Report: Enduro2 - třídenní enduro etapák na vlastní kůži

Autor: Keli, kategorie: Report, vydáno: 11.1.2016

Cyklistika je až na ojedinělé výjimky striktně individuální sport, týmových soutěží je minimum, v silniční cyklistice je to na oko jiné, ač závodí týmy, tak se vždy jede na leadera. Naštěstí však ony zmíněné výjimky existují, XC maratonci mají Cape Epic a jezdci enduro mají od loňska závod Enduro2.

Představovat enduro jako disciplínu je v současné době asi házením hrachu na zeď, každý ví, jak se jezdí. Avšak když se jede ve Francii, v místě vzniku moderního enduro závodění, tak je to jiné. Ve Francii se jezdí “na oči”. Blind racing neboli jízda naslepo bez předchozí znalosti trati vyžaduje výbornou techniku pilotáže a ještě lepší schopnost číst trať a předvídat, co asi bude následovat. Obvyklou nevýhodou tohoto způsobu závodění jsou lehčí tratě. Předchozí však neplatilo na Enduro2 závodě v Les Arcs, ale o tom až později. Mimochodem pořadatelé závodu nejsou Francouzi, ale Angličané – firma Trail Addiction, která v oblasti Les Arcs již dvanáct let průvodcuje a kope traily. Znají tu doslova každý kámen. Mimochodem, stejná firma stojí i za dalším etapovým enduro závodem Trans Savoie.

Za svoji závodní kariéru, dá-li se to tak nazvat, jsem objel nepočítaně závodů, od XC maratonských, přes sjezdové a v poslední době je mojí specializací enduro. S blížícím se stářím a menšícím se množstvím vlasů na hlavě a také množstvím času pro závodění, si vybírám, neobjíždím každou akci, ale hledám ty zajímavé. Když jsem v průběhu loňského jara objevil enduro závod týmových dvojic Enduro2, byla to pro mne jasná volba. Startovní místa naštěstí ještě byla k dispozici a tak jsem oslovil kamaráda Oskara, zda-li by se mnou nejel. Ten souhlasil a jediný český tým byl na startovní listině. Čtrnáct dnů před závodem v sobotu v podvečer volá Oskar, že byl jsem na závodech a dal jsem si na rozjezd freeridovou trať v bikeparku, „v první jízdě jsem byl všude krátký, tak jsem to v druhé trochu víc otevřel a vyndal se,“ a že prý zlomené zápěstí do startu závodu nevyléčí. Hledání parťáka bylo překvapivě snadné, ještě ten den na Singltreku pod Smrkem potkávám kámoše Máru, kterýho mimochodem potkám tak asi jednou dvakrát do roka, slovo dalo slovo a nové složení týmu je na světě.

Novozélandský holky jeli hodně rychle

Je konec června a my se s Márou setkáváme v Bourg-St-Maurice v kempu, kde kromě nás bydlí i většina závodníků. Startovné nebylo nejnižší a vždy obsahovalo i ubytování, nejlacinější variantou bylo ubytování v kempu ve vlastním karavanu či stanu, dražší varianty nabízely od pořadateli zajištěných stanů až all inclusive bydlení v luxusní chaletě. My jeli v low costu a za nejlevnější startovné, téměř 400 Euro za tým… je to hodně, ale když si to rozpočítáš (2 lidi, ubytování v kempu, startovné), tak to není až tak zlé.

Centrum závodu, Bourg st. Mauritz, je nepříliš pěkné v údolí ležící horské město obehnané horskými štíty, jakých jsou ve francouzských Alpách stovky. Jsem zde podruhé, jednou jsem projížděl při cestě z Itálie přes malýho Bernarda v brutálním lijáku, vůbec by mě nenapadlo, že tady je nějaký bikepark, natož že se zde jezdí závody. Zkrátka, Bourg je velké množství velkokapacitních domů sloužící jako ubytování pro zimní návštěvníky Les Arcs Paradiski a okolních lyžařských areálů. Jediná cesta na kopec je funikulár, tramvaj tažená lanem jezdící po kolejích. Ta během krátké chvíle překoná převýšení skoro tisíce metrů a dostane vás do těch pravých Alp. U závodu tvořil funikulár zásadní dopravní prvek na kopec, naštěstí, protože kopce jsou zde veliké a vyjíždět je by opravdu bolelo. V rámci střediska lze naklesat i dva tisíce metrů převýšení!

Samotný závod byl vypsán na tři dny, docela netradičně od soboty až do pondělí. Proč takto jsme zjistili až po závodě, středisko v době závodu ještě nespustilo pravidelný provoz a lanovky jeli jen o víkendu, poslední den v pondělí spustili jednu jen pro nás závodníky na jeden transfer.

Tady to bylo tááák krásný…

Rozpis byl jasný, čekalo na nás 15 rychlostních zkoušek, po šesti první dva dny a zbývající tři v pondělí. Číslo ze kterého šel strach bylo převýšení, kolik najedeme dolekopcom, 12000 metrů bylo pro všechny zúčastněné dost nepředstavitelné. Avšak už po prvních pár rychlostkách jsme pochopili, že je to realita. Pro představu, jedna s nejprudších tratí měla převýšení 950 metrů na pěti kilometrech – pro srovnání sjezdová dráha ve Špindlu má jen 450 metrů převýšení a dobře víš jak tě dole bolí pacičky. Za celé tři dny jsme měli naplánovány jenom čtyři výjezdy, to zní lákavě, říkáme si. Ale náročnost závodu tím rozhodně neutrpěla, v pondělí odpoledne jsme všichni děkovali, že byly skutečně jen tři.

Ty panoramata, ty byly všude a pořád

Jednotlivé dny představily tři různé oblasti spadající do střediska Les Arcs Paradiski, každá z nich měla jiný charakter. První den se jezdilo v oblasti Les Arcs, druhý Peisey-Vallandry a třetí den Bourg-St-Maurice. Jednotlivé etapy se od sebe poměrně lišily, první den to bylo hodně o bikeparkových tratích, druhý den se jezdilo v klasických alpských kulisách a poslední den vypadaly dráhy velmi podobně, tak jak je známe od nás.

Startovní pole bylo rozmanité, od vyšvihaných závodníků jedoucí pro výsledek až po lidi, kteří si jeli závodění vyzkoušet. Mimo čistě mužských týmů, nechyběli ani smíšené a ani čistě ženské. Stejně tak rozmanité bylo i národnostní složení, snad většinu evropských států doplňovali týmy například z Nového Zélandu.

Cestička byla hodně, ale fakt hodné úzká a strach ti nedovolil z ní vyjet

Na počátku každého dne jsme dostali stručný itinerář s popisem tratí, tato je lehčí, tato bikeparková, tato zase naopak těžší. Popsat v pár větách dráhu, která má třeba i pět kilometrů však nelze a o to je závodění na slepo zajímavější. Specialitou závodu Enduro2 bylo pravidlo o zákazu ježdění mimo trail, důvody byly dva – vypáskovat 15 extrémně dlouhých rychlostních zkoušek je téměř nemožné a druhý, závažnější, je snaha omezit dopad na okolní přírodu a minimalizovat erozi způsobenou závodem.

Zkracování trati není fér

Je sobota ráno a my stojí na startu první erzety. Startuje se jak kdo přijde. První RZ byla na rozdíl od ostatních kratší a seznamovací, jak s povrchem v Les Arcs, tak i s týmovým kolegou, závodit ve dvou byla pro drtivou většinu závodníků premiéra. Tratě francouzských enduro závodů jsou místy srovnatelné s nejdrsnějšími úseky na DH tratí na svěťáku, aby za okamžik nahradilo místo, kde by jsi nejraději zastavil a vyfotil se. Anglicky mluvící by tomu řekli: „Epic“, já jako českej Pepík říkám: „ty voe!“

A už to začne, start první erzety je zde

Každý tým měl k dispozici jeden čip, kterým se měřil čas, stejný typ jako se používá u nás. Čip měl jeden z dvojice jezdců umístěný na levém ramenním popruhu batohu (jo, jo, batoh a integrálka byla povinná výbava – a nikdo nešpekuloval, tak jak to známe u nás). Očipovaný jezdec startoval do RZ vždy druhý a v cíli mu byl zaznamenán čas. Avšak až v okamžiku, kdy byli oba jezdci v cíli, takže tu bylo místo i pro taktiku, například pokud je první jezdec pomalejší, vystartuje s náskokem, s odstupem času vyjíždí jezdec číslo dva, časomíra se spouští, jezdec číslo dva dojíždí jedničku těsně před cílem, který projedou společně a časomíra se zastavuje – ideální taktika při rozdílné výkonnosti obou jezdců. V praxi však bylo výhodnější jet s minimálním rozdílem a pomáhat si, nápověda např. “bacha, ostrej switchback doleva,” druhému ve vláčku hodně pomůže, protože přes prvního nevidí a většinou ještě baští hromady prachu.

Kamenitý chodník klouzal i přesto, že bylo ukrutné parno

Naše taktika pro závod byla následující, užít si ho, nezranit se a odjet jej se ctí. Nyní po skončení můžeme hrdě říci, že máme splněno! V druhé RZ předjíždíme asi pět týmů, ve třetí je to podobné. V mezičase prvního dne při obědě držíme naprosto nečekaně patnáctou pozici. Ale jen chvíli, v páté RZ Mára nechtíc zařazuje do endura prvky freestyle, dávat double barspin přes dva switchbacky se nevyplácí a hadice přední brzdy už po pádu není součástí páky. Jet jen se zadní je ztráta, nicméně ne tak veliká, jako když já v poslední RZ prvního dne zabloudím, kvůli velké prašnosti na dráze totiž jedeme s velkým odstupem a to byla chyba. V jedné ze zatáček přehlížím značení (protrženého mlíka jsem si všiml až posléze) a místo vpravo pokračuji rovně. Když cca po 200 metrech zjistím, že jsem špatně, čeká na mě hrozný kopec nahoru a strašná dřina v podobě tlačení nahoru. Těsně před návratem na správnou dráhu potkávám Anglána, který bloudí taky. Prvně mě nevěří, že fakt bloudíme, ale po chvíli je mu jasné, že do takového kopce netlačím zbůhdarma. Snažím se dohnat ztrátu co to jen jde, ale na černé DH trati bohužel chytám defekt a vše, co jsem zpět nahnal, je v háji.

Mechanik v místním Intersportu opravil přetrženou hadici během pár minut

Oprava utržené hadice byla až nečekaně snadná, při transferu na poslední erzetu prvního dne vyzkoušíme jen tak na zkoušku místní sportovní supermarket a týpek v servise je ochotný a za pár minut je hadice zpět na místě. Mimochodem, nabídka DH, FR, EN zboží byla neuvěřitelná, například dva obrovské regály plné integrálek…

Někdo při předjíždění používá zvonek, my se spoléháme na hlas

Do dalšího dne měníme taktiku, pojedeme více na jistotu a budeme si dávat pozor, kdo jede před námi, protože většinou je problém předjíždět. Na devítce se nacpeme před dva italský staříky (sice byli maximálně o pět let starší jak my, ale to jsou už přece staříci), ti jedou pomalu říkáme si, koukají se na nás divně, ale co už, my tady přece nejsme na výletě! Když nás v půlce erzety v brutálně prudkém switchbacku předjíždí, a my jej zbaběle sbíháme, chápeme jejich divné pohledy. Poučení je jasné – i nenápadný italský stařík umí jezdit sakra rychle!

Po výtečném obědě má dle propozic následovat jedna z nejtěžších RZ závodu, v jejím cíli se divíme, že to bylo nějak podezřele snadné (teda až na můj zlehka vyzutý přední plášť a díky němu nabranou ztrátu). Jednalo se o klasickou bikeparkovou trať s mnoha klopenkami a skoky, sice to vůbec neodpovídalo popisu, ale nás to nějak netrklo. U další rychlostky jsme krátce po startu pochopili, kde byl zakopaný pes. Došlo totiž ke změně v rozpisu a tyto dvě RZ byly přehozeny. Dráha vedla po snad nejprudším kopci, co jsem kdy jel. Pravá střídala levou, sklon se měnil mezi strašně prudkým a ještě o hodně víc prudkým, řekl bych, že na trati nebylo jediné místo, kde by se nebrzdilo. Nedokáži si představit sjet tento trail za mokra, naštěstí bylo sucho a prašno. Necelých pět kilometrů na délku a necelý kilometr převýšení, Jackson’s, tak se jmenoval tento výživný trail. Budu si jej dlouho pamatovat.

Odtud to ani nevypadalo tak moc z kopce, nejtěžší RZ ale překvapila

Stejně tak jako pád z poslední erzety druhého dne, během závodu předjíždím dva Španěly, ale Márovi se to nedaří, nemá tak ostré lokty a kluci nechtějí uvolnit dráhu. Po nějaké době zvolním a nikde za sebou parťáka nevidím a tak zastavuji. Otáčím se a nechtíc šlápnu do prázdna mimo trail, následuje pád skrze šípkový keř, který na mém těle nechává nespočet trnů, poslední jsem vytahoval cca po třech týdnech od závodu. Vyhrabu se zpět na trail, už je tu Mára, čumí jako puk, ale na vysvětlování není čas.

Mára před sebou tlačí Španěláky

Na poslední třetí den byly připraveny dva náročné výjezdy, první šesti kilometrový s 450 metry převýšení a druhý 3,5 km a 350 metry. Po dvou dnech závodění slušná prověrka fyzičky, naštěstí vedly po asfaltových cestách, takže to i docela odsejpalo. Únava byla znát snad u všech jezdců, já ji poznal hned ráno v koupelně, vyčistit si zuby po dvou dnech ostrého sjezdování nebylo takříkajíc zadarmo.

Je neuvěřitelné jak fotka může zkreslovat, jeden z extra prudkých úseků poslední RZ druhého dne

Poslední dvě RZ celého závodu mě utkvěly v hlavě nejvíce, předposlední startovala na velmi prudkém hřebeni, spadnout na pravou, natož levou stranu se důrazně nedoporučovalo. Naštěstí všichni zúčastnění přežili a mohli tak vjet na starý historický singletrack, na který normálně kola nesmí. Pro závod Enduro2 však dostali pořadatelé od starosty Bourgu povolení ke vjezdu a nejen já mu za to děkuji. Jednalo se o jeden z nejhezčích trailů, co jsem kdy jel. V jehličnatém lese po vrstevnicích vedená cestička plná zákeřných šišek, které k zemi poslali nejednoho jezdce (minimálně my s Márou jsme se stali jejich obětí). Třešničkou v cíli bylo pro mě setkání po letech s jedním časoměřičů, ze Světové enduro série známým jezdcem Jamie Nicollem, kterého jsem poznal, když byl ještě neznámým Novozélanďanem trávící léto v Evropě.

Jamie Nicoll si po skončení TransProvence odskočil do Les Arcs dělat časoměřiče

Poslední RZ byla velmi podobná předposlední, opět singletrack a šišky… V cíli nechyběl high-five s Márou a ostatními jezdci, náročný závod je za námi. Před odevzdáním čipu se zastavujeme v kempu a dáváme zasloužené pivo. V parnech, které ve Francii celý červen a červenec panovalo v nás jen zasyčelo. Nakonec jsme zajeli 25. místo, nebýt technických problémů byli bychom výše, ale kdyby neplatí. Na tratích jsme strávili něco přes dvě a čtvrt hodiny, na první flek jsme ztratili hrozivých 24 minut, ale němečtí kluci z World of MTB byli fakt rychlí. Mimochodem nejrychlejší holky byli v celkovém pořadí dvanácté… kompletní výsledky zde.

Díky a čau, přežili jsme, dojeli jsme, užili jsme si to!

Co Enduro2 závod přinesl všem zúčastněným? Jednalo se o velkou zkušenost pro všechny závodníky, samozřejmě se jednalo o extrémní test materiálu i sjezdařských schopností a také týmového ducha. Pokud chceš zažít nevšední zážitek, zajezdit si na tratích, které v naší české kotlině nemáš šanci potkat či si jen vyzkoušet jak se jezdí v týmu, tak se přihlaš na tento závod, startovní místa jsou stále volná. Zážitek je veliký, pro mě osobně to byl vrchol sezóny.

Tak tyto trofeje nám unikly, snad příště

Info o parku a lokalitě, pokud by jste měli cestu kolem, Les Arcs Bike Park nabízí tratě pro všechny styly, od DH, přes EN až po XC. Celkem je natrasováno 180km tratí, zajímavá je modrá enduro trať z Col de la Chal, která má 32 kilometrů na délku a 1700 metrů převýšení a končí až v Bourg Saint Maurice (800m).