Fotil jsem na Crankworxu ve Whistleru - Ondra Žďárský zažil největší bike festival na vlastní kůži

Autor: Ondra Žďárský, vydáno: 8.9.2022

Crankworx ve Whistleru je pojem. Největší bikový festival v Mekce horských kol. Zažít jej na vlastní kůži je zážitek. A navíc, když dostaneš příležitost na takové akci fotit, tak zážitek násobí. Ondra Žďárský si tuto šanci ujít nenechal a popsal nám, jak celý Crankworx vypadal z jeho pohledu. A přidal i hromadu skvělých fotek!

Jak jsem k focení přišel

K fotografii jsem se (Ondra Žďárský pozn. red.) dostal něco málo přes dva roky nazpět. Během první vlny covidové pandemie jsme si pořídil svůj první full frame a začal jsme cvak obrázky. Vzhledem k tomu, že žiju v nádherné BC tak o témata ke zvěčnění není nouze. Kamera se pro mě zároveň stala formou relaxu a odtržení od každodenního shonu. Nejradši s ni utíkám do přírody, kde je minimum (nebo žádný) lidí a schovanej někde v houští čekám na medvědy a vlky a nebo stalkuju velryby a kosatky v Pacifiku. No a protože žiju na North Shore, kde máme lesy za barákem, který jsou protkaný stovkami mtb trailů a v žilách mi proudi i trochu bikerský krve, tak jsem zároveň začal fotit lokální "zvířata" pohybující se  právě po Northu.

Jak se vlastně všechno seběhlo.

Asi dva měsíce před Crankworx jsem při  návštěvě kámošů ve Whistleru nadhodil otázku jestli nemají páru o tom jak se dostat k akreditaci na Crankworx jako fotograf. Téma jsme nakonec zamluvili a já celou myšlenku na nějakou dobu opustil. Po několika  týdnech mě zase ozářila tak jsem sednul za comp a napsal krátkej mail lidem  z Crankworx, který mají na starosti komunikaci s médii. Za dva dny přišla odpověď s aplikaci pro udělení media akreditace. Žádost jsem vyplnil a po bleskové dohodě a pomoci od dolekop.com a Datla odeslal zpátky Crankworx lidem.
Vzhledem k velikosti eventu a moji nulové zkušenosti jako "pan fotograf" jsem si žádný velký naděje nedával. Prostě jsem to zkusil a více méně na vše zapomněl. A co se nestalo. Zhruba tři týdny před Crankworx jsem obdržel welcome email a potvrzeni o získaní akreditace. Tadaaaaa. Takže jsem si vzal volno z práce, dokoupil extra baterky, karty do foťáku domluvil bydlení u kámošky Verči a čekal.

Týden před Crankworx jsem dostal další mail plný podrobností, jak bude vše probíhat, kam lozit a nelozit a co vše pro nás bude připravené. Zároveň jsme dostali info o rozdělení fotografu do tří skupin podle čeho budou mít omezeny nebo neomezený přístup do různých prostoru. V tu chvíli jsme se trosku zděsil protože mě bylo jasný, že zrovna Ondra z Náchoda s par fotek velryb na Instagramu full access asi nedostane. Ale co,  akreditaci jsem se dostal a uvidím na místě co a jak.

Už od začátku jsem věděl že z časových důvodu nebudu schopný absolvovat celých deset dni. Takže plán byl jasnej Dual slalom, Pump track, Speed and style, Whip-off a samozřejmě Joyride. 

Pondělí, začínáme

Ráno skáču do auta se vším vybavením, beru kafe a valím po Sea to Sky highway směr Whistler. Kdo tuhle cestu absolvoval, tak ví, kdo ne, tak ať si ji projede skrz street view, tak trochu jiná D1. ;)
Jedu rovnou ke kámošce Verče, kde vykládám věci a jdu si vyzvednout potřebný náležitosti. Media center je v hotelu Hilton, kde dochází k zajímavým kontrastům mezi zámožnými hosty hotelu a účastníky Crankworx. V media center se potkáváme se Samem, jeden ze dvou lidí, kteří nás mají na starosti. Na jeho hlase bylo znát, že už je pátý den Crankworx a jeho opuchle oči  prozrazují intenzitu pracovního nasazení a mejdanu. Dostavám kartu na krk, ponožky Crankworx, pětidenní permici a možnost využít office plný ovoce, ořechu, sandwichů, Clif bar a samozřejmě Red Bull.
Tím pro mě povinnosti končí. 

Po víkendovém EWS se jede jen pár závodu pro amatéry a tak mám čas jít kouknout na  Base II kde se bude odehrávat většina disciplin kvůli kterým jsem přijel a to pumptrack, dual a speed and style.
Všechno už je nachystaný a v podstatě na jednom místě. Projdu si trať dualu, který fotím následující den a jdu si dát oběd.
Večer blesková návštěva kámošů a spánek.

Úterý, dual slalom  

Den dual slalomu. Tréninky začínají od rána od devíti, kolem oběda se jedou kvaldy a večer finále a live stream. 
Na trať dorážím lehce po osmé. Riders ladej svoje biky a crew poslední detaily kolem tratě. Po chvilce registruju první legendy mezi mtb fotografy a to Boris Beyer a Ale Di Lullo. Z týhle dvojky jsem asi víc na větvi než z Goldstona, který zrovna tlačí svoji Santu kolem mě. 
A pak už vše začíná. Běhám po kopci a cvakám a sto šest. Jedním okem se sleduju  Borise a Aleho. Zkouším pochytit jak oni pracuji, jak dlouho se zdržují na jednom spotu, odkud fotí a i to v jaky fázi závodu se pohybují po určitých částí tratě.
Sranda je, že máte celý den na focení což se muže zdát víc než dost, ale opak je pravdou. Trénink, kdy si všichni trať najíždějí což je super na vyber spotu odkud fotit, ale akčních fotek je jak šafránu. Kvalda už je lepší, tam už se musí trochu jet. Bohužel se může stát že ty lepší chybujou a do rozjížděk pak dostávají silnější soupeře což je může vyřadit. A pokud nemáte dost fotek z kvaldy nebo tréninku, tak  mate smůlu. Což se teda trochu stalo v případě Datla.
V podstatě od okamžiku,  kdy začal trénink, tak už moc nevím. Teplota kolem 34, tuny prachu a lidí. Kolem poledne se jako zázrakem stane ze je asi 45 min pauza, takže můžu fofrem na tacos k obědu a zpátky na samotnej závod.

Dual končí kolem sedmý večer a odjíždím dom kolem osmý. Po cestě dávám véču, kupuju six pack Modelo a valím stahovat editovat obrázky. Je jich hodně, tím myslím fakt hodně.
Dorazím k Verče, začnu tahat fotky do laptopu a mezitím dávám sprchu. Množství prachu, kterým jsem pokrytej a našňupanej, se v kombinaci s vodou mění v bláto.
Otvírám Modelo, balím první joint a vrhám se do fotek. Úkol je jasnej. Roztřídit zrno od plev a najít rychle  TOP 10 na nakrmení social media. Což se po dalším kole Modelo/joint daří a já du spokojeně spát.

Středa, pumptrack day

Teoreticky by mohla být pohoda, protože pumptrack trénink začíná před polednem. Jenomže v  9 je Joyride trénink, takže žádný flákání. Ranní rituál po cestě do vesnice je jasnej. Breakfast sandwich na Green lake a kafe v Bunker Cafe. Ještě netuším že je to jediný normální jidlo tohoto dne pak už jen ořechy Clif bar.
přicházím na slopestyle trať, kde potkávám Borise. Ten šel spát ve tři a místo brka a piva si dá jednoduše kafe a prý pak v pohodě usne. To já riskovat nehodlám a po zbytek týdne zůstávám u osvědčeného modelu.. Z dopadu log kickeru se ozývá "Good morning sir. How you doing?" Zaostřuju zrak a zjistím, že ten týpek mluví na mě. Pozdravím nazpátek, popřeju hodně štěstí a pak už se Rogatkin rozjíždí na quater, kde se rozehřívá tailwhipem. Zakroutím hlavou, položím si sám sobě otázku typu "Kdyby ti někdo řekl před pěti lety, že budeš..." směju se sám sobě. Trénink Joyride je super. Je vidět, že celá grupa slopestyle riders na který jsme zvyklí je parta kámošů, která si užívá života a dělá co je baví. Žádný hroty mezi sebou, žádný nebavení se jeden s druhým... Zdá se že tady je ještě všechno v pořádku. Uvědomuju si, že rozdělení fotografu do tří skupin vlastně vůbec neexistuje. Můžu kamkoliv. Nikdo nic neřeší. S ostatníma fotografama je super komunikace, nikdo si nikomu dalšímu neleze do záběru. Každý se ptá každého jestli je ok tam kde je.
Pořád se tak trochu štípu do zadku jestli to je real a pak už si to jen užívám a snažím se udělat co nejvíc dobrých fotek.
Kolem jedenácté se přesouváme zpátky na Base II, kde bude začínat pumptrack. 

Rutina z předešlého dne se opakuje. Prach, lidi, vedro, trénink, kvalda, jízdy. Aspoň že je pump track na rovině a nemusím běhat s tím těžkým batohem nahoru a dolu podél trati jako den předtím. I tak se ale koupu ve vlastním potu. Pumptrack je zdlouhavej a to hlavně kvůli živému přenosu. Cela sranda končí až po osmé večer, kdy Loron v narvaným finále vítězí doslova o chlup. 
Skáču do auta a dopředu si objednávám pizzu ať nemarním  čas. Večerní směna může začít. Prorita je jasná. Comp a import fotek první. Pak otvírám krabici s pizzou a Modelo. Zjišťuju, že pizza co jsem si objednal viděla Itálii možná tak ve špatným filmu. No nic hlad je hlad, tak se aspoň trochu přemůžu a něco málo sním. Sprcha, Modelo, joint, edit a ve dvě ráno dobrou.

Čtvrtek, kombo slalomu a speed & style 

Den, kdy už se tam člověk cítí jako doma. Jede se kombo slalomu a freestylu speed & style.
Trénink  už od rána stejně jako tomu bylo u dualu. Trat se křižuje s dual tratí, takže už člověk ví do čeho jde. Teploty stále kolem 35, no žrádlo. 
Speed & Style je akční a už od tréninku je co fotit a na co koukat. Trošku kroutím hlavou, když vidím Jackson Goldstone jak dává ve stylu 360 na prvním a backflip can can na druhým kickeru. Pár dní před tím vyhrál kanadskej DH svěťák mezi juniorama teď tu točí tyhle nesmysly a ještě ani netuší že o den dýl vyhraje whip-off.
Speed & Style se jede celkem v tempu a všichni zavdávají a holky, který davaj backa a trojky jak nic ani nekomentuju. Konce opět mezi osmou devátou a dál už to znáte. Na mém večerním životě se nic nemění a ulehám opet mezi 2-3 ráno.

Pátek, Whip-off

Whip-off. Patek by mohl bejt v klidu. Whip se jede až odpoledne a je to jen na hoďku a půl. Takže si půjdu půjčit Capru a pak Slayera a konečně využiju permici,  kterou jsem dostal. To byl original plán na pátek, kterej jsem měl v hlavě už od pondělí. Ve čtvrtek dávám permici kámošovi Kačusovi páč vím, že pátek dopoledne strávím na Joyride tréninku, takže na ježdění čas nebude. 
Trénink opět probíhá v chillu a riders si najíždějí jednotlivé překážky. Jedno se musí nechat. Johanson je robot. Ne v tom jaký  dělá triky a jak je dělá, ale v tom jak funguje. Jestli někdo jezdí nahoru a dolu bez přestávky tak je to on. Kolikrát si riders dají pár pokusů a pak chvilku pauzu, ale on ne. Jezdí pořád dokola,přišlo mi, že za jeden dopoledni trénink toho najezdí jednou tolik co ostatní. A to je asi právě to, co ho odděluje od ostatních a je to vidět na jeho ježdění. Jeho mindset je na jiným levelu. Super zážitek ho sledovat.

Po tréninku máme asi dvě hodky do whipu, takže valím do officu, kde můžu pracovat na obrázcích z tréninku a tím si trošku ulevit od večerního blázince. V office se dozvídám, že tu permic, kterou jsem dostal v pondělí (a ve čtvrtek ji dal kámošovi) mám použit na gondolu, která nás přiblíží ke Crabapple hits, kde se jede whip-off. Upsss. No drobná lež nikdy nikoho nezabila, takže s výmluvou toho, že jsem ji nechal doma dostávám další a vezu se nahoru. Díky za to, druhá alternativa byla jít po svejch, ale to moc nechceš, hlavně s tím vším nesmyslem co nosím na zádech.
Whip-off  je největší zvěrstvo z celého Crankworx. Samotnej "závod" trvá asi jen hoďku a půl. Kolem kickeru je x tisíc lidí, který vytvářejí neskutečnou atmosféru a dlouhej vlak všech riders švihající bičem na všechny strany nenechává nikoho v klidu a celý místo vře.

Vzhledem k tomu, že whip se nepřenáší live, tak rychle odsejpá, ale zároveň dává divákům možnost být blízko všemu. Což je nevýhoda na focení. Moc zón pro fotografy nebylo, spíš jen jedna a zbytek byl o tvrdejch loktech. Takže jsem ve strachu o super místo zůstal stát na jednom bodě a chvíli před koncem se přesunul na další spot, kterej se uvolnil. Bohužel jsem se neodvážil místo opustit a tak jsem přišel o focení z jinejch úhlů v domnění, že než se někam dohrabu a prorvu, tak bude konec. Za rok už budu chytřejší.
Po whipu klasicky kolečko, jídlo sprcha, pivo, joint, edit a ve dvě dobrou. Zejtra Joyride.

Sobota, Joyride před 40000 diváky

Plán je jasnej. Riders mají dopolední trénink od deseti. Pak dvě hoďky pauza a další trénink od dvou a kolem čtvrtý začíná celá show a live stream. Jak už to tak bývá tak po týdnu veder přichází ochlazení, pár kapek deště a celkem fouká. Ráno jdu do officu hrabat se ve fotkách z whipu a předešlých dní. Na desítku běžím na kopec, ale moc růžově to nevidím. Tmavý mraky přímo nad celou trati a vítr. Trénink se proto ruší a přesouvá na odpoledne. Vracím se do officu a mám zhruba tři hoďky času na "úklid" hard disku a editování. Odpoledne se počasí umoudřilo a trénink začíná na čas. Vzhledem k absenci ranního tréninku dostávají riders extra hodinu k dobru, takže celý Joyride se o hodinu posouvá. 

Diváci jsou netrpělivý a spousta lidi přichází už na trénink. Na samotnej slopestyle se počítá se 40000hlavým davem. Nemám ponětí jak to bude vypadat a jak půjde něco fotit. Od pořadatelů dostáváme instrukce kdo kam muže a kam ne. Na samotnej Joyride přijelo X extra štábu a tak je pohyb  po celý trati omezen a už si nemůžem dělat co chcem (teda oficiálně), v reálu to funguje zkusím a uvidím. A viděl jsem. :)

V jednu chvíli tréninku slyším jak Rogatkina řvát na ostatní, že "Tomas jede, on fakt jede." a ukazuje prstem dolu na poslední drop. Já nemám ponětí, která bije, protože Rogatkin má výhled z vršku dopadu na kterém stojí a já jsem pod ním a celý výhled mi zakrývají další kickery. A až za pár vteřin zjišťuju co, že to vlastně mr. Lemoine zkoušel. Jeho přelet celýho závěrečného dropu v tréninku skončil crashem. Kdyz tlačil bike zpátky nahoru tak se ho jeden prcek ptá jestli to ještě bude zkoušet a on že ne, že to je moc. No výsledek už víte. V momentě, kdy to v první jízdě odjel, mi bylo jasný, že to dá i v druhý a že si to musím pohlídat. Což se aspoň trochu povedlo. 
Samotnej závod je mazec. Víte, že každej rider má dvě jízdy a že budete potřebovat najít místo mezi 40 000 lidi odkud poberete aspoň větší část slopestyle tratě. Zóny pro fotografy sice byly, ale nebyly nejšťastněji zvoleny, takže jsme si dělali svoje a vyšlo to skvěle. Asi všichni dávno vědí co se dělo a jak vše dopadlo.

Slopestyle byl hroznej bordel a i když jsem se bál, že to bude tricky na foceni, tak to ve finále bylo až moc easy. 
Během vyhlášení a po byl neskutečnej bordel, kdy většina fans chtěla podpisy hlavně od Lemoina, protože svým přeletem si získal všechny diváky.
No a pak už mě čekala poslední noc se stejným harmonogramem. 

Všeho všudy, zkušenost a lekce fotografie 

Pro mě byl Crankworx obrovskou zkušeností a zároveň lekcí fotografie. Měl jsem možnost fotit jeden z největších bike eventů na světě s tím nejlepším co k tomu patří. Popravdě mě tahle myšlenka pár dní před Crankworx dost děsila a říkal jsem si, že jsem možná rychlejc jednal než myslel. Ale od prvního dne mi bylo jasný, že to půjde. 
Bylo skvělý vidět jak  akce takového formátu funguje. Nasbíral jsem ceny rady, tricky, tipy a novy kámoše mezi lidmi z oboru. Nadělal jsem hromadu chyb a provařil x záběru, ale zároveň jsem jich dost nafotil. Byl to super drill a motivace do budoucna.

Na závěr musím vyšvihnout poklonu pro Tomas Lemoine. Tenhle Francouz si mě získal. Díky tomu, že se účastnil pump tracku, speed & stylu a whip-offu, tak celkem přišel o tři tréninky na Joyride. I přesto skončil třetí s jeho legendárním přeletem. Noc před speed & style, který nakonec vyhrál, si zarapoval show v Garfinkels baru. A v pump tracku skončil na šestý místě. Nakonec se tak z něj stal King of Crankworx.

Tak to byl můj Crankworx 2022, tak a uvidíme jak dopadne ten další.