Test: helma Oneal Orbiter

Autor: Čert, MuchaPhoto, kategorie: Test, vydáno: 11.10.2013

Americká firma Oneal zabývající se primárně MX zbožím, se v poslední době vůbec nebojí a naskočila i do rozjetého vlaku horských kol a gravity disciplín. Mimo to, že v jejich barvách jezdí jihoafrická worldkapová stár Greg Minaar, má Oneal i poměrně rozsáhlý tým jezdců v našich luzích a hájích. A jako první jsem se při své spotřebě přileb rozhodl vyzkoušet, jak se těmto motokrosařům daří i v ryze MTB odvětví, a to v tvorbě xc/allmountain přilby. Jejich verze toho, co by měl ixcéčkař či ólmauntinec vozit na hlavě se jmenuje Orbiter.

Už na pohled je přilba poměrně široká, mohutná a hluboká, dojem přetrvává i jakmile ji nasadíte. Díky dlouhé zadní části kryje velký kus hlavy i zezadu, to v dnešní době allmountain helem, jejichž „ollmauntynovatost“ spočívá v divočejších barvách na XC přilbě, není pořád zvykem. Navíc shledávám onealácké „kopyto“ příjemně padnoucím. To, že se dá helma zezadu dost natěsno stáhnout klasickým kroužkem je věc samozřejmá a i tady funguje jak má. Podbradové zapínání Oneal řeší u všech MTB přileb po svém, tzv. Fidlock systémem. Ten funguje na principu magnetu a zapínání, které do sebe sice zapadne při zapínání, ale při rozepínání je nutné klipsnou „slajdnout“, tedy inspirace Applem je zde jasná. A jelikož evidentně všichni v Oneal ví, jak se nový systém těžko popisuje, naštěstí vytvořili video, které vše vysvětlí.

Funkcí výše zmíněného systému by mělo být urychlení zapínání a rozepínání. V reálu se má situace tak, že průměrně zručný člověk, za jakého se optimisticky považuji, je první 2 dny úplně mimo, že helma nemá klasické zapínání formou přezek, takže s fidlockem lehce bojuje, ale jakmile si na něj zvyknete, nasazování helmy je o něco rychlejší. Určitě to nebudou takové rozdíly, že mezitím co skupina vašich přátel bojuje s archaickými přezkami, vy už máte v sobě první pivní koktejl a jdete na závratný únik, nicméně rozepínání fidlocku je po tom, co si na ně člověk zvykne, příjemné, to zas jo, plus jde při troše snahy zavřít i otevřít jednou rukou. Navíc u fidlocku nehrozí, že si někdy do zapínání zacvaknete vousy, a ti, co to prožili, ví, že jen málo bolestí se tomuto stavu vyrovná. Celkově je zapínání příjemné, je pohodlné, nikde netahá, nikde nezavazí, dobře sedí.

Stejně tak mi sedly vycpávky. Polstrování je o něco silnější než u jiných přileb, které jsem vyzkoušel, což možná přidá pár gramů váhy, ale zajistí, že hlava sedí v helmě jako doma na polštáři. Ale u helmy nejde jenom o pohodlnost, ale v první řadě o bezpečí, rozhodně u helmy určené na tvrdší ježdění. A jak si můžu být jistý jejím vysokým stupněm ochrany, když to nezkusím na vlastní rohy? Inu v rámci svého přesvědčení, že pro čtenáře vše, se při focení do tohoto testu stačilo rozjet na sestupák, vůbec netrefit prostředek odrazové hrany a vyslat mňámózního předáko-hlaváka přímo do hrany dopadu. Co to budu dále popisovat, bum prásk rána ozvěna a vše je dokonáno! Kdo sleduje čertuj fejíček ví, jak dopadlo moje přední kolo a ještě o poznání hůř dopadla helma, pravá polovina absorbovala asi docela obstojnou ránu, protože sem helmu v podstatě „rozlousknul“ a tím poeticky ukončil její testování. Jenže pokud čekáte signature trik jump to nosedive to manual to hospital, mýlíte se. Orbiter sice položil svůj život a nyní už odpočívá v křemíkovo-kompozitovém nebi, ale já se otřepal, zvedl a pokračoval ještě hodinu ve focení dalších věcí. Jasně, veděl sem o tom že sem si dal řádně. Jenže tentokrát to bylo bez mžitek, bolesti hlavy, a zábavné anabáze s otřesem mozku. Díky pane Ounýl!

Co je ale rozhodně slabým místem helmy, je přední štítek. Ten je upevněný k přilbě jenom na dvou místech po stranách – prostě chybí ten prostřední šroubek, respektive cvoček nebo cokoli, co by drželo kšiltík na místě. Na první pohled banalita, při jízdě přesně ta věc, která otravuje jak mladší sourozenec u oběda, protože štítek celou dobu poskakuje nahoru a dolu v rozmezí cca jednoho centimetru a „klepe“. Jo když jedete v „bordelu“, tak klepání není slyšet, ale cvakání do helmy otravuje. Navíc když něco točíte na pořád populárnější „ekšn kamery“ a štítek v záběru poskakuje nahoru a dolu, to je prostě na prd. Jasně, není problém štítek přilepit mým oblíbeným „daktejpem“, ale u helmy, která stojí lehce přes dvojku, je to trochu otrava, která by se měla vychytat.

Při prvním „ošahání“ mě helma docela zklamala, co se týče odvětrání, jenže to jsem si úplně neuvědomil, že ono první ošahání probíhá ve 30 stupních na asfaltové agonii (1,3 km dlouhý stoupák, strmější než severní stěna Eigeru), a potom skoro při stoprocentní vlhkosti v lesích pod Smrkem. Když jsem dorazil do běžnějších podnebných podmínek, už se mi z helmy ždímat pot nepodařilo.Určitě by se daly „ďoury“ ventilace o něco vylepšit. Respektive děr je tak akorát, ale myslím, že vnitřní tvarování helmy by šlo trochu víc „vydlabat“, aby vzduch proudil a chladil horkou hlavu. Na druhou stranu jezdit jak v kokosu to není a každé další ubírání materiálu by znamenalo hlavně ztenčení vrstvy Eps pěny, tím pádem ztenčení hranice mezi cestou z trailu autem s houkačkou a bez houkačky

Helma Oneal Orbiter u mě rozhodně vyhrála svou pohodlností, váha taky není nijak brutální a člověk ví, že má na hlavě něco, co mu tu hlavu před rozlousknutím ochrání. Cena je průměrem ve své kategorii, za 2090 Kč dostanete helmu, která výborně sedí, nikde netlačí a nikde nezavazí. Do kopce jsem se v ní potil, to je pravda, ale nevím jestli už někdo vymyslel helmu, ve který se při výjezdu nepotí. A při sjezdu o ní člověk ví jenom kvůli klepání kšiltu. Tak možná proto tam tenhle plastovej telegraf je. A při pořádný „nadržce“ položí život a zachrání ten váš. S tím mým se jí to povedlo určitě.

Helmu nám do testu poskytla firma Ride Hard, dovozce a distributor značky Oneal pro český trh.