Test: AGang Ninja DH

Autor: Čert, kategorie: Test, vydáno: 25.5.2014

Levnější sjezdový model z české stáje mírně podražil, nicméně jeho cena pořád zůstává relativně nízko a osazení relativně vysoko. Jaký je letošní Ninja DH?

Obrovský „hype“, který se strhl po tom, co jeden z mála českých sjezďáků loni přilítnul na trh sice odezněl, Ninja DH ale pořád zůstává jedním z nejpopulárnějších kol na našich kopcích. Pro letošek dostal fluorescenčně zelenou barvu v kombinaci s agangovským leštěným hliníkem a díky sjezdovým brzdám je ježdění na něm hned „dospělejší“. Kromě zmiňovaných Avid Code R Jinak zůstává osazení veskrze stejné, na rámu se o 200mm zdvihu stará pružinový tlumič X-fusion Vector s regulací odskoku, vepředu neprůstřelný dvoukorunkový Domain R, o pohon se stará devítirychlostní Sram X7 se silniční kazetou v kombinaci s klikami, převodníkem a napínákem E13. Agang rozhodně šlechtí i to, že o všechno ostatní se postarali sami, jak řidítka, představ, tak sedlo, sedlovka i zapletená kola na sobě mají značku Agang. Celek dotváří plastové pedály HT a kola jsou obuta do plášťů Geax Dhea v rozměru 2.3. Ti všímaví si jistě všimli že udaná specifikace úplně nekoresponduje s tím, co vidí na fotkách, ale protože i Ninja DH bude sloužit jako testovací stroj pro DK, bylo na něj nasázeno pár komponentů od legendárního Azonicu, který se pokouší o návrat na světový trh a shodou okolností ladí s barvou Ninji. Zbylé úpravy, jako výměna kotoučů a plášťů byla čistě z funkčního hlediska, ale o těch níže.

Ninja DH je kolo stavěné pro obrážení bikeparků, pro každého kdo se nebojí vzít do ruky lopatu a nakopat Dh trať za domem i pro občasného závodníka, bylo to tak loni a je to tak i letos. Celé naladění i osazení kola je určené k tomu, aby se na něm dobře jezdilo, aby odpustilo kdejakou chybu, aby něco vydrželo a aby to byla hlavně sranda. Je díky rozumnému rozvoru a délce zadní stavby předvídatelné, dobře ovladatelné na zemi, krásně jde do vzduchu díky 64 stupňům hlavy a když už tam je, nijak vás nezradí a dopady vyřeší skoro za vás, při normálním „užívacím“ ježdění mě Ninja DH bavil jak dlouho žádné kolo.

Jediné co se k image nezničitelného bikeparkového společníka nehodí, jsou kevlarové pláště Geax. V bikeparku se jim rozhodně dá odpustit, že ani nedrží a vlastně ani nejedou, to taky po bikeparkovém kole nikdo nechce. Jejich výsadou je čistá životnost, tedy rovnice o kolik více X si dám když nebudu muset co měsíc kupovat Y, kdy X je jízda lanovkou nahoru a Y jsou nové pláště. Neodpustitelná je ovšem jejich ochrana vůči proražení. Ona tam totiž žádná není, je sice fajn, že pláště neváží nijak moc, ale vidina toho, že plášť s kevlarovou patkou bez jakékoli výztuh někde: a) cvaknu, b) vyzuju, c) říznu či za d) kombinace výše zmíněných, a budu tlačit kolo, v lepším případě, desítku minut dolů mě moc nebere, ostatně taky proto dostal, s ohledem na delší plánované soužití, testovaný Ninja sadu Minionů s butylem pro klid v duši jezdce. Z pohledu bikeparkera ale jinak není co vyčítat, neuvěřitelně mě překvapily brzdy Avid Code R, ačkoli se jedná o nižší verzi sjezdových brzd, nepodařilo se mi je uvařit ani při dvouhodinovém sjezdu na Gardě, kam si brzdy udělaly výlet na jiném kole. Přitom jejich účinnost byla pořád stejná. Zvukový projev už ne, ale kdo by taky čekal, že si brzdy po takovém mučení trochu nezakvičí. Code R získaly velké významné plus pro Avid. Toliko k Ninja DH jako kolu pro radost.

Kde je ale rozhodně Ninjovo slabší místo, tak je to ve výčtu ctností záměrně nezmíněné závodění. Levnější Ninja prostě zrovna závodní DH střela není, jakkoli je na něm jízda dolů zábava, žádné brutální akcelerace se nedočkáte a ani tlumení není přizpůsobené rychlé závodní jízdě. Netvrdím že na Ninjovi nejde závodit, ale rozhodně to bude chtít pro ideální požitek a rychlost trochu úprav. Domain je sice vidlice co podrží a vydrží, ovšem o nějakém nastavení citlivosti nemůže být řeč, poladit odskok, vyčůrat, pomodlit a jet dolů, to stejné platí u zadního tlumiče X-fusion. Netvrdím že nefungují, problém je, že fungují klasicky žvýkačkově, dorazy se nijak extrémně nekonají, zvolíte-li správnou pružinu, bohužel začátek zdvihu je uhoupaný, a občas se kolo zanoří víc, než by člověk čekal, díky absenci jakéhokoli nastavení komprese. Od noření se do zdvihu pomohou v případě Domaina bottomless tokens, plastové kolečka, které jsou přibalené v krabici v sáčku s návodem k použití vidlice, ty přidají na progresivitě a trochu zachrání projev vidlice. Bohužel, v případě zadního tlumiče už se žádná záchrana nekoná a v kombinaci s poměrně lineárním chodem zadní stavby DLP, je volba velmi jednoduchého tlumiče dost nešťastná. Akceleraci nepomohou ani pevná, nicméně těžká kola AGang Reverse a tečku za vším závoděním udělají „jenom“ 760mm široká řídítka. Jistě, člověk na kole za necelých 60 tisíc nemůže chtít zázraky, ale nevyužitý závodní potenciál mě na tomto kole mrzí o to víc, když mám zkušenost s jejím větším a dražším bráchou Ninja DH Team. Ta zase není nic jiného než nekompromisní sjezdová raketa. Jo mít takhle na Ninjovi jinou vidlici a tlumič a lehčí výplety a… Ale to už je jiný příběh.

Ninja DH je každopádně výborné kolo do našich zeměpisných podmínek, které snese hodně a nestojí moc. Určitě bych je doporučil všem, kteří s pátečním opuštěním práce sedají do transporterů a šinou se vstříc víkendovému bláznění v bikeparcích, nebo tohle bláznění zvládnou i na kopci za domem, ať už jsou to jezdci, co mají na kole už něco nařezáno a nechtějí řešit hovadiny jako ladění tlumení, věčné centrování ráfků a přeskakující přehazovačku, nebo začátečníci kteří to ještě neumí. Jenom pro začínající závodníky bych doporučil upgradovat vidlici třeba na Boxxera, pohrát si s tvrdostí pružiny v tlumiči, nazout rozumnější pláště a nahodit širší řídítka. Protože Ninja DH je pořád kolo se závodním potenciálem Ninja DH Team, jenom se musí nasměrovat správným směrem.