Report: CTM Enduro Race na Bikefestu byl zklamáním

Autor: Čert, kategorie: Report, vydáno: 1.6.2017

Představovat Bikefest v Kálnici asi nemá smysl, prostě mega obří akce s milionem stánků, testovacích kol. A se stejným milionem lidí všude okolo. První věc, kterou je třeba si uvědomit je ta, že Bikefest je v první řadě FEST. Festival plný hudby, pití, pití, pití, pití, jídla a kol. Ten Bike tam je, ale spíš tak trochu jako doplněk. Samozřejmě všude se jezdí a testuje, teda pokud zrovna nemrháte svým životem ve frontě. Nicméně hlavní je tady spíš párty.
O to zajímavější bylo, že kálnický enduro závod byl zařazený do Středoevropské enduro série „CEES“. A nikoho asi nepřekvapí, že jsem jel ukojit svoje závodnické choutky právě na enduro. A můžu říct, že to byl opravdu zážitek.

Ale od začátku. Pokud se v civilizované části světa jedou enduro závody v okruhu 2 světelných let okolo Velkého Meziříčí jedou enduro závody, máte sichr, že tam bude jeden pán s fakt hodně červenýma botama. Západní Slovensko tyto podmínky ještě tak tak splňuje, takže rychlá domluva a plán je: v pátek v poledne mě Kafíčko nabírá v Brně. Cesta se trochu komplikuje protože D1 a taky Brno a taky páteční odpoledne, takže ode mě odjíždíme až ale ve 3, cesta nic moc tzn. po páté hodině se blížíme k oblaku prachu dříve známým jako bikepark v Kálnici. Rychlá vložka: kdo někdy jel s Kafíčkem musí žasnout, s jakou grácií si na okreskách ve 120 km/h umí nastřelit inzulínku, top respekt 10 feťáků z 10! Rychlý ohledání místa, miliony lidí a miliony stánků už v pátek večer. A po setkání s Jirkou Šimarou víme, že traily jsou šlapací a mega prašný, po setkání s Vojtou Švánem se přidává informace, že jsou taky mizerně vyznačený a ještě pořád není jasný, kde startuje jaká RZ. A taky že okruh trvá zhruba 2 hodiny. No, tak se uvidí.

Je po sedmé a vyjíždíme. Vnímavý čtenář už si jistě všiml drobného časového rozporu. Vyjíždíme v 19:15 na trať dlouhou přes dvě hodiny a i když je teď už světlo fakt dlouho, strop po jízdu v lese bez světel je pořád max tak půl devátá, devátá. To je tak, když je občas chuť jezdit silnější než kritické myšlení. Výšlap nahoru zabere hodinu a něco. Po cestě vidíme fakt krásnej západ slunce nad okolím Nového mesta nad Váhom a v nejvyšším bodě před startem RZ1 se sluneční kotouč schová za obzor úplně. Tehdy zazní ta památná věta… Ty Kafíčko, za světla asi dolů nedojedem, co?

Ale jak řekl Tyler Durden v Klubu Rváčů, „copak chceš umřít bez jizev?“. Prostě na jedničku je jakž takž vidět, 2, 3 a 4 jedeme kompletně po tmě. Bez světel. A měsíc není.
Klasika, celou cestu se smějeme, kvílíme a volíme stopy, za který by se ani Gwin nestyděl, protože jediné, co vidím, je úzký světlý pruh hlíny po kterém jedu. Boží. Co boží není, je že ani v 9 večer nejsou na trati cedulky označující start a cíl jednotlivých RZ. Už to značilo, že bud zítra veselo. Nakonec se nám podaří dostat ve zdraví dolů, pokecat s profíkama a spát. Samozřejmě to tady duní fakt až do rána. Zhruba teď doceňuju to, že naše VIP místo na parkování a spaní vyniká dvěma statusy: 1. Jsme na rovině. 2. Nemáme rachot z hlavní stage z první ruky a tak můžeme spát. Málokdo má tohle štěstí.

Ale samotný závod. Všechno začíná tím, že je nás přes 400 závodících. A na riders meeting v 11 zazní legendární věta závodu: „Kluci, je vás tady dost, tak se prosím nachystejte třeba do vln po 50 a každých 5 minut vás vypustíme…“ No, nejsem žádnej velkej matematik. Ale 50 po pěti minutách znamená, že za 40 minut jsou všichni pryč z areálu. Ale start na RZ je po 30 vteřinách, tzn. za těch 40 minut dokáže start RZ1 odbavit max 80 lidí… co těch 320 bude dělat je otázkou.
Proto se nehrnu do prvních vln, podobný plán má i Maiki a tak domluva zní, že jakmile vykoná ještě nějaké ranní fyziologické potřeby, vyjedem. Jeho vyprazdňování je evidentně v pořádku, takže vyrážíme nahoru cca půl hoďky po prvních, po cestě se k nám ještě připojuje Mára Petelík, co si veze bidon v kapse béžových kraťasů na golf… Maiki je napůl Australan a napůl Polák, takže samozřejmě jako vždycky tlačíme, smějeme se jako dementi, jedeme, smějeme se jako dementi dokud nezačneme zase tlačit… prostě transfér na enduru. Bardzo fajny transwer! Bardzo fajně slunečno je i nahoře na startu jedničky. A taky je tady trochu fronta. Na palouku v kompetní výhni si dáme přijemné dvě hoďky čekačky a pak jedem. Jednička je v pohodě, dokonce díky pozici startéra a pípače v cíli vím, kde je start a kde je cíl. Prostě rychlá dupací RZ s pár skoky, trochou hrabanky a hodně sprintováním. V poho, pípnem se a jdem na 2. Tady už se naštěstí nečeká, protože se samozřejmě pole na jedničce protrhalo. I dvojka je docela v poho, mega palba po loukách, v prostředku cyklokrosová vložka s rockgarden do kopce. O té se bavíme, že je lepší ji nést abys necvakl. Samozřejmě tam v závodní jízdě potkávám Maikiho, který cvakl. Ale v cíli dvojky se začíná závod ubírat trochu nepříjemným směrem… takže ve zkratce:

Následující řádky nemají být prvoplánovým hejtem na to, že mi někdo docela pokazil sobotu. To ani v nejmenším, už proto, že pokazit sobotu si jenom tak něčím nenechám, závod v Kálnici jsem si mega užil, tentokrát ale jenom zásluhou lidí okolo mě, ne organizátorů závodu. Rád bych, aby to, co teď zazní bylo k něčemu…
Traily byly takové jaké byly, vlastně v pohodě, sice hodně šlapací a ne moc rozbité, ale jako sranda enduro – proč ne, na ty si stěžovat nemůžu. Co bylo problém. V první řadě zařazení do CEES, což podle mě přineslo množství závodníků, na které nebyl koncept závodu připravený. Ale to nevadí, čekání na startu se dá přežit.

Co považuju za první selhání bylo, že cedulky označující výjezd na RZ 1 se rozvážely až v pátek večer. A start-cíl nebyl označený ani tehdy. Problémy se značením pokračovaly zbytek závodu, proto na tratích nebyl slovy „ani jeden“ „mávač“, tzn. traťový komisař, který by ukázal směr kam bude trail pokračovat. Nebo například řekl, že když jsou na RZ 3 vymlíkované dvě varianty, jedna je lehčí a druhá rychlejší.
Neštěstí na trojce pokračovalo v místě, kde byl výjezd na cestu a na ní značení na maraton. Takže spousta jezdců si z endura odbočila na maraton. Když před sebou vidíte velkou šipku ukazující rovno, tak po ní prostě jedete. Že je na ní dopisující fixkou napsáno „M RA ÓN“ má málokdo čas studovat. Správná trať endura musí být připravená tak, aby bylo možné jí jet na oči. A platí to dvojnásob pokud a) máte festival plný akcí a a) nemáte v tréningu vyznačeno, kde začínají RZ! A pokud nemáte mávače, prostě napište na karton píšící fixkou – „tady jede enduro prudce doprava“, „tady je levá chickenline a pravá hardline“, „tady je start“, „tady je cíl“. A nebo aspoň vykřičník. Zábavná vložka: Maraton byl prý vymlíkovaný mlíkem Kellys… červenobílým. A Enduro zase označovalo úplně jiné, bíločervené mlíko CTM… vidíš Krytone, tady ten kousek je už vojenskou šedí a tady, to je nemoderní myší ocelová šeď.

Značení špatně. Pozice pípačů v cíli byla druhá tragická věc. U nás už se ví, že pípač musí stát v místě, kde se dá zabrzdit, ideálně mírně do kopce. Kluci v Kálnici měli talent na to, stoupnout si na nejdebilnější místo v dosud probádané části vesmíru. Pod kopcem, v kaluži bahna, na výjezdu na lesní cestu, kde jedete největší palbu… ve všech případech by stačilo posunout se o maximálně o 5 metrů. A taky by bodl druhý člověk, co by regulovat lidi na startu. Na RZ 5 mi (po pípnutí) před nosem přejelo cca 5 lidí na kole, protože se startovalo z cesty. Beru, že je nenapadlo zastavit, asi drogy, alkohol a sluníčko. Měl by ale být někdo, kdo tohle zreguluje a umožní závodníkům závodit „v klidu“.

Výhrady by se daly najít i na občerstvovačce. Jasně, 25 km se dá ujet na jednu tyčinku a půl litru vody. Ale ne pokud se zašpuntuje start a vy pak trávíte v lese 4–5 hodin. Pak by bodlo, kdyby a občerstvovačce bylo něco víc než Red bull a voda… jo a taky Red bull s vodou. Chápu že sponzor a tak, ať tam je. Ale ať je tam třeba něco, co se dá jíst, doplní cukry a neudělá vám díru do břicha. Obzvlášť pokud je dopředu hlášená občerstvovačka a lidi s ní počítají.

Značení-pípači-mávači-hlídání lidí na startech a v cíli-jedovatá občerstvovačka. A ještě jedna organizační věc. U registrace by měl být aspoň jeden člověk, co zná přesné propozice závodů a může říct závodníkům, kde mají být v kolik hodin, jak bude probíhat závod a na co se připravit. Aspoň jeden. Holky byly sice moc pěkný, bohužel informací nám sdělili nula.

Pro pochopení nespokojenosti… pokud by bylo enduro v Kálnici sranda race pro 50 až 100 lidí, všechno by funguvalo a byla by to sranda. Pokud ale dojede 400 lidí na evropské enduru… ne e. V pátek po cestě jsme se s Kafíčkem shodli, že na závody si jezdíme odpočnout, ulevit hlavě. Celý týden totiž musíme něco řešit. A proto je tak super, když mi v sobotu a neděli někdo řekne „tady buď v 11, tady tuhle trať si projeď, tady se drž mlíka a cedulek a tady už nešlap, aby tě odpípli.“ A bohužel, celou Kálnici jsme museli jenom „řešit“. Kudy, kdy, kam…

Vlastně by tohle všechno vyřešilo, kdyby v sobotu ráno trať projel někdo, kdo má s endurem zkušenosti a musel by to vidět… Jenom se to asi nestalo.

A abychom dostáli zpravodajské povinnosti, tak nejrychleji v Kálnici zalítl Michal Prokop následován Kubou Říhou a Martinem Knapcem. Kompletní výsledky zde.