SnowBaaR crew na White Style

Autor: Karel Raab, vydáno: 5.2.2013

Je 4:15 čtvrtečního rána a konečně se ozývá první pípnutí budíku, na které celá naše SnowBaaR crew čekala dlouhé měsíce. Nakládám 3 scooty do auta a vyrážím k Ueeeeeemu kde mají všichni zúčastnění určený sraz. Cíl byl jasný, nikdo nechybí ani nepřebývá a tak nic nebrání tomu vyrazit vstříc zasněženému tyrolskému městečku Leogang.

Franta Šustr, který má až povrch nacpaný auto dalšíma čtyřma scootama, nám prošlapává cestu a vyráží o den dříve. Druhé auto sedlají rideři Adam Halbich, Honza „Ueeeeeee“ Válek, Filip „Žena“ Kamidra a Kamil „Loda“ Řezáč. Poslední posádku tvoří moje maličkost (Karel Raab) s doprovodem mé ženy a všudy přítomného maskota bígla Jazzabell.

Nekonečných šest hodin jízdy rakouskými dálnicemi je za námi a my konečně stojíme na parkovišti, pod místem konání White Style contestu kde naše řady doplňuje poslední člen našeho teamu Tilo Oschatz, který žije přímo v Leogangu a tak máme o dokonalého průvodce Leogangského areálu postaráno.

Nestačíme ani vytáhnout scooty z aut a už se dostavují první zvědavé pohledy kolem jdoucích. Filip se dává do řeči s nějakým týpkem v redbull čepce, který se mi zdá být nějaký povědomý. Kdo by to byl řek, že tento nenápadný střízlík je jeden z největších diktátorů freestylové MTB scény Szymon Godziek. Szymonovi jsou sporty, kde se drží řidítka v rukou velmi blízké a tak netrvá dlouho a už prohání naši zelenou bestii po přilehlém kopci.

Hážeme na sebe chrániče, berem scooty a jdeme konečně na vlastní hrany okusit manžestr tamního kopce.

Teplota lehce nad bodem mrazu, dělá z kopce zprvu zbytečně přemrzlý, ale následně docela příjemný svah, který se táhne souběžně s lajnou contestu. Okraj hraničící s přilehlým lesem je neurolbován a tak se pouštíme do lehkého prašanu, kde se časem vyjíždí pár docela slušných vlnek a tak je o zábavu postaráno.

I po několika hodinách ježdění a skotačení to vypadá, že nikomu nedochází vitalita a tak jen stěží se nutíme k odchodu na večeři. Kluci z teamu bydlí v asi pět set metrů vzdáleném rodinném penzionu, který je zároveň i malou farmou a tak co se týče stravy a snídaně byly opravdu bio.

Neuběhne ani hodina a jsme zpět na kopci, který už je pohlcen noční atmosférou. Na mírně nakloněném plácku vedle spodní stanice lanovky, otevíráme non stop SnowBaaR a začíná neskutečná noční show.

Zprvu se věci jako např. fakie manual to bunnyhop 180 sice dají pojmenovat, ale následně se situace zvrhává v nekontrolovatelné užití scootů takovými způsoby, které snad nikdy nikdo na scootech nedělal. Naše dovádění zakončují kluci z English crew v podání jmen jako Sam Pilgrim, Brendan Fairclough, Sam Reynolds atd., kteří jakmile vidí naše dovádění, vypůjčují si od nás scooty a vyráží na kopec užít si taky trochu jiných řidítek než ty na které jsou zvyklí celý rok.

Chlapcům se naše scooty velice zamlouvají a tak si při společném focení domlouvají půjčení scootů i na následný den.

Druhý den se nese v duchu contestu a tak v devět ráno začínáme s nutnými přípravami zázemí jako je např. stavba stánku, který nám zapůjčili z d:key a konečně se dostáváme k prohlídce trati. Procházíme si contestovou lajnu a nevěřícně kroutíme hlavami. Šest po sobě jdoucích, neustále se zvětšujících poletů, je zakončeno něčím co už snad ani není skok.

Tato obrovská hromada sněhu, která má být dopad nebo spíš přistávací plochou, má asi 6 metrů na výšku a k opravdu hodně vzdálenému výskoku, který je o něco málo nižší je to neskutečných 15 metrů! Ikdyž je tato vzdálenost vskutku úctyhodná, není to nejtěžší překážka na trati. Tou se bezpochyby stává asi devíti metrový step down. Rozdíl mezi hranami je asi 2 metry a tak nás velice zajímá, jak si s tímto prvkem světová elita pohraje.

Tomáš Zejda alias Leader, který je jedním z pozvaných riderů, zavítá do našeho stánku a samozřejmě testuje naše hračky.

Místní speaker vyhlašuje volný trénink a tak se první rideři pomalu prokousávají přes první čtyři skoky, ale do pátého step downu se nikomu nějak zvlášť nechce. Asi po hodině se osměluje jeden z nejodvážnějších Martin Söderström a vysílá pátý skok. Jelikož náš stánek byl přímo naproti tomuto skoku, měli jsme možnost vidět tuto nepříjemnou situaci z bezprostřední blízkosti. Výskok a už bylo jasné že to Martin krutě přepálil. Přetah snad o pět metrů, a let na předek nemohli dopadnout jinak než mega crashem, při kterém Martin sice zůstal docela dlouho ležet, ale nakonce odešel po svých. K jeho smůle bohužel do přistavené sanitky, která ho odvezla do nedaleké nemocnice.

Nicméně tato zkušenost v ostatních riderech zanechává nemalé pochybnosti o reálném zdolání tohoto step downu a tak se veškerý trénink zúžuje pouze na první čtyři skoky.

Po domluvě riderů s organizátorem contestu se pár maníků vydává na odraz onoho skoku s motorovou pilou a tak je po chvíli vrčení, rozléhajícím se po leogangském údolí, step down seříznut asi o půl metru, takže se opět zdá že se nakonec přeci jen pojedou i dva poslední mega polety. Když už to vypadá, že vše zlé je zažehnáno přichází déšť, který opět pozastavuje trénink riderů.

Jelikož se nikomu z riderů zřejmě nechce jen tak potulovat se kolem, ale spíš si užívat volné chvíle, navštěvují opět náš stánek a vypůjčují si teď už kompletní naši scootovou výbavu čítající 6 kousků Green Monster a 3 kousky Yellow West.

Déšť pomalu ustává, ale tato světová jména jakoby zapomněla na MTB contest a na malé bouli u dojezdu tráví veškerý čas na scootech.

Samozřejmě, že toto nemohlo utéct ani jednomu z fotografů a tak každý objektiv, který se na contestu nachází, upírá své čočky k muldě, na které všichni zkouší naše SnowBaaR scooty.

Já s Lodem se chytáme lopat a snažíme se šejpnout do muldy pozvolný rádius, aby kluci měli ideální podmínky. Fotografové mačkají spouště fotoaparátů, rideři skáčou, takže se všichni náramně baví.

Lepší testridery a jejich následné kladné hodnocení našich scootů jsme si snad ani nemohli přát více.

Speaker ohlašuje opět otevření závodní lajny pro trénink od 16 – 18.00 hod a tak se se rideři přesouvají zpět do místa konání contestu. Celou trať contestu skočili snad jen čtyři rideři a kvalifikace se neustále odkládá. Pár odvážlivců, kteří si již se stepdownem potykali postupně naváží za sebou ostatní ridery a snaží se jim tak ukázat nájezdovou rychlost.

Nakonec se organizátoři rozhodují že se kvalifikace vůbec nepojede a pojede se rovnou finále, kterému určují zahájení na 20.00 hod

Davy lidí táhnoucí se po celé délce trati pomalu naznačují, že by se už něco mělo začít dít, ale ani osmá hodina není dodržena, jelikož se déšť proměnil v opravdu slušnou mlhu. Větší smůlu snad organizátoři nemohli mít.

Blíží se devátá hodina večerní a je rozhodnuto. Pojede se pouze best trick na posledním mega airu. Kvůli špatným podmínkám se na start staví už jen 14 z 21 pozvaných riderů a finále konečně začíná. Samotné polety, dle mého názoru netřeba komentovat, neboť fotky myslím mluví za vše.

Celá akce končí cca o půl jedenácté v noci, tak balíme stánek a jdeme se vyspat před vysněným pořádným pojezdem, který byl naplánován na poslední den.

Probouzíme se do sněhem zapadávajícího rána a je jasné, že si konečně užijeme pořádný POWDER!

Desátá odbila a my konečně stojíme u kasy kde už na nás čeká 7 nachystaných celodenních skipasů gratis, jako partnerský dar ski-resortu Leogang. Díky Kornel!!!

Tamní kabinková lanovka, která nás má vyvézt do cca 1800 nadmořských metrů, pojme maximálně tři snowscootery a tak já s Lodem sedláme poslední kabinku.

Zabrání do hlubokých debat nestačíme sledovat skrze zasněžené okna kabinky, že jsme právě dorazili do stanice a dveře se otevírají. V neskutečném zmatku popadáme helmy, brejle, rukavky a snažíme se na poslední chvíli vyrvat zaseknuté scooty z kabinky, když tu slyším jak z vedlejší kabinky na nás Franta volá: „volové jsme teprve v půlce, zalezte zpátky“.

Nechápavý pohled obsluhy vleku nás usvědčuje v tom, že se tady opravdu nevystupuje a tak zase rychle zpět do kabinky a pokračujeme o pár set metrů výše.

Nahoře se nám konečně dostává vysněného. Nádherně široké sjezdovky ohraničené metrovým prašanem všude kam jen oko dohlédne nikoho z nás nenechávají klidným.

Neznalost jízdních vlastností scootů na příkrých svazích pokrytých takto hlubokým prašanem mne školí po prvních ujetých metrech, kdy se mi přední lyže potápí a já stylovou rybičkou skáču svůj první powder frontflip. Zmateně se hrabu ze sněhové peřiny ven a vidím jak kolem mne letí Adam v podobném stylu. Přes už asi osmý pád během dvaceti metrů se nakonec zdárně peru s nástrahami prašanu. Pohled zpět na kopec a vidím, jak se postupně ze všech team riderů stávají vysmátí sněhuláci. POWDER FOREVER!

Postupně se snažíme okusit co nejvíce z leogangského kopce, ale pohled na mapu, jasně dokazuje, že ani za týden by se všechny sjezdovky nedaly projet.

S neutichající radostí v srdcích si užíváme zbytek dne a vlastně i celého výletu, který se nezadržitelně blíží ke svému konci.