalu se začíná naskakovat. Tvůrci traťi to tam pošlou ve velkým stylu a ukážou nám, jak to má vypadat… ty kokos, prostě boží!

Tlačím na start a rozjíždím to na drop, drop cajk. Další jízdou si říkám že tam pošlu ploutev a pak se budu soustředit na můj cíl a to je nalítat transfer. V tu dobu jsem ještě netušil, že největší problém bude na čisto doskočit ploutev. Probíhá asi milion pokusů a furt se nedaří… úspěšnost asi 3 z 30 pokusů. Vidím, že nejen já mám problém to dolítnout. Několik lidí tam pošlou mega žabáky a taky se to neobejde bez krešů.

Po asi dvou marných hodinách pozoruju, jak se ostatní borci zkouší rozjíždět přímo z louky bez dropu. Nechci „podvádět“ a tak se dále snažím jezdit přes drop. Čím víc pokusů, tím víc to jde do kytek, volím tedy schůdnější variantu rozjetí se z louky. Rozjezd z louky, posílám ploutev na čisto a bez přemýšlení posílám transfer! Odlepím to a teď vidím ten dopad. Dopad vypadá, jak kdyby ho rozryla smečka divokých prasat :), dopad je tvrdý, kotníky brečí, kolo dává najevo, že šlo na doraz, ale… ale odjíždím to a jsem šťastnej jak blecha. V hlavě probíhají myšlenky, že to musím jít zkusit okamžitě znovu. Dalším pokusem letím dál, ale pořád je to dopad tvrdý jak stan po ránu… stejně jsem ale rád, že jsem to poslal a že jsem to vlastně celý přežil! Vzhledem k tomu, že už je šero a mé síly už pomalu vymizely, nastává čas toho už nechat. Konečně posílám zaslouženej guláš a pivo! Nyní je čas se dat do kupy a připravit se na afterparty…

Začínáme zlehka několika pivama a po chvíli párty začíná nabírat na obrátkách. Kolem deváté hodiny večer probíhá vyhlášení výsledků. Vyhrává bezmozek, co na transferu zandal supermana a též se pokusil o beko (what???). Fera bere cenu za nejstaršího účastníka! V tuto chvíli se to už nedá nazvat party, ale čistou destrukcí všeho a všech… následuje okno asi 5 hodin.

Jsou čtyři ráno a přichází prozření, že jsem vlastně pořád na party a stále solím piva. Okolo je už jen pár přeživších. Čas odejít. Tímto jsem si říkal, že tento večer končí, ale to jsem se spletl. Vchodové dveře ubytka jsou zabouchlé, po mírné panice a oběhnutí chaty nacházím pokoj, ze kterého vycházejí zvuky chlastání… borci naštěstí otvírají. Dojdu do pokoje a hle… na mé posteli někdo spí. Proběhlo pár nadávek a zjištění, že toho borce od tam nedostanu… co už no, lehám na zem a spokojeně usínám.

Ráno potkávám po chatě osoby, které připomínají zombie… Snídaně a asi hektolitr vody, mi dává trochu šanci začít dělat něco jiného, než nehnutě sedět a čumět do blba. Potom si jdu ještě projít trať, jestli by šlo jezdit, ale je to ještě víc mokré po večerním dešti. Balím kufry a vyrážím domů.

Příští rok to tam musím nasrat ještě víc!

Foto: archiv Martina Saidy, Petr Cihla, Radek Jedlička