Report: Brněnsko-basilejský trip na Elbu

Autor: ZR, kategorie: Report, vydáno: 20.3.2015

To mi takhle v listopadu píše Manu (italský kolega od kamaráda Oskara), že plánuje v březnu jarní rozježdění na Elbě a jestli jako taky nechci jet. Venku je hnusně, takže myšlenka na ježdění v suchu a teple je lákavá. Zvedám telefon, obvolám pár kámošů, abych nejel sám, a za čtyři měsíce a cosi se trip stává realitou.

Po deseti hodinách čekání jsme se konečně dostali na parník

Příjezd do přístavu v Portoferraio

Ve středu čtvrtého března večer vyrážíme ve čtyřech (já, Radek, Otta a Bolek) z Brna směr italský přístav Piombino, kde bychom měli nasednout v osm ráno na trajekt a chvíli po deváté být již na ostrově. První stresík nastává hned chvíli po odjezdu, kdy nám navigace ukazuje příjezd do Piombina někdy po deváté, což by znamenalo, že nestíháme trajekt. No jo vyrazili jsme holt o dvě hodiny později, protože Radek trávil noc z úterý na středu ještě v Londýně, z důvodu zmeškaného letu. Nedá se nic dělat – na cca 1200 km se prostě jedna hodina bude muset dát nahnat. Taky že jo, jedem docela rally a 200 km do cíle už to vypadá, že to dáme a i docela s rezervou. Do Piombina dojíždíme v 7:30, cestou nás potkala sněhová bouře a jednou nám málem spadlo Ottovo kolo, ale jsme tu!

Pohled na start trailu v bikeparku Capoliveri

Jdu zjistit, jak je to s lístky na trajekt, a bába na kase mi lámanou angličtinou sděluje, že trajekt v osm kvůli bouři nejede, snad prý pojede ten v deset… No nejel. Ten ve dvanáct, v jednu a ani o půl třetí taky ne. Konečně to vypadá, že o půl šesté to pojede. U výdeje lístků fronta obrovská, když se konečně dostáváme na řadu, tak nám chlapík říká, že už mají plno, vysvětluji mu, že už tu čekám od osmi od rána a ukazuju mu papíry, co jsem si vytiskl, on mi na to odpovídá, že je to přímo palubní lístek, a že to mám jít zkusit, jestli se ještě s autem na palubu dostaneme. Dobíháme k autu a najíždíme k trajektu, ten už je fakt plnej, a týpek, co to tam organizuje, nás už nechce pustit, ale my prosíme a říkáme, že už jsme tam od osmi od rána, tak se mu nás asi zželelo a dostáváme se tam jako poslední. Cesta trajektem pro mě byla celkem utrpení, protože byly poměrně velké vlny a můj žaludek to dobře nesnáší…

Radek dropuje v lomu

Po příjezdu do přístavu v Portoferraio nás čeká ještě cca 30 minut cesta do Marino di Campo, kde máme rezervovaný apartmán. Paní domácí Laura nám sděluje, že v posledních pár dnech tu byly silné bouře, a že si myslela, že snad ani nedorazíme. Bydlíme v apartmánu, kde je jeden pokoj jako ložnice s manželskou postelí a druhý pokoj je v podstatě obývák s rozkládacím gaučem a kuchyní, koupelna se záchodem taky vypadá docela cajk a 350 E na týden je cena lidová. Z více než 24 hodinové cesty jsme celkem zničení, takže dáme jednoho škopka a jdem spát.

800 m n. m. byl nejvyšší bod kam jsme se dostali

Ráno nás vítá krásná modrá obloha, jen je ještě pořád hodně větrno. Dnes je v plánu dojet autem do Capoliveri. Zde se nachází síť trailů spíše lehčí obtížnosti, takže první den na rozježdění ideál. Za celý den jsme tu najezdili zhruba 40 km, které byly hodně nahoru a dolů, takže jsme měli celkově nastoupáno něco okolo 1800 m. Našli jsme tu jeden krásný sjezd s takovým hlinito-písčitým podkladem končící ve starém lomu. Další parádní sjezd byl hodně dlouhý a kamenitý, docela dobrej trénink na fyzičku. Po celém dni jsme byli docela znavení, ale natěšení na další den, kdy bylo v plánu vyjet pod vrchol hory Monte Cappane, s 1019 m je to nejvyšší hora ostrova. Traily by tu měli vést z výšky cca 800 m n. m. výš už je to příliš kamenité a dobré tak akorát na trialové kolo. Dostat se nahoru je teda pořádnej záhul, ale ty panoramata… Kocháme se a už se těšíme na cestu dolů z 800 až k moři – to bude něco. Horní část je teda hodně kamenitá, někdy musíme i tlačit, ale pak nacházíme úplně úžasný trail s klopenkama, parádní flow, pár menších skalek a docela dlouhý. Když dole zastavujeme, nemůžeme se přestat smát, zatím asi nejlepší co jsme tu jeli. Teď musíme trochu vyšlapat po šotolinové cestě a čeká nás poslední sjezd do vesničky Cavoli odkud již po silnici pojedeme do Marina di Campo. Tento sjezd je opět hodně kamenitý a po deštích tu teče i hodně potoků, a tak je to tu dost kluzké, nicméně poměrně pěkné, jedinou vadou na kráse je neuvěřitelné množství trnů. Dole jsme celí dodrápaní a já a Otta máme pomalé defekty. Těch si na Elbě ještě užijeme…

Horní část byla hodně kamenitá…

… a spodní taky.

Další den je v plánu prozkoumat střední část ostrova. Na začátek nás opět čeká poměrně náročný výšlap, který je odměněn parádním sjezdem k Napoleonově vile. Velice rychlý hodně podobný enduro tratím v Alsasku. Radek tu dostává defekt, a tak si s Bolkem střihnem horní část dvakrát. Od vily šlapeme opět nahoru a čeká nás ještě jeden parádní sjezd, tentokrát s kamenitým podkladem a velice rychlý. To se opět nevyplácí Radkovi, který musí zase lepit. Dole dorážíme do vesničky Biodola odkud nám GPS ukazuje MTB trail podél pobřeží. Trail bohužel nenacházíme, a tak se musíme vracet a zkusit jiný. Nicméně ani tento nebyl ideální, lozit po skalách s kolem na zádech není úplně moje nejoblíbenější hobby. Nakonec se cesta rozšiřuje a už se dá pěkně jet až do Procchia, odkud je to zpět do Mariny necelá půl hodinka cesty po silnici. Dneska už toho máme celkem dost, a tak jdeme zkusit místní kuchyni. Jelikož jsme v Itálii, je pizza jasnou volbou. A jelikož jsme v Itálii, tak je pizza lacinější než dvě piva co si k ní dáváme. Večer konečně doráží i kluci z Baselu, přesněji dva kluci a dvě holky. Manu nakonec musel změnit termín kvůli práci, ale my už jsme náš termín změnit nemohli. Když už nic tak s nimi pojezdíme alespoň dva dny.

Pivko na pláži na konci náročného dne

Ráno opět stoupáme pod vrchol Monte Cappane cestou se nám stává velice nepříjemná věc. Andreas (Němec od Manu) v jedné kamenité pasáži do kopce ztrácí rovnováhu, padá poměrně hluboko ze skalní římsy a při pádu si láme předloktí. Nezbývá než poskytnout první pomoc. Manu jej drží a já mu zlomené předloktí tahem narovnávám. Poté vyrábíme ze dřev a obvazu dlahu. Manu volá záchranku a následně Andrease transportujeme cca 15 minut zpět po trailu na silnici, kam by už pro něj měla dorazit ambulance. Po těchto problémech nakonec dorazíme pod vrchol, kde jsme již byly před dvěma dny a Manu nám ukazuje trail v lese, který jsme prve neobjevili. Skvělá trať, bohužel kvůli bouřím v minulých dnech je tu velké množství popadaných stromů, a tak musíme často sesedat. Najednou dorážíme na křižovatku, kde jsme již byli, a já tak vím, že nás čeká super trať. Dneska je ještě sušší než minule, a tak to i líp drží. Tohle je prostě to nejlepší. Dole si říkáme, že by to muselo být parádní i na sjezďáku. Kdo by ho ale chtěl tahat do takového kopce… Poté dorážíme do vesničky San Piero In Campo, odkud bychom měli jet sjezdem až domů do Mariny. Opět hodně kamenitý a vzhledem k tomu, že to byl poslední sjezd dne, tak velice fyzicky náročný. Dole dělám chybu a cca 50 m před koncem jdu přes řidítka. Nic mi naštěstí není, po dopoledním pádu Andrease by to bylo už moc.

Před Napoleonovou vilou i s partou z Baselu

Večer jedeme do nemocnice v Portoferraiu, zjistit jak to s ním vypadá. Zůstane tu minimálně do dalšího dne na pozorování. Cestou zpět se zastavujeme na večeři. Otta i přes to, že anglicky ani německy neumí, tak všechny velice baví. Doma ještě koukáme na videa z uplynulých dní a začíná na nás dopadat smutek, že další den je již dnem posledním.

Otta doplňuje svůj Beer ruksak

Ráno se balíme a vyrážíme do Portoferraia, kde necháme auto a v plánu je dát si ještě okruh v této oblasti. Tratě tu jsou opět stylu Alsasko, rychlé zatáčky mezi stromy, hodně zábavné. Pak ještě dáváme jednu trať, kterou jsme již jeli třetí den a v Portoferraiu se jdeme vyplesknout na pivo do přístavu. Slunce pálí pivo chutná a my přemýšlíme jak se emigrovat. Bohužel nic jsme nevymysleli, a tak se v 17:10 naloďujeme na trajekt do Piombina. Cestou zpět naštěstí nejsou téměř žádné vlny a vše probíhá zcela v poklidu. Teď už na nás čekala „jen“ cca 12 hodinová cesta do Brna.

Strávit na začátku března pět dní ježdění pěkně na sluníčku a u moře bylo něco naprosto úžasného a jsem si téměř 100 % jistý, že se na Elbu ještě někdy vrátím.