BeerBoys CirCus na Shimano Epic Enduro

Autor: BeerBoys CirCus, vydáno: 13.5.2016

BeerBoys CirCus (rozuměj Tučeq a Bříza) se již tradičně (rozuměj podruhé) vydali na dubnové týdenní francouzské bikování. Hlavní a jediný logistik výpravy Tučeq naplánoval oba víkendy jako závodní. Jako první Shimano Epic Enduro v jihofrancouzském Olargues, druhým pak byl závod Cannondale Enduro Tour v Dabo. Epic Enduro = 110km, 4500m výškových, 9 RZ a 4 checkpointy, který je potřeba projet v limitu, jinak dál nejedeš. To vše na oči.





Z Olomouce vyrážím v pátek ráno a v podstatě bez zastávek vyzvedám Tučqa kolem 16. v Ludwigsha­fenu, kde přehazujem můj bordel do jeho káry k jeho bordelu a vyrážíme nějakých 1000km do Olargues resp. Autignac, kde jsme na první dvě noci rezervovali pokoj v malým pensionu. Taktika byla jasná. Zkusit se před závodem dobře vyspat a po závodě umřít v posteli.





Do Autignac dorážíme kolem 8. ráno. Po cestě asi 2× tuhnem na chvíli na parkovišti. Teda já tuhnu průběžně po celou cestu, Tučeq řídí durch. Check-in je ve 14, ale sympatická paní domácí (domestikovaná Angličanka) nás ubytovává hned. Do půl hodiny spíme. Odpoledne vyrážíme na registračku. Dle instrukcí je třeba se dostavit s kolem, zdravotním certifikátem a páteřákem/batohem EN1621–2. Štosujem se do fronty před budovou a čekáme. Registrace probíhá stylem pásové výroby v kolbence Ford. Najdi se v seznamu, vyzvedni tašku, kolo na stůl k olepení rámu, striktní kontrola páteřáku/batohu s EN1621–2, zaplať zálohu za čip a adieu. Je to trochu sranda, protože s angličtinou do Francie nelez a podle toho taky probíhá naše dorozumívání. Po registraci hážem kola do auta a chvilku očumujem pár stánků okolo startu, když narazíme na stánek, kde nějakej týpek upravuje knírky. Má tam i menu a nabídka je opravdu pestrá, od Hitlera (toothbrush) přes Gipsy lajnu (pencil) až po Franze Josefa (handlebar). Moc mi to sem nezapadá, ale prý je to místní tradice, že se Epic jezdí s knírem. Já jsem se před odjezdem oholil, ale Tučeq už se dere do fronty. Radím mu Gipsy lajnu, nicméně Tučeq pod vidinou týdne s dealerskou ozdobou pod nosem nakonec lazebníkovu nabídku na something crazy? odmítá a odchází s mušketýrem. Knírek mu sluší, což mě zklamalo, býval akčnější. Dáváme pizzu a jedem na ubikaci naladit kola. Tučeq má na závod funglovku, tak ladí o něco důkladněji. Kolem 20:00 zaleháme. Budíček je ve 3:30, start naší druhé vlny v 5:15.





Na místo činu dorážíme po půl páté. První vlna cca. 350 masochistů už je na startu, kde na celou dědinu zní techno. Soukajíc se do mundůru, pozorujem start pod náma. Nejsem úplně ranní typ, tak se převlíkám tempem a stylem 4letýho dítěte. Naštěstí to nakonec zvládám svépomocí, když už kolem nás fičí první střelci. Chvilku na ně čumíme, přeci jenom na 350 bikerů s čelovkama je trochu zvláštní pohled. Ke startu nějak sjedem a řadíme se do pelotonu druhé a poslední startovní vlny. Před startem ještě pořadatel hlásí asi 15 minut nějaký instrukce, ale protože ani jeden z nás Belmondovým jazykem nevládnem, tak jenom blbě čumíme. Konečně start. Peloton se hýbe jenom pomalu. Jdu do sedla, rozjíždím to a ležím na boku. Borec přede mnou přibrzdil a já to ve svým ranním stavu a rychlosti asi 1,5km/h nezachytil. No nic, aspoň mě to trochu probralo a pobavil jsem okolí. Po průjezdu obloukem vyrážíme na první stoupání cca. 550m. Jedem v balíku s ostatníma dobře osvícenýma borcama, takže ani není potřeba zapínat vlastní zdroje. Po výjezdu z dědiny najíždíme na stoupací, lesní, široký serpentýny. Vrchol kopce a zároveň přibližný start první RZ lokalizujeme podle klikatícího se štrúdlu světel v dálce nad náma.





Na startu 1.RZ vzhledem k počtu závodníků nejsou žádný rozestupy. Zapínáme lucerny a nasedáme do vláčku. Trať je rychlá, kamenitá s několika prudkýma skalkama, který na oči a v 6 ráno nejsou zadarmo. Skalky jsou taky místa, kde se vláček zadrhává. Hned na první se před náma tvoří docela slušnej špunt. Tučeq to nějak koloběžkově objíždí za povzbuzování nebo nadávek? čekajících ve špuntu. Po první skalce se to trochu trhá, nicméně u skalek se zádrhely opakujou. Zbytek trati je úzký singletrack, kde pokud tě kolega nepustí, tak nepředjedeš. Osobně rychlejší borce pouštím a když už se mi podaří jednoho dojet, tak si pro jistotu asi loktem vypojím napájení čelovky, aby toho světla nebylo moc a dálkáče přece taky vypneš, když dojedeš auto před sebou… Trochu mě to zpomalí a do cíle už to dojedu za ním. V cíli vidím Tučqa, jak něco ladí na bajku. Trochu se vydýcháme, shodnem se, že jsme to čekali lehčí a jedem na 2. RZ. Druhý výjezd je zhruba stejných 550m výškových. Už se rozednilo, tak výstup zpříjemňuje výhled na okolní kopce.

Na dvojce už není na startu taková tlačenka, takže dáváme malý rozestup a jdem na to. Trať je kamenitá pro změnu opět zpestřená pár ne úplně malýma skalkama. Ze začátku chytám dobrej rytmus, který se mi daří dovézt až do konce. V půlce potkávám Tučqa, jak se sbírá ze země. V cíli je trochu nakáklej, páč měl kromě pádu ještě problém se zapadáním řetězu za kazetu. Po cestě na 3. RZ se snaží přehazku bezúspěšně vyladit. Stoupání cca 450m, na 1. checkpoint máme času dost.





RZ3 – hodně rychlých, přímých, lesních cest. Role se obrací, Tučeq si libuje, já jsem trochu bojoval s udržením správné lajny. Následuje krátký přejezd ke startu, kde je první checkpoint. Limit naší druhé vlny je 10:45, dorážíme asi o 30min dřív. Tučeq míří rovnou k Shimano servis stanu, kde mu borec ochotně ladí jeho Sram pohon. Po závodě ho Tučeq odměňuje valašským palivem Radegast. Já mířím k občerstvovačce, kde řeším dilema, jestli čokoládu a ovoce nebo salám a sýr. Protože není čas lámat si hlavu, tak tam posílám všechno. Tučeq ještě zevlí v servisu, tak tam posílám další čokoládu. Opraveno a valíme na nejtěžší 4. RZ.





Výstup cca 1000m, sjezd cca 8 km. Po této RZ je další checkpoint s limitem 13:15. Výstup je do první poloviny pohodlně po asfaltu, druhá půlka je prudká kamenitá, takže tlačíme. Po zhruba 2 hodinách jsme nahoře, nikoliv však na startu. Kopec má tvar lavice a je potřeba ještě dojet zhruba 4km po horizontu. Začíná nám lehce klepat svěrač, neboť časomíra ukazuje 12:30. Rychle dáváme magnézko a tyčku a valíme na start. Startujeme kolem 12:45 s tím, že za 30minut to musíme dojet. Tučeq jede první, já ještě ztrácím čas nasazováním chráničů a taky jdu na to. Cesta je relativně široká ale celá vyložená velkými kameny. Snažím se jet, co to dá s nadějí, že udržím řidítka a kamenitá pasáž brzo skončí. Po asi 10 minutách, kdy se terén nemění, začínám v rytmu cvakajícího chrupu nadávat. Potkávám dva borce s defektem. Párkrát musím zastavit, abych se srovnal. Po dalších asi 10 minutách míjím borca, jak se sedíc na velkým balvanu s opřeným kolem pod ním kochá výhledem do údolí. Moc tomu nerozumím, než se podívám na hodinky a tam 13:10 a pode mnou ještě půlka kopce. Kurva. Taky jsem pochopil, že charakter trati se nezmění a čeká mě dalším 20 minut v mixéru. Zbytek už jsem dojel nezávodně s občasnou zastávkou na výhled do údolí. Časomíru protínám slavnostně asi po 47 minutách, postarší pán se jenom směje. V cíli nevidím Tučka. Že by to stihl a mazal dál? Jedu směr start, když Tučka potkám, jak mi jede naproti. Sedáme k občerstvovačce a moc nemáme slov, takovou RZ jsme teda nečekali ani náhodou.

Po úvodním šoku se dostavuje nasranost. Byli jsme sice zbití, ale síly na pokračování ještě zbývaly a to nejhorší bylo za náma. I když jsme se na transferech neflákali, tak se těch zhruba 20min, co nám chybělo, dalo v pohodě předtím pošetřit. Toliko nováčkovská daň. Příště to chce jenom na start trochu dřív, v prvním transferu do toho trochu víc šlápnout a dostat se dopředu, na občerstvovačce zbytečně nezevlit a hlavně počítat s dostatkem času na RZ4. Pokud zvládneš checkpoint po 4, tak zbytek už je „jenom“ o morálu a o tom, jestli ses v zimě flákal nebo ne. Tenhle test si budeme muset nechat na některý z příštích ročníků, kde už taktika bude jasná.





U startu dáváme meníčko – klobása, hranolky, pivo. Čumíme na mototrial a pozorujem hemžení okolo. Pozoruju skupinku dalších závodníků, co prohráli souboj s časem a vyjeknu na Tučqa – Standa Gross žije! kromě Krista přijal i enduro! Protože je mi známo, že dolekop.com není žádný bulvární plátek, tak přikládám i foto.





Všem, který by to lákalo, tak můžeme Epic jenom doporučit. Perfektně zorganizovaný závod, zábavný, těžký RZty, který nemáš šanci v Čechách potkat. Vzhledem k délce a specifičnosti závodu to ale přeci jenom chce se připravit i takticky. A pokud na Epic vyrazíte, tak si určitě pošetřete pár dní navíc na parádní ježdění v blízkým okolí.

Komentáře

Publikovat jako anonymní uživatel - přihlášení, registrace


anonymní uživatel Briza 14.5.2016 v 12:50

Keli: jasne, akorat to bude chtit naladit spravnej knir, at nejsme out.

profilová fotka Keli 14.5.2016 v 4:09

Příští rok chci jet! Vezmete mně s sebou?

anonymní uživatel Hanz 13.5.2016 v 22:04

dobře VY DVA !!

anonymní uživatel head 13.5.2016 v 10:59

Palec hore, super report!

anonymní uživatel Dan 13.5.2016 v 10:58

Tak Standa bude muset taky potrénovat :-)

Přepnout barvu pozadí