Report: Kule se na finálku WBS s ničím nemazal a kvalitně se zamazal

Autor: Kule, kategorie: Report, vydáno: 25.10.2016

Tak tu máme po posledním enďůru i poslední špíl wébéeska. Pro nás, co máme jenom jedno kolo na všechno, je to úplně jedno jak se to menuje, hlavně že je to dolekopcom. Loni sem na Kyčerku chtěl zavítat taky, ale cestu mi zkřížil smrček na Kopřivné, a protože v Jeseníkách sou jehličnany značně tvrdohlavý, tak prostě sviňa neuhnul a já měl toudle dobou problém si utřít zadek, natož někam jet na kolo.

Takže letos bylo jasný, že prostě musím. Navíc předpověď na víkend byla luxusní, dodávka od Kazziho zabraná, ubytka v okolí plný – není co řešit. A protože sem si ve Slopným slíbil, že na Kyčerku dojedem i trénovat, na pátek berem fraj z háku, ráno po střechu naložit superchargera, kterej sice víc žere než jede, ale zato je v něm prd místa, nabrat Kazziho na oltecu a podle manuál navigačky směr Velký Karlovice. Manuál navigačka nemá normálně kam uhnout, ale nám se to daří dvakrát. Poprvé jedu přes Kroměříž, podruhé se nechám od Kazziho přesvědčit, že ne na Vizovice ale rovně… Do toho tankodromu? Jojo, to je určitě vono… Vole! Takže přes kopec, vyhlídku, dolů do jakýhosi JZD a za chvílu už sme zpět na trase, směr Vizovice. To, že jedem správně poznáváme podle kapek na předním skle, čím blíž, tím víc.

Tentokrát aspoň nebloudíme na konci cesty, cedule WBS na kruháči ukazuje jasně doprava, takže za chvíli už chystáme cajky na parkálu pod lanem. K tomu pivko, ňákej rohlík co zatahuju Kazzimu a vedle nás parkuje paní, co na Trnavě brala sloup při couvání. Když nás vidí, opět ve fázi převlíkání, hned jede zpátečku. Kazzi se hroutí smíchy za autem, ale paní nás ujišťuje, že jí pouze synátor varoval, ať neparkuje tak blízko. Tak snad to bude dneska bez nehody.

I přes lehkej deštík není žádná extra kosa, takže berem lítačku a dem to omrknout. Je něco kolem druhé, trénuje se už od 12té, ale lano je celkem prázdný. Skoro by se to dalo nazvat „nikde nikdo“. Až pozděj pochopíme, že spousta lidí volí na tréning taktiku „serem na to“ a „najezdíme to ráno“, což docela chápu, když vidím, jak těch pár jezdících dojíždí dolů. Pozděj to někdo hodnotil, že dneska mají všichni stejnej dres.

No ale my už sme převlečení, takže nemáme moc na co se vymluvit. Navíc po Klínech, kde sem absolvoval lekci jedna ježdění na bahně (nazout mokrej plášť), tady beru lekci dva (na velký bahno mokrej plášť i dozadu) a dělám moc dobře. Přijet jako týpek na totálně vojetým háerku z asfaltu fakt není dobrej nápad. Já mám Shortyny obalený už po cestě lanem, někdo z Pankáčů to v sobotu komentoval: „Tak tak sem se dostal nahoru, jak to mám asi jet dolů…“

Řeč je o erzetách, ať levé nebo pravé, ani jedna už nevypadá stejně jako v pátek. Naše první jízdy dáváme za lehkýho deště po ještě jezdivé trati. Jasně, dole vypadáme jak blátoláci, ale pořád to jde. Jedem prvně doleva, pár klopek po sjezdovce a pak pravá do kořenů, trocha srandy a zachvíli možnost volby, velká sranda s anakondama, nebo klopkama objet. Já mám jasno, jedu hadí volbu, je to rychlejší a navíc mi to de čím dál líp. Dole ještě drop do cíle, není co řešit, tohle baví. Pravá je kratší, rychlejší, kořeny žádný, zato slizká tráva co se namotává, fun factor v podobě dvou lavic, dropíku a finish levé přes kameny kolem chatky, co v závodě potrápí nejednoho z nás.

My se ale bavíme, sebe ježděním, okolí blbýma kecama, jak jen je to možný. Chvíli jezdím s brejlema, který nejlíp vyčistím zabahněným prstem, pak to ale vzdávám a volím variantu – pořád nic nevidět a ješě mít bahno v očích – bez brejlí. Do toho lejem ňáký pivka, bavíme se čím dál víc, čím dál víc sme doslova zasraní od bahna a jistější, že bez ubytka to nepude. Zkoušíme sehnat ňáký u wapky, týpek že prej něco by šlo a esi sme teplí, na což říkám jasně, otázka jak moc mě ale už trochu znervózňuje a tak svůj dotaz přesměruju na Haffa, kterej sice neví jistě, ale zato nás z toho asi nebude bolet řiť, takže tohle riziko sem ochotnej podstoupit.

Mejem kola, nacpat do auta, hadry do pytlů co sem stáhl u vleku a nahoru na chál a ňákej škopek. Prvně dáme registračku, kde si potvzujem spaní, už zbejvá jenom vymyslet sušárnu na ten hnus, co rozhodně na pokoj dotáhnout nemůžem. Desinu Radka, brkací vodu, kompenzujem kyselačkou, prdelačkou a haluškama, takže zmatenej dobrým chálem objednávám „ještě dva hrnky“. Na stole nám přistanou opravdu dva hrnky na kafe a vzápětí dva Radci ve skle, se slovy: „Co ste si mysleli, já se rozhodit nenechám. A klidně to můžete pít, je v tom normálně desina. Hlavně si neobjednávejte škopek, žádnej lavór nemám.“ Týpci vedle se baví, prej tady holt nejsme v Brně…

Dopít, zaplatit, slušně poděkovat, sednout da káry a po nekonečných sto metrech sme na noclehárně. Ta skýtá lyžárnu, lyžárna kotelnu a ta šňůry na prádlo, který beze zbytku využíváme. Tohle vypadá nadějně, zejtra snad v suchým. Dáme spršulína, čistý hadry sou k nezaplaceni, pokec s Haffem o různých zákulisích wbska, dole na cigáru se pak trumfujem v historkách o zamykání klíčů v autě. Já se snažím kontrovat Kafíčkovou dírou do dodávky, ale vejlet RPMka na Maxi mě nechává s otevřenou hubou dokořán, tohle snad ani není vtipný…

My to pak ještě přepíjíme na parkálu vedle auta, prostě klasickej maloměšťák na čerstvým vzduchu, zima nezima, šťastnej jak blecha, když ale začnou lítat fóry se zlatou rybkou je to jasnej signál vrcholné demence a čas to zatáhnout.

Ráno se nechce, vstávání odkládám co to de, nakonec s rychlým chálem stíháme kolem 9té první výtah nahoru. Jedem doprava, je to mnohem víc rozježděný než včera, na trávě dveřma napřed, sice sranda, ale namotává se to kam může. Doleva je to taky větší porno než včera, problém pro mě nastává v anakondách, kde sice projedu cajk, ale dole na výjezdu mám kolo tak obalený, že se netočí a musím ho kus tlačit, rovinku do cíle trpím rychlostí asi metr za sto let a na drop v tomhle tempu ani nemyslím. Chytá mě trochu panika, protože tohle byl můj plán a objíždět se mi to nechce. Kazzi de na wapku a já to musím jít zkusit znovu. Nahoře se píchnu za feláky hardtejlisty, před nájezdem do kořenů mají klopku náskok, já to beru do lesa, rychlost je hlavní, drž to…držím, dole sem na úrovni prvního z nich, je to jasně rychlejší, to pude. Nepude, napojím se na rovinu a konec… tlačka, kola se netočí… No nic, na závod jedu okolo… to nasere.

Sem z toho trochu rozhozenej, nechce se mi čekat na wapku, du mejt dolů do potoka. To moc nepomáhá, navíc si u toho zvládnu otočit nehet o výplet (to kdyby náhodou někdo netušil je na zmrzlý prsty moc příjemná věc). Do toho cosi lamentuje Kazzi, takže přemýšlím, esi chladit prst ve vodě nebo mu druhou rovnou natáhnout a aby toho nebylo málo, koukám, že mi přeskočíl řetěz vodítko u spodní kladky. Nic není ohnutý, prasklý nebo odřený, jenom řetěz najednou vede přes. Jak se tam dostal fakt netuším, s pomocí kolegy na parkále rozdělám rychlospojku a navlíkám zpět. No nic, mám skoro hodinu fuk, rychlý pivo a do fronty na wapku. Stíhám akorát a jedem hore.

Na první pokus to docela de, taktika jet rychle aby se to nelepilo naštěstí funguje, takže to aplikuju co to de. Docela to držím, bohužel před pravou do lesíka mi bez brejlí zaslzí očí, takže ideální stopu přes kořeny trefuju „vím, že je to zhruba tolik od toho stromu“ stylem, vychází to, přes schod, promrkat, druhý kořeny a ven. Objíždím anakondy klopkama, kolo funguje, točí se, do cíle to protrpím a rovnou do fronty na wapku.

Stíháme ještě rychlý napůl a dem na druhej pokus, kde mám cíl sundat skoro 10 vteřin. Vím, že to musí jít. Od začátku to držím, zakouslej a sousředěnej, dokonce ani nebrečím před lesíkem, takže se musím samozřejmě pochválit a na výjezdu letím přes kormidla. Návrat pro kolo, padne menší záplava sprostých slov, znovu objedu klopkama, vydupu cíl a stahuju vteřiny pouze dvě. Nebejt té ryby…

Přesun na druhou erzetu znamená opět umejt kola, trochu víc času na piva, lehkej chál a de se na věc. Jak sem už říkal, na tédle straně se nic moc neděje, problém mám akorát dostat se do levé po dopadu druhé z lavic, kam to cpu aji ušima, pak pravá po dropíku, kde mi to taky uchcává jak jen to de, do cíle už jedu na klid, nemám chuť se předvádět. Zato někteří tu jedou velmi zajímavé kreace, není nouze o prohazování kola přes čáru, nadávání a samozřejmě velký kroucení hlav… tendle závod je pro spoustu lidí vlastně jedno velký kroucení hlavou, společnej znak téměř všech finišujících.

Čas mám mizernej a ani na druhej pokus s tím nic moc neudělám, sice to tlačím co to de, ale výsledkem sou chyby, který sice nejsou žádný extra zdržení, ale stáhnout jenom 2 desetiny znamená prd, je jasný, že tady sem marnej a lepší výsledek asi nepředvedu.

Opět se elegantně vyhýbám frontě na wapku a zkouším ukecat borce dole u parkálu. Nakonec se mi to daří (tímto velký dík), takže se sice cejtím trochu blbě, že to meju pitnou vodou, ale zas je to bez čekání. Už jenom naházet cajky do superchargera, převlíct a taháček domašov. Dáme ještě rychlej chál ve Vsetíně, kde mají velmi zajímavý menu, jako např. kuřecí krkovičku a Radka co chutná jak wasr ze žumpy, Kazzi čekuje výsledky, hodnotíme co kde kdo jak a jiný klasický výmluvy proč jezdíme plíseň. Už jenom odkroutit štreku do štatlu, Kazzi mě podpoří Svijanským mázem, takže už vím, jak se cejtí Jerome, když to vedle něj lemtáme celou cestu.

Velký dík za tendle závod a vlastně všechny, který sem letos jel, nikde sem se nenudil, každej z těch závodů má svoje místo a čas, nevadí ani Bučovice, který sou sice relativně easy, ale na začátek sezóny proč ne. Sice sem chyběl v Podkopné, ale na tom zbytku bylo vidět, že to někdo dělá se srdíčkem a rád, a ikdyž se dycky trochu stydím, když vidím, co lítaj střelci, rozhodně se nenechám rozhodit příští rok se vidíme zas. A pro ty z vás, kteří ste nedorazili kvůli počasí, potrestali ste se sami, protože ste přišli o luxusní sračkokros a to se nedá ničím zkazit, ani umejváním kola po závodě do půl jedné do rána.

Foto: Zbyněk Duchoň – galerie zde