Návrat po větším zranění: jak se vypořádat se strachem

Autor: Beáta, vydáno: 27.6.2022

Oslovili jsme Beatu Hercikovou, aby nám prozradila, jak se vyrovnat se zraněním a jak se co nejdřív dostat zpět do sedla v plné síle fyzické i psychické.

Sportovní psychologie, Beatina jasná volba

Ahoj, jmenuji se Beata, mentální koučink pro sportovce dělám hlavně pro to, že jsem za svůj život vyzkoušela několik sportů a některé z nich byly i psychicky náročnější. A když jsem studovala psychologii byla sportovní psychologie jasná volba :).
Když zrovna nekoučuju, tak mě najdete na horách, na agility s hafanem, na kole, na bruslích, paddle boardu nebo jumpingu.

 

Návrat po zranění je oříšek

A je to tady. Teplo, sluníčko, otevřené bikeparky, hecovačky s kámošema a chuť to ježdění zase někam posunout. Bajkování je zábava, ale každý z nás se někdy pohybuje tak trochu na hraně. K tomu samosebou patří i nějaké to zranění. A když návrat za řídítka blokuje hlava, mohou nám pomoci techniky mentálního koučinku.

Mentální koučink je oblast, která pomáhá sportovcům používat různé techniky, aby se jejich výkon posunul. Před šesti lety, kdy jsem studovala psychologii a jezdila motokros, jsem si uvědomila, že je to směr, kterým se chci vydat. A díky spolupráce s hokejisty, tenisty, MMA zápasníky, krasobruslařkami a cyklisty jsem zjistila, že každý sport je svým způsobem o hlavě. Drtivá většina sportovců řeší předstartovní nervozitu, rozdíl ve výkonu na tréninku a v závodech, nebo právě návrat po zranění. 

A proč je návrat po zranění vlastně takový oříšek? Nikdo z nás si prostě nechce zopakovat tu bolest, nechce být off přes sezónu nebo nechce trávit svůj drahocenný čas pobytem v nemocnici. Přepadne nás strach, že se to nepěkné zopakuje znovu. Strach ale není vždycky ten záporák. Představme si ho jako reakci organismu na nějakou reálnou hrozbu. Třeba v pravěku sloužil dost dobře k tomu, aby lovce mamutů ochránil před nebezpečím. Dneska už mamuty nelovíme, ale biologicky je v nás strach stále zakódovaný. Naším cílem není jej úplně odstranit, ale pracovat s ním tak, aby nám hrál do karet. Připraveni? 

Být ze hry neznamená prohru

Zranění nás dokáže na nějakou dobu vyřadit ze hry. Ale i vynucená pauza se dá určitým způsobem využít. Samozřejmě vždy bude záležet na tom, co všechno dovolí konkrétní zdravotní stav. Během rekonvalescence ale můžeme posilovat různé části těla, kterým se běžně tak moc nevěnujeme, trénovat rovnováhu, sledovat biková videa a pozorovat detailněji různé techniky jízdy, vrhnout se na servis kola, vylepšit si ho, sepsat si seznam bike spotů, na které se chceme podívat. Fantazii se prostě meze nekladou a léčba rychleji uteče :).

Den D

Když je všechno v cajku a my jsme odhodlaní se vrátit znovu zandat, je třeba si uvědomit, že naše zranění bylo pouze reálnou ukázkou toho, co se může stát. Ani nemusíme být milovníci matematiky, abychom si zvládli vytvořit vlastní statistiku, kolikrát se za celou dobu, co jezdíme, něco takového stalo. Fajnšmekři si to klidně převedou i na procenta :). Zranění ke kolu prostě patří, ale díky tomuto soukromému průzkumu zjistíme, že se ty nejhorší scénáře vůbec nedějí jako běžícím páse. Uf!

Víme, co od sebe chceme

Zranění nemusí být hned konec, ale třeba taky nový začátek. Moc fajn technika je si stanovit cíle, kterých chceme po zranění dosáhnout. Po různých zraněních mohou následovat různé cíle. Někdo bude chtít co nejdřív zajet to, při čem se zranil, jiný půjde postupně krok za krokem. Důležité je, aby byly cíle jasné a reálné. Buďme k sobě hodní a nechtějme od sebe hned zázraky :). I cesta je totiž cíl a neméně důležité jsou všechny ty drobné zastávky, které uděláme během přípravy na něco velkého. 

 

Klíč jménem koncentrace

Když necháme hlavu jen tak přemýšlet, bude naše mysl unikat do budoucnosti nebo  minulosti. Určitě všichni známe přemýšlení typu "Kdybych tenkrát..., tak bych...", nebo "Až bude..., tak..." Neustále přemýšlení nad zraněním je taky forma úniku mysli do minulosti. Navíc nás úplně snadno může dostat do začarovaného kruhu. Strach nebo úzkost z opětovného zranění totiž způsobí ztuhlost normálně uvolněných svalů (představte si to třeba jako rozdíl mezi syrovou a uvařenou špagetou :D). A i přesto, že máme nějakou techniku s prstem v nose natrénovanou, může v ní ztuhlost nadělat pěknou paseku. A když se zhorší technika, zvyšuje se pravděpodobnost opětovného zranění. Kapito? 

Všechno, co můžeme ovlivnit se odehrává tady a teď. Určitě může pomoci si pád přehrát a rozebrat si, kde se stala chyba, z ní se poučit, ale tím to všechno končí. Takže pokud sedáme na kolo, potí se nám dlaně, buší nám srdce, tuhnou nám nohy nebo to vybrzdíme těsně před tím osudným místem, máme hlavu jistojistě jinde, jen ne v přítomnosti. Důležitá meta je to rozpoznat a do přítomného okamžiku se umět vrátit. Skvěle funguje hluboké dýchání, cílené zatínaní svalů, uvědomění si, jak držím řídítka, jak stojím na pedálech, co cítím ve vzduchu, jak fouká vítr. Každému může prostě vyhovovat něco jiného, ale za vyzkoušení stojí všechno.

 

Máme nebo nemáme pod kontrolou?

Ať chceme nebo ne, všechno nemůžeme mít pod kontrolou. Když si někde na papír vypíchneme věci, které nás po zranění stresují, zkusme si k nim taky dopsat, jestli je podle nás máme nebo nemáme pod kontrolou. To, co nemáme pod kontrolou prostě nemůžeme nijak ovlivnit a je zbytečné se tím trápit. Raději se zaměřme na všechno to, co pod kontrolou máme a věnujme tomu čas a energii. A věřte mi, že to, zda zrovna spadneme nebo ne, nemá pod kontrolou ani sám Mistr Yoda :). Můžeme se ale skvěle připravit, mít zvládnutou techniku, jezdit na kole pravidelně, posouvat postupně své limity nebo předcházet zranění rozcvičením, protahováním či odpočinkem. 

Pokud jste cokoliv z článku vyzkoušeli, budu ráda za každou zpětnou vazbu,
Beata (hercikbeata@gmail.com, @beatahercik)