Report: jak Kule skoro vyhrál WBS ve Slopném

Autor: Kule, kategorie: Report, vydáno: 6.9.2016

Nejlepší závod sezóny je už za náma, a to ani tak nejde o závod, jako o friendly vyjížďku, kde si jako bonus změříš čas. A tak bylo vidět právě na další zastávce wbs série ve Slopném, kterého sme se s Kazzim rozhodli zúčastnit, že to asi nebudem brát moc vážně – aspoň teda já.

Jednak padlo rozhodnutí, že vyrážíme v pátek až po háku, to znamená, že nestíháme trenál, maximálně to večer projdem pěšky. Auto řešíme na poslední chvíli – Kazziho supercharger, kterej kroutím já, protože ten má noty na odvykačce a i balení sme vzali docela laxně:

„Vzals mě ten spacák?“
„Jasný…“

„Cajk, máš ten stan?“
„Jakej stan…?“

Pecka… kola a blembáky naštěstí máme, love taky – teda aspoň já, takže po troše klasickýho bloudění na konci cesty, kdy manuální navigačka (cesta napsaná na kusu papíru podle googlu) už nestíhá, dorážíme ke sjezdovce ve Slopném. V 8 je v lese samozřejmě tma, takže track walk padá, míříme rovnou k pivu. Pomůžem dolejt bečku, dochálovat cigára, co stydnou na grilu a je čas pomalu se přesunout k lahváču u auta a ňákymu tomu rozumování pod vlivem.

Když zazvoní poslední mediumko, navlíkám na sebe všechny vrstvy, co mám, z auta tahám koberečky místo karimatky a zabíráme opuštěnej párty stan hned nad autem. Budík točíme na 6tou, že to ráno pudem projít.

6tá samozřejmě nemůže vyjít, takže lehce před 7mou šmatlem pravou RZ nahoru, abychom to levou slezli dolů. Kazzi to v půlce sestupu balí do lesa, já to vydržím až dolů k luxusní latríně, která mi připomene doby letních táborů – prostě velká nostalgie. Tahle neobyčejná budka má výhodu i v tom, že v průběhu závodu se pohodlně usadíš a mezi prknama máš výhled na dojezd obou tratí – geniální, tady někdo při stavbě přemýšlel.

Rychlá snídaně, poskládat bajky, nahodit tzv. wbs převod, převlíct a pro čísla. Já fasuju 69 a tady bych se chtěl omluvit slečně na registraci za všechny ty blbý ftípky, co sme pouštěli do éteru. Asi to chudák poslouchá na každejch závodech od někoho, protože ani nehla brvou…

Tím ale veškerá sranda končí a dál už to de pěkně do kytek. Dáme dvakrát levou, povrch jak na světáku ve Vallnordu, takže to ustříkává na všechny strany, akorát ten déšť ne a ne přijít. Nahoře před třetí jízdou zjištuju, že mám volnej pedál, takže objíždím závěrečnej skok na pravé. Ještě že tak, dole sundám pedál z klik a v jedné ruce mám osu v druhé tělo pedálu… ty vole!

Dáme kafe, Kazzi de jezdit a já se odpaňuju v servisu déiksa. Od týpků z párty stanu pučuju 19ku klíč – tímto díky za nocleh a vercajk a pouštím se do rozborky. Po cca půl hodině to vypadá, že sem dneska dojezdil, najednou to ale všechno do sebe zapadne jak má, motám pedál na kliku a ještě stíhám znovu pravou, tentokrát i skáču do cíle, napohodu, akorát nesmím zapomenout trochu víc doleva na odpalu (jasně že zapomenu…).

Dáme trochu zevlu, pivko na probrání a je tu závod. Problém s tímto ležérním treningem je, že si absolutně nepamatuju trať, a jak nám už popisoval Čert v reportu z Otrokovic, krátký tratě wébéeska se na oči jezdí dost blbě. A tomu odpovídá i výkon a výsledek – ostuda. Celou dobu se plísním totálně mimo, v blbé stopě mi to několikrát ustříkne a dvakrát téměř zamykám rodla – výslednej čas je pěknej hnus velebnosti. I když to na druhej pokus trochu vylepšuju, pořád je to absolutně mimo.

Následuje pauza, přesunutí časomíry atd, Kazzi otravuje, že bez cíga mu škopky nechutnaj, takže sem velvyslanec do blízké knajpy. Při návratu nemůžu nakopnout superchargera, štampgasti co už maj něco nakoupený mě naštěstí roztlačí, takže se sice dostanu zpět, ale v tom spěchu debil parkuju na stejný místo jak předtím, ze svahu dolů, čumákem do křa, takže nahodit herku na kvalt nepřipadá v úvahu a vzhledem k tomu, že to není baterkou, tak ani kabely nepomůžou.

Nevadí, to budem řešit pak…Pobalit se a hore na prní pokus pravé RZ – v době kdy už bych si asi něco málo pamatoval z té levé, ale jak to vypadá tak tady nemám páru kudy kam, jenom vím, že dole se skáče, ale že chci víc doleva už samozřejmě ne. Letím sice krásně daleko, ale doprava do pásky, početnému publiku kolem evidentně zatuhlo, mě taky, zastavuju se asi 30 čísel před paletou zahrabanou v listí. „Dělej vyhrab se vod tama a pádluj do cíle,“ ozívá se z repráků… Sem rád, že žiju ty vole, mumlám si do blembáku a nasranej projíždím finish.

Opět následuje pauza, saniťáci někoho ošetřujou, sem rád, že to nejsem já, takže dáme s Kazzim pivko a čekáme, než nás pustí na finále. Tady už není co ztratit, takže to rvu co mě hlava pustí, ale stejně všechno špatně. Výsledkem je, že pár zatáček před koncem beru malíčkem strom, tak tak ustojím hrozící katapult přes rodla, snažím se nacvaknout, daří se to v nájezdu na rovinku před finish skokem, sice to zvládám doleva, ale sem krátkej – That´s what she said. „Nekruť hlavou a finishuj,“ komentuje to týpek s majkem.

Dole gratuluju Kazzimu k zářezu, ten mi ukazuje, že mu odešli desky někam, nikdo neví kam, takže jeho plán dát si ještě hromadnej sjezd na závěr asi nebude to pravý ořechový. Proto rozděláváme kola, převlíkáme – opět, teda aspoň já. Ještě sehnat někoho, kdo nás vytáhne. Fela hardtailista s předokolkou nemá šanci, takže díky týpkovi s audinou a pánům inženýrům za quattro. Naložit věci, nahodit na kvalt a směr domašov.

Problém bude akorát pokud budem muset tankovat a vzhledem k tomu, že žádnou benzínku z kopca sme netrefili, dáváme pauzu v bufetu Buchlovskejch kopců, kde jedem nekompromisní držkovku. Potom už jenom za přihlížení asi třicítky vyladěnejch motorkářů nakopnem na zpátečku, nasednout a dohrkat se dom na hladový voko.

Víkend to byl jeden velkej průser, takhle teda ne a slibuju, že na Kyčerku dovalím už na trénink. Tímdle stylem to totiž není vůbec žádná čurina.

Foto: Huud, galerie zde