Ze šrotu do galerie

Autor: Keli, vydáno: 3.2.2012

Co takhle, aby se  vaše hlava změnila v pořádně prorezlý motor starého endura? A je libo k tomu do pusy řetěz z vašeho bajku a místo očí mít pár ozubených kol? Do uší staré hřebíky? Kolem krku ostnatý drát? A nejlepší na tom je, že až svou hlavu v téhle podobě uvidíte, ještě si ji hrdě vystavíte dopros­třed obýváku. Možná hned vedle lampy ze starého filmu a dalších uměleckých předmětů z věcí, které by jinak skončily ve šrotu. A právě jejich výrobou se zabývá mladý výtvarník Radek Krejčiřík.

Vyvolávají pocit industriálna a současně i tajemna. Při jejich prohlídce má člověk dojem, že se ocitl v době, kdy se civilizace dostala do krize, nejspíš někdy v daleké budoucnosti, a každou věc se snaží znovu použít, najít pro ni nové uplatnění.Vytvořené deviace by mohly spadat do stylu industrial, stempunk či cyberpunk.

K čemu vlastně věci, z nichž jsou výtvarná díla třiatřicetiletého výtvarníka, původně sloužily, než jim vdechl nový život a jiskru? Jsou to staré řetězy, ozubená kola, vyřazené nářadí, … pro někoho doslova staré železo. Pro jiného materiál, z nějž se dají vytvořit úžasné práce s novým účelem a smyslem. V tomto směru je zářným příkladem třeba stolní lampička, jejíž stínítko Radek Krejčiřík vytvořil ze starého filtru, který našel někde pohozený. Má staré věci rád, a jak sám říká – mohly by se někdy hodit. „Materiál na své výtvory sháním porůznu – něco najdu, něco mi dají mí známí,“ říká o své zálibě. V jeho dílně, vybavené nářadím typickým ne pro „umělce“, ale spíše pro zámečníka, se najde ledacos.

„Pracuji především s železnými kovy. Baví mě i odlitky z bronzu. Ačkoli jsem vystudoval slévárenskou průmyslovku, nikdy jsem si nepomyslel, že někdy "přičichnu“ k takovémuto řemeslu. V letech 2006–2009 jsem byl v Irsku v umělecké slévárně, kde jsem se hrozně moc naučil. Tam vznikla vlastně moje první práce – sehnal jsem býčí lebku, kterou jsem doplnil kovovými artefakty a bronzem. Jenže je zbytečně těžká a vlastně mi dodnes leží pod postelí. Je to nedodělek. Původně měla viset nad krbem. Za svoji skutečnou prvotinu považuji vlastní bronzovou bustu. Moje matka mě na ní nepoznala," rozpovídal se autor zhruba třiceti prací, jež jsou buď v soukromých rukách nebo je má u sebe doma.

„Většinu z nich jsem si vyfotil a jsou k vidění ve fotogalerii na webu, takže i na ty, co jsem rozdal, mám vzpomínku. Některé jsem ale protestně nezdokumentoval, protože jsem měl pocit, že se mi nepovedly,“ říká autor pozoruhodných prací, které on sám ani za umění nepovažuje. Při tvorbě vychází z nápadu či spíše z vize, která však získává kokrétní podobu v jeho rukách postupně, bez předem daného cíle. Žádné výkresy či skici předem neexistují. Je to práce intuitivní, i když se svářečkou v ruce. Současně ale zachovává funkčnost některých dílů. „Když se to může hýbat, tak proč ne?“ komentuje. Zářným příkladem je zrcadlo, jehož rám tvoří starý převodový řetěz. V rohu je čtvrtina ozubeného kola, které lze po řetězu otočit výš a zrcadlo pod ním naleštit.

Další informace hledejte na facebookých stránkách Radisus Industrial.