Report: Česká enduro sezóna zahájená - Blinduro Michala Prokopa je minulostí

Autor: Čert, kategorie: Report, vydáno: 9.5.2017

Z tajemné pozvánky na FB od Zdeňka Póla na „Něco se chystá“, se během jara vyvinula poměrně monstrózní akce a pořádnou mediální i fejsíčkovou masáží, které se nakonec říkalo Blinduro. (Prý se to má číst "blajnduro, docela by mě zajímalo, kdo z účastníků z ČR tomuhle závodu takhle řekl, pro nás je to prostě BLIN DURO). Blinduro jakože pojedeme na oči. My tam byli, Keliho video (Blinduro – krátký video sestřih) jste mohli vidět včera a dnes následuje Čertovic report.

Jezdit na oči nás v redakci baví, takže těšení bylo velké, nutno ovšem dodat, že velice brzo se začalo zaměření závodu stáčet spíše směrem k široké veřejnosti, než hardcore závodníkům (to jsme jako my :), pozn. red). A je to vlastně dobře, ostatně cílem nás všech, by mělo být přitáhnout k ježdění z kopce co nejvíc lidí.

Za Blinduro asi nejvíc mluví čísla, 2 závodní dny, 7 RZ a hlavně 384 přihlášených. Prostě sem přijeli skoro všichni, co u nás závodí a dalších přes 100 lidí, co nikdy na závodech nebyli a chtěli si to vyzkoušet.

Pro pochopení následujícího článku je nezbytná znalost pojmu VagusEndura (zkráceně „Vágusení“): VagusEnduro je specifická disciplína vynalezená Richardem „Znojemskou Raketou“ Sýkorou. A jak už její název napovídá, spočívá v tom jezdit enduro a být přitom co největší vágus. Stoupenci tohoto přístupu se odlišují přísným dresscodem na závodech, který spočívá v žábkách, jejichž cena nepřesáhla 100 Kč, teplákách nebo teplákových kraťasech, tričku s logem metalové kapely či výrobce kol nebo komponentů, častá je i kšiltovka s podobným logem. Platí ale přísný zákaz spodního prádla a ponožek mimo čas závodu!

My dojeli v pátek v 11, hodil jsem rychlý pivní sprint, takže v 0:30 už jsem v klidu ležel na posteli a měl započtených 5 točených a jedno plechovkové pivo. Pokud podobné tempo udržím v závodě, naprostá spokojenost. Nutno ještě dodat, že postelí mi byla karimatka na zemi na ubytku u kámošů, protože pravidla VagusEndura striktně zakazují pořizovat si jakékoli ubytování a platit za ně plnou cenu. Navíc jsem měl vše s plnou obsluhou, protože když mě kluci při večerní hygieně (mytí rukou, vše ostatní VagusEnduro rovněž zakazuje) hodili do vany a oprchovali, což jsem DědoviEdovi samozřejmě hned oplatil, ani jeden z nás se už nemusel mýt. Jinak se celý náš pobyt vedl v klidném a důstojném režimu za rytmu nového alba Morčat na útěku, chození dole bez, „hledá se děda“, střevních plynů „hraju na triangl“, skládání kol hodinu před startem závodu (to já sám), občas pivo, prostě nic zásadního. Prostě Vágusení!

K samotnému závodu. V sobotu byly v plánu 3 RZ s celkovu délkou okruhu cca 24 km, v neděli pak 4 Rz s celkovými zhruba 21 km. Řazení na startu, #pansmikrofonem Michal Berka vyhlašuje všechny jezdce a od 12 hodin se pouští na trať. První frčí špunti dát si krátkou verzi závodu (po svých do půlky kopce a jeden trail dolů), po nich už jedou první čísla. No a dvě hodiny po nich já. Kopec tady na Lipně rozhodně není kdovíjak závratný, ani ne 200 výškových metrů zrovna dvakrát fýzu neprověří. Ale jo, závod pro všechny, je to jasný. Za chvilku jsme nahoře po asfaltu (Stezka korunami stromů je fakt hustej NorhShore) a už stojím ve stanu a pípání čipu mě posílá na start RZ 1. No…

První RZta nese dva znaky, jednak aby byla přístupná všem a taky aby se líbila Lesa Pánům. Takže je jede rovno po kamenité a vyhrabané stezce (takže je fakt hloupý že sem si nezamčel přehazovačku a tím pádem nemůžu pořádně šlapat), občas je hromada kamenů, kterou jde přejet i přeskočit, pak ostrá 180 (takovéhle zatáčky by měly být v enduru na oči zakázané), zase dupání a kameny, najednou louka, odklopené zatáčky pod lanovkou (vzhledem k potrhanému mlíku si s těmahle zatáčkama moc jezdců hlavu nelámalo) a najednou jste v cíli… Nejlíp pocit z první RZ shrnul Jerome Šimerle… „tak tohle je to blindůro jo? Zajímavý…“ Jednička se moc nepovedla.

Přesun na dvojku vede v protisměru po Floutrejlu Lipno a i při jízdě naopak je trail zábavný a dost mě mrzí, že jsem ho nestihl ztrestat i správným směrem. Příště. Pak nějaká doba po šotolině a jsme u vysílače. Člověk by čekal, že vysílače se staví v nejvyšším bodě a tím pádem bude start blízko… ovšem ouha, ke startu se jede pár minut dolů po široké lesní cestě a pak ještě kousek po úzkém a zábavném přírodním singletrailu. Jasně, ke startu vedl kousek trailu mírně do kopce, ale nic co by se nedalo v RZ zvládnout, takže dvojka, podle názorů spousty lidí, mohla klidně začít o 500m dřív. Každopádně zase „píp“ a jedem. Dvojka je naštěstí o level jinde než předchozí RZ, úzká pěšinka lesem po které se jede strašná palba přechází po chvilce do čertsvé hrabanky, kořenů a zavřených zatáček. Dvojka je to, co si představuju pod pojmem Enduro a závodění na oči. Skvělý a při tom fyzicky a relativně i technicky náročný trail. Chvilka přejezdu, občerstvení a potom tlačení na RZ3. Tlačba vede po sjezdovce a na hranici lesa začíná umělý trail, Singltrail Frymburk. Spousta klopek, boulí a dalších klopek. Bohužel ještě není sedlý povrch a tím pádem se kolo dost boří, tzn. nejde moc šlapat a občas to v zatáčkách dost ujede (o tom by mohl vyprávět Vojta Bláha, kterého pád v jedné z klopek připravil o vítězství prvního dne).

No, první den byl… rozpačitý. Co ho ale hodilo do roviny WTF, byl přejezd do cíle. Končíte na břehu Lipna. A cíl je na břehu Lipna, takže by se dalo čekat, že vás nečeká kdovíjaké převýšení. Natrasování ale vedlo přes les a přes největší kopec závodu. To bych ještě bral, ouky, jsme na kolech, platíme za organizaci, ať se projedeme… ale cesta z kopce už nebylo Blinduro ale Bahnoduro… lesní cesta rozježděná a rozbahněná ad absurdum měla asi za úkol, aby jsme po dojezdu do cíle ocenili schopnosti wapky… pardon, mycích přístrojů značky Karcher. Den jedna nic moc, minimálně za mě… RZ 2 Super, boží enduro. Jinak rozpaky.

Večer ještě SuperSpeciálka v podobě opíkání buřtů a lití piv… o tom kolik dal kdo z nás piv a buřtů bych se zbytečně nerozepisoval. Rozdaly se flašky jégra nejrychlejším prvního dne a šlo se spát.

Den 2 startoval už v 10 hodin, zase nejdřív děti a pak podle startovních vln. My trochu švindlovali a aby mohla celá naše veselá parta jet pohromadě, vystartovali jsme mimo naši startovní vlnu, protože limit na závod nebyl a měření RZ se pípalo čipem.

Po včerejšku jsem byl trochu skeptický, naštěstí RZ4 rozehnala moje obavy, protože celá vedla po trati nového lipenského bikeparku (s drobnými obměnami). Klopka, lavice, klopka, lavice, klopka, kořeny, lavice, klopka… no ta takhle až na výjezd na louku, kde je to klopka, lavice klopka, lavice a pořád dokud nepřišel cíl… jo tohle šlo. Škoda, že Filip přišel v první klopce o flašku, jeho pláč mi trochu pokazil transfer na 5 RZ. A že stál za to. Nevím kolik měl kilometrů, ale první část po rozblácené cestě sice moc nebavila, ale jakmile jsme se dostali do lesa a začali stoupat po úzké pěšince s hromadou kamenů, byl tenhle přejezd možná i epičtější než všechny RZ Blindura. Když pominu, že sem s sebou musel táhnou kolo, parádní výšlap krásným, skoro kanadským lesem, nenechal jedno oko a botu suchou. Prostě super, nahoře pak trial po hřebínku s kameny a jsme na startu pětky… no ta byla… dlouhá. Překvapilo mě, jak byla pátá RZ málo z kopce, po tom, co jsme právě vytlačili. Prostě hodně šlapání, občas kameny, občas mokré kořeny a dva záludné výjezdy, které prověřily hlavně přehazovačky… v cíli všichni polykáme andělíčky a opět si říkáme… „No nevim.“ Přejezd na poslední dvě RZ už vede zpět do kopce nad Lipnem a nad startem. Po cestě od občerstvovačky potkávám Vojtku Klokočku, který je ještě opálený z výletu na italské sopky s Gaspim. A nečestně mu radím, že 4 si užije a v pětce je potřeba hodně šlapat a nemít zařazený moc těžký převod. 6 RZ je za nás všechny asi tím nejlepším, opět bikepark, ale dlouhá a zábavná trať, která nemá tak zavřené zatáčky a nahuštěné skoky, jako předchozí bikeparková RZ 4. Šestka je výrazně rychlejší a přijde mi i zábavnějším, navíc dole vyjíždím na louku a chytá mě krátká dešťová přeháňka, takže si jedu skoro jako ti rychlí kluci v Lurdách!

Pak zase přejezd po Floutrejlu v protisměru a zbývá jenom poslední, kraťoučká RZ po bikeparku s pár úpravama, prostě pěkná rychlá RZ po tvrdém podkladu, pár klopek a boulí, potom neuvěřitelně utažená levá do cíle… a Blinduro 2017 je za mnou.

Takhle s odstupem se nedá říct, že by trať byla špatná, to určitě ne, měla všechno, skoky, odklopené i naklopené zatáčky, lavice, kořeny, kameny, šlapání, hrabanku, sjezdy, výjezdy, palbu i trochu pomalé techniky… Jenom se na těch trailech úplně dobře nezávodilo. Pokud jste přijeli na Lipno ukusovat setinky a hrotit vteřiny, závod vás asi moc nebavil. Tratě byly totiž občas trochu demotivační, sotva naberete rychlost přišla klopka nebo skok… rychlé tratě to určitě nebyly, za to byly šlapací… pokud jste se ale přijeli povozit, ochutnat závodění, nešly asi tratě vymyslet líp. Prostě ochutnávka toho, co je to enduro závod. Ochutnávka pro všechny. A to se Blinduru povedla.

Co se ale povedlo snad ještě víc byla organizace. Trasování mělo… mírně řečeno, mouchy, jinak byl ale celý závod výborně odřízený. Šipky tam kde měly být, výborně vyznačená trať, žádné čekání na startech díky startovním vlnám, časomíra na startu i v cíli bez větších chyb, občerstvovačky i servisní zóny měly všechno a ještě něco navíc… Organizačně by se od Blindura mohl kdejaký závod učit. A on se zase může přiučit, jak udělat tratě zábavné i pro závodníky, kteří si chtějí zazávodit, ne jenom povozit se na kole s časomírou.

A pokud hledáš výsledky, tak zde hledáš špatně, výsledky jsou totiž na SportSoft.cz.

Foto: Kubajsz photography, Barbora Berdychová Photography