MTB Trilogy - české Transprovence očima jezdce

Autor: Roman Vacek, vydáno: 1.4.2014

MTB Trilogy není běžným enduro závodech, je to etapový vícedenní závod. Pokud se chystáte vyrazit na tento závod, přečtěte si report od loňského účastníka Romana Vacka (na snímku vpravo), který sám sebe označuje jako typický výletník, jehož tepovka málokdy přesáhne stovku…

Nějakou náhodou jsem koncem předloňský zimy objevil stránky tohoto závodu. Pět dní zbývalo do termínu, kdy se ješte dalo zaplatit nejnižší startovný, který se mi i tak zdálo docela vysoký. Pořádně jsem si vše pročetl, pochopil, že startovný není rozhodně přemrštěný a naopak může být i dobrou motivací k přípravě. Z mýho pohledu se nejedná o závod, ale o výzvu. Zvlášť při udávaných cifrách převýšení. Čtyři kilometry jsem v životě nikdy za den nenastoupal… Vlastně jsem se přihlásil proto, že byla vypsána kategorie enduro, kde se měří jen sjezdy a „zbytek trati jedete jako výlet“. Tahle věta rozhodla, závody nejezdím, ale na kole – a je jedno jakým – se svezu rád, jsem typický výletník, jehož tepovka málokdy přesáhne stovku…

Akce začala prologem, což byla parádní, asi osmikilometrová, ochutnávka toho, co nás čeká. Moc hezký kolečko: pěšinky, technický sjezdíky, procházka do kopce – už tady se ukazuje výhoda zvolené kategorie. První, opravdová etapa mi naháněla hrůzu udávaným převýšením. To se nakonec ukázalo být někde na úrovni snesitelných 2300 metrů, ale stejně jsme si hrábli. Ti trénovaní v souboji s časem a boji o pořadí , my ostatní jsme bojovali spíš sami se sebou. Škoda, že si z trati pamatuju jen, že to bylo nahoru a dolů, nahoru a zas a zas. Sjezdy (erzety, rychlostní zkoušky) se většinou povedly a prověřily technickou úroveň závodníků či účastníku, to záleží na tom, kterak akci kdo pojal.

Následoval odpočinkový den, kdy jsme kopírovali velkou část maratonu Rally Sudety. Krajinově vděčná etapa, při který si přišli na svý hlavně chrti jedoucí klasickou kategorii, protože obtížnost sjezdů výrazně polevila a ubylo těch, kteří tlačí do kopce a pak zas vedou kolo z kopce dolů. Na mě už byly erzety moc rychlý a bál jsem se to pouštět, zvlášť když trať neznám a jedu na oči. Na druhou stranu teď už můžu rozumovat, když někdo řekne Hvězda nebo Václav. Celkové převýšení stejně jako první den, délka taky – asi 60km.

Závěrečná etapa, označovaná za nejtěžším, přinesla úžasný ježdění v okolí Vraních hor. Jasně, 80 kiláků a 2500 metrů se na nohách podepsalo, ruce zas bolely ve sjezdech, ale byla to bomba na závěr. Krásný trejly po hřebenech, občas nějaká ta procházka do kopce, při který člověk aspoň pokecá s někým dalším, koho zrovna potká, a hlavně opravdu dobrý a těžký sjezdy. Tenhle den naplnil význam slova ENDURO. Vlastně celý etapák byl především o vytrvalosti, technice a mentální úrovni startujících bajkerů.

Během měřených RZ se projevila vzájemná ohleduplnost kategorií XC a EN – když jsme houkli „Enduro“, pomalejší XC jezdec uvolnil trať, často s předstihem, sám od sebe. Bylo to dáno i tím, že rychlíci zmizeli ve předu a enduro se potkávalo spíš s těma, kteří chtěli dojet a čas tak moc neřešili. Jen jednou mně týpek neuhnul, schválně jsem si zapamatoval číslo, dojel asi dvacátej od konce s několikahodinovou ztrátou…

A kromě fantastickýho ježdění jsem si odvezl i dva nový poznatky: 1) celej závod se dá objet na kole postaveným na FR případně i DH rámu a za 2) hoši, kteří závodí na kostitřasech se zdvihem pod 100mm sjedou občas víc, než většina enduristů – smekám před váma, pánové!

Muselo to dát hodně práce, připravit a zrealizovat tak velkou porci utrpení i radosti pro nás účastníky. Obdivuju Vénu za ten nápad, za to, že dal do kupy partu nadšenců, kteří se o nás od rána do noci starali. Jsem neskonale vděčnej „Andělům v zástěře“ – mechanikům, kteří nejen mně (na posledních 50 kiláků mi půjčili vlasní zadní kolo, když mi prdnul ráfek) umožnili dojet pro tričko finišéra. Mimochodem, počítejte se mnou: 11 bufetů na trati + servisní zabezpečení na většině z nich, po dojezdu jídlo, pití, v cíli funkční triko a pro prvních 100 přihlášených další, bavlněný. K tomu príma parta, super trať a nezapomenutelnej zážitek. Zdá se vám to tři tácy málo? Já vím, mohl jsem si za to koupit karbonovej košík a pár titanovejch šroubků, čímž bych odlehčil kolo o dramatických 20 gramů, ale já jsem fakt spokojenej!!!

Takže za rok na trati, čau Vacan.

PS.: Registrace se spustí 21.4.2014 – http://www.mtbtrilogy.cz/