Report: DOLCENDURO v italském Dolceacqua s českou stopou

Autor: Milan Smetaník, vydáno: 15.3.2017

Italské městečko Dolceacqua na pomezí francouzských hranic každoročně hostí enduro závod DOLCENDURO. Pořádá ho zde místní klub SuperNatural a letos za podpory značky Nukeproof a hlavně s účastí kompletního teamu CRC Nukeproof/PayPal s největší hvězdou v čele Samem Hillem. Na tento závod jsme začali jezdit v roce 2015, kam jsme se já Milan Smetaník s Martinem Pajmou vydali a nevěděli jsme, co od toho očekávat. Závod již před dvěma lety měl vysokou úroveň a dokazovala to startovka se jmény např. Nico Voullioz, Karim Amour a další. Loni se nám okolnosti odjezdu zkomplikovaly a tak tam nakonec startoval pouze Přemek Tejchman. Letos se nám zadařilo na závody odjet ve složení Milan Smetaník, Milan Vítek a Přemek Tejchman.

Soustředení v Dolceaqua

Jelikož jsou tyto závody ještě v období, kdy je u nás většina závodníků v tréninkové fázi, zajeli jsme na soustředění 3 týdny před závodama do Dolceacqua a také na traily San Romolo. Soustředění u všech probíhalo s cílem rozjezdit se po zimě a konkrétně já si jel otestovat, zda mi dostatečně a dobře srostla žebra po podzimním pádu na ME v polské Wisle. Nejednalo se o najíždění trailů na závod, protože mapa závodu stejně nebyla známa do pátku před nedělním závodem. Takže se jezdilo na trailech, které známe a také se jeden den využil shuttle bus na traily do San Romola.

Bohužel nás také postihla nemilá záležitost zrovna na den shuttlování, a to, že Tomáše Hradeckýho postihla v noci ledvinová kolika a tak jsem místo ježdění s ním oběhával a vyjednával lékařskou péči v místní nemocnici, kde absolvoval hodně vyšetření a také kapačky, ale nakonec vše dobře dopadlo a druhý den byl téměř fit. Tímto ještě jednou děkuji za skvělou pomoc a asistenci v nemocnici organizátorce a naší kamarádce Erice Ist. Moc nám to pomohlo.

Jinak soustředko proběhlo super a počasí nezklamalo.

Na Dolceaqua počasí nezklame

Kdy ale v Dolceacqua počasí „nezklame“, tak to je na závod. Každý rok se vždy den před závodem spustí z nebe doslova průtrž mračen a nejinak tomu bylo i letos. V pátek jsme si po příjezdu byli projet jednu erzetu, o které jsme věděli, že se na závod pojede. Druhý trail byl nakonec shodný s erzetou, která se jela také loni. Ale třetí erzeta byla secret a zcela nově nakopaný trail bez jména, který končil nakonec průjezdem hradu a skrz historické uličky končila na náměstí v místě startu celého závodu. Tento trail byl ještě čerstvý a při sobotní průtrži organizátoři rozhodli, že se tento trail nepojede v tréninku, ale bude pouze pěší prohlídka a v neděli se pojede v závodě téměř naslepo. Tento trail je asi nejprudší a plný switchbacků a hlavně plný bahna a mokrých oslizlých kamenů v podobě oblázkového chodníku, ale po vymletí vodou.Po pěší prohlídce jsme všichni konstatovali, že to opravdu nebude jednoduchý. Kdyby si to alespoň mohl člověk jednou projet, ale zase na druhou stranu to v tu chvíli budou mít všichni stejný.

DOLCENDURO 2017 – 35km, 3 RZ a 1500 výškových metrů

Trasa byla vypsána na 35 km se 3 eRZetami a 1500 výškových metrů. Organizátoři slibovali krátké transfery, zato velmi strmé. A musíme jim dát všichni za pravdu. Velmi dlouho jsem něco takového v závodu nešlapal. Část jednoho transferu byla 400 výškových metrů na necelých 3 km. Tam šlapeš a vidíš před sebou jen tu stěnu. V pátek a sobotu nám na transférech s vývozama moje žena Lenka, za což ji opravdu děkujeme.

V pátek po příjezdu a pár hodinách odpočinku jsme jeli na 2 erzety s trochu povozit. Únava je po tak dlouhé cestě vždy znát, takže dáváme jen pár jízd a potom ubytko a večer pizzerie, kde potkáváme i team CRC.

Bohužel předpověď na sobotu se vyplnila a od pěti ráno nepřetržitě prší. Kolem poledne se v dešti přesouváme na 3.RZ a jdeme pěší tůru v bahně skrz hrad na náměstí. Není vyznačen cíl, takže doufáme, že se bude končit u mostku před stoupáním k hradu. Bohužel tomu tak nakonec nebude a šlapavý úsek se také v erzetě jede, ale dozvídáme se to na startu erzety v neděli. Nikdo ale neměl ponětí, kudy v uličkách to bude natažené. Překvápko :)

K večeru déšť přestává a jdeme alespoň na 1. RZ se 2× zhoupnout. Bláto teče, ale bojíme se víc neděle. Pokud bude slunečno, bahno hodně ztěžkne.

Dvě jízdy stačí, abysme měli co dělat omýt kola do stavu na závod. V noci profíci spí, jak potřebují a ráno jsou vyspalí do růžova, další jedinci (já i Milan) se v noci budí nervozitou. Ráno jsme nateklí jak morčata.

V neděli je poránu krásně a začíná se startovat už v 8, 30 z náměstí, takže je ještě dost chladno. Každopádně po vypuštění ze startu nás dost zahřeje už první stoupání na 1 RZ. Jak jsme předpokládali, bahno na tratích hodně ztěžklo a tak byl závod poměrně hodně složitý.

Pohledem jezdců: Milan Smetaník si dojel pro třetí flek

Po startu šlapu transfery s Nigelem Pagem, který do všech erzet startuje hned za mnou, takže pro mě docela stres. Úkol zní jasně-nesmí mě předjet.

1.RZ je ze začátku šlapavá s menšími výšlapy a poté se napojuje na trail Apocalypse Now a tam se mi jede hodně dobře, protože je to sjezdovější, i když s hodně utaženýma zatáčkama. Jakmile zpomalíš do zatáčky, kola se ti obalí bahnem a až na šlapavým úseku se ti to postupně čistí, takže dost práce. Celý trail odjíždím v docela uspokojivém tempu, ale v předposlední zatáčce před cílem v hodně strmém úseku se mi upouští přední kolo tak na půlku tlaku, mlíko zbytek zalepí, ale zavírají se mi řidítka a jdu přes ně. Snažím se rychle vstát a chytám kolo za přední kolo a dobíhám skrz cílovou fotobuňku. Bojím se, abych v konečném součtu té ztráty nelitoval. Kontroluji plášť a musím dofouknout bombičkou. Poté ten nejhorší transfer na 2.RZ.

Začátek 2.RZ je jak z kopce, tak i s výjezdy, ale v bahně. Potom se to zlomí a jede se hodně po kamenitých trailech s volnými i pevnými kameny, ale hodně šlapavých úseků. Horní pasáž se mi tolik nedaří a dělám 2 větší chyby a tak se v půlce trati lehce ohlížím a Nigel se mi začal přibližovat. Trail je hodně velká palba, tak se musí rychle, ale hlavně opatrně. Když vyletíš z tratě, asi tě už dole nikdo nenajde. Projíždím cílem a Nigel byl hodně rychlý. Dává mi tu asi 20 vteřin. Poslední výšlap je menší, asi jen 400 výškových metrů, ale čeká nás erzeta, kterou nikdo nejel.

Trail je hodně prudký a zatáčky nemilosrdně utažený. V jednom místě mám problém vybrat zatáčku, ale nožičky na zemi to ještě nakonec zachraňují. Po mokrým chodníku to není legrace držet v plným, když vidíš pod sebou tak 15 metrů hluboko fandící lidi. Na závěrečný výšlap před hradem už moc sil nezbývá, zkouším se ještě kousnout a už projíždím skrz hrad do uliček, kde dali organizátoři zpomalovací retardéry. Nakonec projíždím cílovou fotobuňkou a s velice dobrým pocitem, že se mi podařilo objet celý závod i s tím, že jsem si sem jel otestovat, jak se mi zhojily zlomená žebra. Nakonec je z toho pro mě vynikající 3. místo v kategorii Master 2. Dostat se v zahraničí na podium a s takovou (pro mě) veličinou jako je Nigel Page, je pro mě opravdu svátek. Závod z mého pohledu se vyvedl po všech stránkách a odjíždím se super pocitem a motivací do dalších závodů.

Pohledem jezdců: Přemek Tejchman – umístění v TOP 1O

Já jsem si odjel již druhý ročník tohoto italského závodu. Je to skvělý závod na rozjetí hned takhle z kraje sezóny. Traily jsou tu dlouhé a náročné a už po několika minutách jízdy vás bolí ruce jako blázen. Do závodu jsem šel s tím, že si ho chci maximálně užít a zase si o trošku více zvyknout a sladit se se svým novým kolem. První RZ dost klouzala a já v jednom místě vyjel mimo trail. Nebylo to nic závažného, ale ruce jsem teda dole cítil dost. Druhá RZ byla dost fyzicky náročná, ale jelo se mi dobře. Bohužel v jedné ze zatáček mi ujelo přední kolo a já šel k zemi. No nic, zvedl jsem to a jel dál, naštěstí už bez dalšího záseku. Třetí RZ hned z první byla dost peklo. Bláto a kluzké kameny nepatří do mé oblíbené skupiny trailu. Po dojetí do cíle jsem byl ale velmi spokojený. Výjezdy jsem zvládnul celkem v pohodě i přesto, že byly pekelně náročné. Mám velkou radost, že se s kolem začínám pomalu sžívat. Nakonec z toho bylo krásné 8. místo ve skupině elitě. Velkou motivací pro mě je i skutečnost, že na Sama Hilla jsem měl ztrátu pouhých 15 sekund na 20ti minutách z celkového času. Závody hodnotím tedy jako úspěšné a velký dík patří i klukům a Milanově ženě Lence za vývozy, bez kterých by jsme se neobešli.

Pohledem jezdců: Milan Vítek – euforie, za rok znova!

Jak již předeslal Milan Smetaník, já v noci poctivě najížděl trasy v posteli a naspal jsem před závodem tak 3 hodiny. O to víc jsem se těšil na start, až letošní sezóna ofiko začne. Po dlouhé době jedu formátem s pevnými starty RZ, tak jak to mám rád. Naladím výživu i spešl modrou vodu do tankvaku od Smetyho (doufám, že budu mít erekci celou cestu) a už se kupíme na náměstí v prostoru startu. Jsem odmávnut a prvním transferem rubu nahoru v partičce s juniory, kteří mě přitáhnou na start RZ1s 15-ti minutovým předstihem. Na pohodu. Vystřízlivění přichází po prvních metrech erzety. Bahno je tak těžké, že sotva lapu po dechu. Stopy, co jsem najížděl v pátek a sobotu neexistují a pouze se jede jednou hlubokou drážkou, jakmile zbrzdíš, okamžitě se ráfky transformují na fatbike a máš problém to znovu roztočit, i když to je dost zkopce. Tenhle trail fakt bolí a v půlce mám dost a kupím jednu chybu za druhou. Přesypou se přeze mne rychlejší junioři a vysvobození přináší až nejprudší závěrečná pasáž, kde se nemusí šlapat. Tam už to zase jede.

Transfer na dvojku je totální očistec, asfaltová stěna nahoru, která nejde jet. Naštěstí zjišťuji, že tlačením to jde dost rychle a tak se na občerstvovačku vykopu celkem slušně vpředu, doplním energii a makám přes vinici na poslední část kopce, kde se ještě premiérově ztratím na transferu, ale stojí mě to tak 3 minuty, takže žádný drama. Na vrcholek dorazím, akorát když Přéma naskakuje do erzety, takže zase skoro půl hodiny najeto. Prohodím pár slov se Smetym a nakopnu ho slovy, že Page vypadá už teď mrtvě. Přicházím na řadu a startuji. První část trailu není kdovíjak těžká, ale počasí s tím opět udělalo své a nějaké síly to vezme. Hodně bolí dlouhé výšlapy, kde teče potok vody proti, tam to nejede ani boha. Zezadu opět přiletí ultra rychlý junior, ale tentokrát jsem byl chytrý a nenechal ho odjet a vezl se za ním půlku erzety. Možná by mě vytáhl ještě k lepšímu času, ale chudák se roznýtoval do šutrů, které teda byly úplně všude, takže závěr byl zase jen na mě. Nevadí, diváci mě ženou dopředu. Tahle erzeta mě nakonec hodně bavila. Prolítnu cílem a rovnou mažu transfer na tři a občerstvuji se za jízdy. Nohy zatím jedou, natrénováno do kopců mám. Pod kopcem v Dolce stojí Lenka a podává mi vodu. Já sice ještě mám, ale nevím, jak jsou na tom klucí přede mnou tak ji radši beru. Na zdejší poměry celkem pohodový transfer nahoru (na české poměry opět smrtící) uteče rychle a když pak v půlce vyskočí z auto Voullioz a fandí všem co jedou transfer, stává se z toho i celkem sranda. Zanedlouho už ladíme taktiku se Smetym na startu trojku. Mám z ní respekt, je hodně z kopce a hodně mokrá. Ještě víc mě však znepokojuje fakt, že tam je opravdu hodně míst, kde se dá při chybě spadnout ze strže. Tre, due, uno, Alé alé a už to nejde vzít zpátky. Rubu z kopce co to jde, polet ze skalky vlevo, pár switchbacků, oslintaný kameny, kde jedu jak posera, pak dvě hodně prudké pasáže a erzeta mě vyplivne na kamenný chodník plný bahna a vody. Moc to nedrží a už vůbec to nebrzdí, jedu dle svých psychických možností, ale už vím, že tohle dojedu. Přichází poslední stoupák před hradem, není co šetřit, dávám do toho všecko, pak jen průlet historickým městem a poslední sešup na náměstí skrz cílovou bránu. Euforie, za rok znova.

Fota: Radek Hon, Lenka Smetaníková