Test: Ibis Mojo HD 3

Autor: Čert, kategorie: Test, vydáno: 4.8.2015

Americká kultovní značka Ibis inovovala nejkultovnější model Mojo HD a my ho jako jedni z prvních v ČR mohli otestovat.

My, co pravidelně jíme ginko si pamatujeme časy, kdy existovaly věci, kterým se říkalo Allmountain kola. Byly to kola, které můžete vzít jak na celodenní vejlet, tak na traily za domem a ve finále i do bikeparku. Tahle kategorie se s nástupem #endura poměrně rozštěpila na závodní enduro speciály, jejichž zdvih se začal šplhat ke 170mm, vidlice svírá se zemí úhel míň než 66 stupňů a škroutání klikou o zem se stalo denní mysli tyčinkou. Endura prostě kdovíjak nejedou ani nezatáčí. Aby se tahle sjezdovost vyrovnala, vznikly trailbiky. Víceméně xc kola se zdvihy okolo 130mm, trochu položenější hlavou a mírně nižším středem než u závodních kroskántry strojů. Trailbiky sice docela jedou a jsou výrazně ovladatelnější, nicméně sjet na nich rozbitější nebo sjezdovější pasáž se moc nevyplácí. Takhle v pohodě jsme si žili, museli si vybírat jestli chceme kolo, co jede dobře po rovině, nebo kolo, co jede dobře jenom z kopce, hltali jsme masáž výrobců, kteří sice něco jako Allmountainy v nabídce měli, ale jako ideální produkt pro každého byl určený sjezďák s teleskopem na jedenácti převodech. A válka mezi výrobci byla jenom o to, kdo si dovolí udělat co nejsjezdovější kolo na kterém jde ještě vůbec šlapat.

A pak přišel závěr roku 2014 a po dlouhém čekání a testování předvedli novou generaci legendárního univerzálu Mojo HD. Nejenom já jsem byl jistě šokován, že jedna z nejkultovnějších značek předvedla kolo, které nemělo 65 stupňů hlavy, kilometrový bb drop a hlavně ani 170mm, ani 160mm a dokonce ani 155mm zdvihu, ale rovných 150. Většina bikové veřejnosti si ťukala na představce proč „něco“, co vypadá trochu jako krok zpět. A pak přišel den, kdy mi díky českému distributorovi 9395bikes přistála krabice s modročerným Ibisem Mojo HD3 v XT továrním kitu, který byl vylepšený o tlumič Double Barell Inline.

Karbonový rám se 150mm DW-linkového zdvihu, 66,6 stupni hlavy se 160 mm Pikem, průměrným rozvorem čítajícím v Mku 1146mm, 430mm zadní stavby, 344mm výškou středu od země (bb drop cca 10mm) 105mm nizoučkou hlavovou trubkou a poměrně krátkým předním trojúhelníkem. Na tohle je nalepeno mimo Piku RCT a Inlinu komplet XT v podobě brzd, řazení, přesmykače i přehazovačky a kazety, jenom dvoupoklicové kliky dodal RaceFace. Kokpit je kombinací 40mm představce Thompson, 760mm řidítek Ibis Hi-Fi a obrandovaných gripů LizardSkins. Ráfky ZTR Flow jsou zapleteny na nábách Tune a obutách do Schwalbe Hans Dampf. Zbývá už jenom teleskopická sedlovka KS Lev Integra a sedlo s logem Ibis. Tohle všechno složeno, hozeno na váhu a přichází první překvapení dne, 12,5 kg. To jde. Cenovka stanovena na nějakých 6100 dolarů plus mínus, to taky jde.

Tohle kolo musí na trail. Ibis na 150mm kolo šíleně jede, nejenom že nic neváží jak rám, tak kola, tohle kolo prostě letí dopředu. I když je posed poměrně krátký, díky nizoučké hlavovce nejsem na kole nijak zkroucený a jedu. A jedu pekelně rychle i po asfaltu. Jo DW link se houpe, Inline nastavuju podle návodu na Canecreek webu a pokaždé, když se podívám pod sebe, se tlumič při šlapání trochu zmáčkne. Ale i pořád letím pocitově výrazně líp, než na spoustě kol, které si zakládají na tom, že se jejich zadní stavba při šlapaní ani nehne. Proč? Nevím, DW to prostě umí. Výjezd do kopce po asfaltu odsýpá, Mojo letí a já jediné co ho brzdí sem já. Když zahnu na stoupavý trail, stává se něco co se mi už dlooouho nestalo. Při testování moderních endur je výjezd terénem skoro vždycky voser, protože kolo o kopce jednak moc nejede a jednak skoro vůbec nezatáčí. Ibis letí pořád stejně jako po asfaltu, až se několikrát zapomínám, šlapu ve stoje, užívám si každý horizont, až dokud mě nezastaví mžitky před očima a železitá chuť v puse. Bolí to, ale jedu! A ovladatelnost. TY VOLE! Hádétrojka se kroutí ve stoupání jak repetent před zkušební komisí, i přes relativně užší 760mm řidítka stačí sebemenší impuls a přední kolo krásně protáhne zbytek kola kudma si vzpomenete. Jo, DW link se pořád trochu pohupuje, ale výrazně důležitější než masturbace nad nehybnou zadní stavbou mi přijde, jestli kolo pocitově jede nebo ne. Po cestě na kopec sice v průměru asi třikrát umřete, ale to jenom proto, že Mojo vás připraví o jakoukoli schopnost dávkovat si námahu. Když víte, jak fantasticky a zábavně umí tohle kolo šplhat, prostě do něj šlapete, dokud (vám) to jde. A to jsem ještě nezapnul Climb switch na Inlinu. Potom se vrchol kopce blíží ještě rychleji.

Od kola, co má na dnešní poměry relativně vzpřímenou hlavu a krátký rozvor nejdou ve sjezdu čekat kdovíjaké zázraky…to sem si myslel do prvního sjezdu, zázraky jsou totiž přesně to, co Ibis prezentuje. Jednak za to může doopravdy malý krátký trojúhelník (při mých 175cm bylo M už docela hraniční a blíží se spíš rozměrům S u ostatních značek) díky kterému je kolo hravé, ale se 430mm dlouho zadní stavbou relativně klidné. Největší práci ale určitě oddře zadní odpružení, DW link umí něco, co málokteré tlumení. Klasický čtyřčep je sice poměrně citlivý, většinou ale ideálně pracuje spíš za polovinou zdvihu, takže se kolo noří a není tolik hbité ve změnách směru i rychlosti. Jiné virtuály mají zase problémy s vyvážením citlivosti a progresivity a jednočep je sice citlivý ale zase z vás vytřepe duši při náhlých bržděních a zabije vás při zrychlení. Kombinace maximálně nastavitelného Inlinu a fantasticky fungujícího pružení u Mojo znamená ve sjezdu jediné. Obrovská jistota díky citlivosti na malé nerovnosti, výborná odezva kola díky preciznímu nastavení komprese i odskoku (vše nastaveno dle webu) a většina jízdy probíhá spíš v první polovině zdvihu, což zařídí ideální progresivita kola. Dorazy neexistují. A ve chvíli kdy máte stoprocentní „klid“ na ovládání kola, protože zadek požere všechno, nízký střed umožní těžiště velmi nízko a nízká hlavová trubka zase útočnou polohu na kole, můžete naplno využít výborné citlivosti řízení. Za asi 300km ježdění a testování jsem nenarazil na moc trailů, kde by mělo Mojo zásadní problém. Jasně, nebyl jsem v Koutech a nejel sjezdovou, kde by asi rozvor i hlavový úhel scházely. Kolikrát za rok ale jedete do Koutů bez sjezďáku?

Tím se dostávám k ideálnímu typu jezdce pro Ibise. Mladý nadějný enduro závodník, co potřebuje v první řadě jezdit rychle z kopce po sjezdové trati a nahoru se dostane lanovkou, nebo prostě nějak, zkrátka někdo, kdo má jenom jedno kolo na xc i sjezd. Ten by se na Moju možná trochu trápil. Na tyhle věci se prostě hodí enduro kolo moderního ražení (sjezďák s teleskopem). Prostě kolo na závody a bikepark. Pokud ale za a) nemáte sjezdové ambice a každý víkend netrávíte v bikeparku b) doma už sjezďáka máte – a potřebujete kolo na všechno, kolo se kterým se dá o víkendu vyletět a ujet sto kilometrů v terénu, kolo které dokáže strávit týden na horách při přejezdu hřebenu, kolo které můžete vzít na najíždění KOMů všude „kolem baráku“, kolo se kterým uvisíte za kámošema na 29", kolo do Rychleb i na Singl protože na trailech kdekoli bude jako doma. A i při tom všem je o víkendu můžete vzít na enduro závod a být pekelně rychlí, nenajdete kolo k tomuhle účelu lepší kolo než je Ibis Mojo HD3.

Bez keců nejlepší allmountain (s tím že ve sjezdu překoná spoustu enduro závoďáků, co sem kdy testoval) kolo na trhu. Když řeknu, že je tohle kolo nejvyváženější mezi sjezdem i stoupání, spíš mu ukřivdím. Tohle kolo je totiž nejrychlejší a nejovladatelnější v 90% výjezdů a sjezdů, které běžný smrtelník v životě potká. Strávili jsme spolu 300km. 300 kiláků a Ibis si zrovna vybral dobu, kdy sem začal objevovat kouzlo Stravy a honit časy xcčkařů na trailech okolo Brna, takže sem logicky občas zapomněl dávat na kolo pozor. Ale ani jednou se mi nestalo, že by mi při takřka závodním nasazení cokoli vadilo, cokoli mě omezilo nebo se mi něco nelíbilo. I když jedete maximální hranu, pořád je kam zrychlovat a vy jste ten, kdo kolu brání k lepšímu času.

Ibis dokázal zase něco naprosto unikátního. Vzal koncept allmountain kola, kola se kterým je zábava všude a dokáže jet rychle všude a udělal to nejlepší kolo ve svojí kategorii a silně nabourává i kategorii enduro kol. Vlajková loď Ibisu je naprosto unikátní kolo, které je v podstatě bezchybné ve všech ohledech jízdy. Pokud bych Mojo hodnotil jako XC kolo, dostalo by 3 hvězdičky z pěti, jako enduro závoďák by hvězdičky sebralo čtyři. Pokud je ale budu hodnotit jako kolo, které nepatří ani do jedné škatulky, dostane se naprosto mimo hodnocení. A člověku, který nemá dost financí na rám s cenovou lehce přes 80 tisíc vřele doporučuju, si na Mojo HD3 vůbec nesedat. Já v téhle situaci finanční situaci jsem a stejně poslední dva týdny myslím jenom na to, jakou by moje Mojo mělo mít barvu a vidlici. Pokud ale o ibisu přemýšlíte, doporučuju se neděsit tabulkových čísel a neobjednat větší velikost než obvykle máte, kolo je fantasticky vyvážené a právě kompaktnost přední části rámu dělá velkou část Ibisího charakteru.