Report: TREK BIKE ATTACK 2009

Autor: Oskar Jančík, kategorie: Report, vydáno: 20.8.2009

Druhou srpnovou neděli se jel ve švýcarském Lenzerheide dh maratón. Trať nabízela 18 km s 2000 m klesání a 140 m stoupání. Start v nadmořské výšce 2861 a cíl ve 1229 metrech slibovaly docela kvalitní svezení v závodním tempu. 

Trek Bike Attack je jedním z mála maratón downhillů, které se konají jinde než ve Francii. Potěšitelné je, že Lenzerheide, které leží ve východním Švýcarsku, je i relativně lépe dostupné z ČR.

Do Lenzerheide jsme vyrazili ve čtvrtek po práci, takže nás čekala klasická „noc za volantem“. Z Brna je to celých 880 km, z Mnichova 300 km. Tady bych rád poděkoval Acer Interier za zapůjčení teamového Opelu Astra s javorovým listem na kapotě, bez něhož bych se na start nedostal.

Přestože jsme ve Švýcarsku, které nevypadá jako ideální země pro divoké kempování na parkovišti, počet kempujících busíkářů je úctyhodný. Přehlídka Transporterů všech verzí a úrovní výbav od T2 po T5 potěší oko. Zázemí Treku stojí za to, klasické párty stany plus šapitó s plazmou a koženými sedačkami jako chill out area. Servis pro všechny závodníky zajišťoval Sram, ale za peníze.

V pátek a skoro po celou sobotu probíhal volný trénink, lanovka na všechny tři dny byla v ceně startovného. To stálo 110CHF/69Euro. Zdánlivě dost peněz, pokud ale vydělíte počtem dnů a přidáte triko s logem závodu, zní to lépe.

Trať kvalifikace vedla z horní stanice lanovky Parpaner Rothorn ve výšce 2860 m. Z cílového prostoru kvalifikace ve výšce 1500 m závodníky vyvážela poměrně stará kabinková lanovka CWA, jakou znáte třeba z Mariboru, do stanice Scharmoin (1904 m). Tam se přestupovalo do zhruba stejně staré gondoly s kapacitou asi 25 závodníků a kol.

Horní část trati byla kamenitá s jedním spíše symbolickým průjezdem sněhem. Pak už se jelo pěšinkou v suti. Ta se mi zdála o dost užší, než kdekoli jinde. Střídání suti s vysokohorským singlem se vzápětí mění v širokou cestu vedenou dokonce tunelem. Několik otočení klikami, vysunutí sedlovky a jedno výživné stoupání. Znovu rychlost po cestě a už se jede z kopce po loukách. Několikrát se změní singl v širokou cestu a je tu přestupka Scharmoin. Odsud už jde víceméně o snadné dh v duchu bikeparkových tratí. Z klopenky do klopenky , sem tam skok, který nevyžaduje žádný zvláštní talent, ale potěší. Trať kvalifikace měřila 9 km.

Kvalifikace se jela v sobotu odpoledne. Každý závodník měl na své tabulce s číslem nejen jméno, ale taky čas startu kvalifikace a čas, kdy má být u dolní stanice lanovky. Pozornost k detailu. Kvalifikace se jela jako klasické dh, takže 1 závodník startoval každých 30 vteřin. Přede mnou startuje Bobby Root z Kalifornie, držitel rekordu v rychlosti jízdy po zadním kole. Pokud nevíte o koho jde, doporučuji vygooglovat jeho jméno. Dost mě pobavil, když mi na závěr pokecu před startem říká: „jo a když mě dojedeš, tak si zakřič, uhnu ti, ale musíš hodně nahlas, poslouchám mp3“. Pak ťuknul do ipodu na popruhu camelbaku a odstartoval. Bobby v kvalifikaci lehnul, i tak dojel na 16. místě. Já jsem si ustlal v suti a dojíždím 231. s časem přes 19:24 min. Vítězem kvalifikace se stal podle očekávání Rene Wildhaber s časem 14:51 min (na Megavalanche v Alpe d´ Huez letos dojel druhý).

Nejrychlejší holka Caroline Forrer zvládla dojet do cíle za 18:40 min. Aby bylo více zábavy, vyhlašují se i vítězové kvalifikace. Vyhrává se co jiného než pořádná cihla sýra. V sobotu večer probíhala v hotelu Kurhaus v Lenzerheide Sram After ride party. Jaká byla, nevím, po cca 35 nasjezdovaných kilometrech toho mám po kvaldě pro dnešek dost.

Můj čas v kvalifikaci pro mě znamená modrý sektor 3. Podle instrukcí mám být v neděli ráno mezi 7–8 hodinou u dolní stanice lanovky. Na rozdíl od Mega, kde si člověk vyjede místo v řadě, si zde vyjede sektor a to znamená, že kdo ráno přijde dřív do startovního sektoru, má lepší místo. To jsem samozřejmě netušil. Díky omezené kapacitě lanovky, která v podstatě celé dopoledne vyváží závodníky na start, je potřeba zůstat nahoře a čekat. Start je ve 13:00 hodin. V noci z pátku na sobotu pršelo. Předpověď na neděli naštěstí nevyšla a počasí je super. Slunce a prach. Startuje se z cesty široké tak na 6–8 závodníků, startovní výstřel a pak velice neznatelné pohyby davu. Cesta má svou propustnost, a tak je to k první zatáčce spíš přetlačovaná s kolem. Pak se ale vše rozjede a na pláni za sněhem už se jede. Přesto se vláček závodníků občas zastaví. Za tunelem se už ale závodí na plno. Někde nahoře zjišťuji, že mě zradil pedál. Osa kouká z kliky a pedál je na kufru. Ve sjezdu to ještě nějak jde, ale při výjezdech se nasazený pedál pořád posunuje ven. V jednom místě pedál ztrácím, než zastavím a najdu ho, předjede mě mrak jezdců. Hledám pedál na trati a vyhýbám se závodníkům, no divadlo. Diváci ale moc nechápou o co jde. I s tímto handicapem jsem se rozhodl dojet. Shaun Palmer kdysi v Kaprunu dojel bez pedálu druhý, ale to asi nebude můj případ. Na dojezdu kvalifikace pokračuje trať výrazným stoupáním. Po něm následuje kratší průjezd lesním singlem s kořeny a zase do kopce. Ztrácím bojovnost a snad po sté nasazuji pedál. Další dvě dh vložky pro mě znamenají předjíždění spousty šneků. Málokterý šnicl mě ale pouští. Je to boj. Koho předjedu z kopce, dožene mě při mé příští pedálové zastávce. Do cíle v Churwaldenu dojíždím 314. s časem 55:24 min.

Celkovým vítězem se stejně jako v kvalifikaci stal Rene Wildhaber se startovním číslem 666. A tak si domů odváží hlavní cenu Trek Remedy 8. Wildhaber jezdí od letoška pro Trek, tak teď bude mít Remedy dvě.

I přes zklamání, které mi způsobil upadlý pedál, závod stál za to. Technicky se rozhodně nejednalo o nijak zvlášť náročnou trať. Spíš bych ji označil jako rozmanitou, bylo na ní totiž všechno.

O celkové fyzické náročnosti trati ale nemůže být pochyb. Sjezďák rozhodně nebyl nutností. V druhé polovině by bylo lehčí kolo dost výhodou. Pravidla dokonce umožňovala mít jiné kolo na kvalifikaci a jiné na závod. Závod bylo ale potřeba absolvovat na jednom kole. Celková kvalita svezení ale byla dost vysoká a servis pořadatelů jsem snad lepší neviděl.

Další kladný bod mají organizátoři za cílovou vapku. Místní školačky vapkovaly kola závodníkům. Každý si přijde na své, jedna hubená, jedna oplácaná – obě řádně mokré. S nějakým riderem z Německa se potutelně usmíváme a shodujeme na tom, že to byl fakt „gut“ závod. Být tu Hobo určitě by z toho byl pěkný fotoseriál na punkbike.

Oblast okolo Lenzerheide nabízí mimo tratě Trek Bike Attacku 23 různých okruhů o celkové délce 920 km pro all mountain ježdění různé náročnosti. Do slavné Arosy je to přes kopec. V Lenzerheide jsou tři bikeshopy, z nichž jeden půjčuje i elektrobiky. Tak se nelekejte, když na hřebeni potkáte německé důchodce na kole, kteří nahoru vyjeli lanovkou a ani po vrstevnici se jistě moc nenadřou.

Popularita dh maratónů v alpských zemích stoupá. Startovní listina byla uzavřená mnoho týdnů před závodem a na čekací listině bylo dalších více než 50 jezdců. To, že má tato disciplína před sebou zářnou budoucnost dokládá i Red Bull Exodus, který se začátkem září pojede ve Whistleru. Koncem srpna se ve švédském Are jede další podnik Avalanche trophy a začátkem října se jede finále této série v Laaxu. Takže ještě několik příležitostí zazávodit si letos bude.

Text: Oskar Jančík
Foto: Oskar Jančík, Markéta Novotná, bike-attack.ch
Web akce: bike-attack.ch