Bike trip na Azurové pobřeží

Autor: Deutsch, ZED, vydáno: 10.3.2010

Report z tohoto výletu se sice objevil na blogu pragueriders.blog­spot.com, ovšem byla by škoda ho nechat jen tam. V lehce obměněné verzi a navíc s velkým množstvím doposud nezveřejněných fotek se tedy nyní objevuje i zde…

Bike trip na Azurové pobřeží by Prague Riders:

Už asi třetí zimu, navnaděn Čárysovými reporty, jsem přemýšlel, jak si zajezdit v teple na jihu. Z naší bandy se k tomu nikdo pořád neměl, i když jsem nenápadně naznačoval, ať nesedí doma a jedou taky. Dlouho se ale nic nedělo. Díky náhodě se to ale letos konečně povedlo. Čárys se právě vrátil z tripu, napsal report jako obvykle a dole v komentech se Ovar zmínil, že tam už za dva dny jede i on a že přibere i někoho dalšího. Rozhodnul jsem se tedy, že pojedu s nimi, ukecal jsem bráchu, který se mnou dělá ve firmě, ať jede taky a domluvil se šéfem dovolenou.

Na bika jsem celou zimu nešáhnul (jen ho párkrát projel) a tak jsem rychle všechno zkontroloval, dotáhnul a namazal. Sbalili jsme věci na kolo a kempování, nějaký ty náhradní díly + nářadí, nakoupili jídlo na týden a ve čtvrtek po obědě za pěkného počasí vyrazili s bráchou v kombíku směr Rozvadov. Hned na začátku cesty mě zradila muzika, nakopíroval jsem si na flashku 8 giga empétrojek, jenže autorádio zvládá jen FAT32, takže jsem byl nahranej. Vracet už jsme se nechtěli a tak nám společnost dělaly místní radiostanice a jedno ohraný cd v mechanice, který jsme slyšeli asi 50×.

Ovar a spol. vyráží v dodávce o něco později a tak se domlouváme, že se nějak zčuchnem na místě. Cesta přes Německo v pohodě, moc to nehoníme, není kam spěchat. Na hranicích kupujeme rakouskou týdenní a švýcarskou roční dálniční známku (jiná není) a fičíme na San Bernardino. Tady skoro 2m zmrzlého sněhu, ale suché silnice. Dáváme rychlou sváču na Shellce a pokračujeme dolů směr Itálie. Začíná pršet a pak přijde mlha, díky které jedeme 20–40km/h a jedině navigace nám řekne, na kterou stranu bude další zatáčka. Dole v údolí se to konečně rozfoukává, už jen prší, my zrychlujeme a jsme na hranicích s Itálií. Celníci nic nechtějí, jedem dál, odumírá mi noha(nemám tempomat a bratr neřídí) a tak jedu s levou nohou na plynu. Jsem už celkem jetej, prší až k moři, ale konečně po půlnoci jsme ve Finale.

Hledáme místo, kde se dá kempovat, chvíli to trvá, není to přímo ve Finale, ale mezi Varigotti a Noli. Píšu Ovarovi že jsme tu, ovšem než stačim zprávu odeslat, celá parta je tady taky. Stavíme stany v lehkém deštíku a jdeme spát. Ráno už naštěstí neprší a tak jdeme zevlit na pláž a pozorovat rybáře. Mraky se rychle trhají, takže balíme krámy do našeho auta, kola do dodávky a jdeme hledat traily.

Skoro jsme to našli, těsně míjíme správnou odbočku (zjišťujeme až později) a jedním z trailů to dáváme dolů. Tenhle trail tedy nic moc, hodně padlých stromů, místy tlačka do kopce a někde slaňujeme skály na brzdách. Ovar neví, kde přesně je trail, který hledáme a tak po chvíli hledání vzdáváme a za slunečného počasí to valíme do San Romola, kde už byl loni s mladýma (Koulec a Bobo).

V San Remu je 17°C (italové mají péřovky a kulichy) nahoře je o něco míň a na Monte Bignone leží sníh a solidně fouká. Jedeme pohárovou DH no.1, někde je to dost bahnité a první jízda je teda kekel. Po dlouhé zimní pauze si chvílemi dokonce říkám, že jsem sem vůbec jezdil. Pak ale tuhle trať jezdíme až do večera a to už nás to začíná bavit, jenže zase docházejí síly. Přemýšlíme, kde budeme spát, rychle se ochlazuje, volba padá na kemp dole u moře v San Remu (32 Éček za auto/stan). Tady kde je v noci příjemných 11°C, teplá sprcha a jako bonus Ovar najde hadici, kterou si můžem umýt kola.

Ráno je azúro, fotím východ slunce a čekám, až se vzbudí ostatní. Po snídani se balíme a jedeme opět do Romola, tentokrát na FR trail, který měří poctivé 3km s převýšením 800m (tipuju). Je to tedy opět dost (pro mě), první jízda jako obvykle a pak už to valíme, ale ne v kuse, pauzy jsou nutností. Ovarovo přítelkyně Adélka se sama vydává na XC po okolních kopcích.

Super je, že s námi jede Pepek, který nás za menší úplatu vyváží celý trip na kopec (má to jako brigádu), takže se můžeme soustředit jen na ježdění a občerstvování cestou nahoru. Večer návrat do kempu, já jsem brzy mrtvej, odpadávám do kómatu, zbytek jde někam na pizzu. Z Čech máme zprávy, že nám bude pršet, ale to se naštěstí nevyplňuje.

Ráno necháváme všechny věci v kempu a jedem bikovat do Sospelu (Francie). Líbí se mi tady tak nějak víc, přeci jen mám radši francouze než italy. Počasí je tak akorát (asi jako naše babí léto), Adéla mizí někam do kopců a my postupně projíždíme místní tratě (některé jsou prima singly po vrstevnici, ale ne na DH krávy) a nakonec nejvíc jezdíme tu jednu hlavní trať, která je oproti Romolu celkem odpočinková a dost nás baví. Jedem i tu novou trať, o které psal Čárys že je „dost“ a má pravdu. Je to krpál jako kráva a v něm namotaná stopa na šířku pláště. Jede se krokem na brzdách, první úsek k silnici dává na jedničku jen Radek Brož, ostaní to nějak sjedou, já pro jistotu prostředek slaňuju s kolem na zádech. Přeci jen se musím nějak dopravit zpátky domů…

Při jednom vývozu dorážíme k pevnosti z 2.sv.v. (ala Dobruška) a tam parkuje dodávka s paragliderama z Čech, takže se zdravíme a pokračujeme ve sjezdování. Vracíme se do kempu, kde nás čeká poslední noc a ráno opět do Romola. Je zase hezky, střídáme obě tratě a zkoušíme jěště jednu nic moc trať (no.4), stezku pro kamzíky po šutrech, ale ta nás zavede za kopec a musíme pak tlačit kus zpátky. Na parkáči u dojezdu pohárovky potkáváme kluky ze Slovenska. Přijeli z Partyzánského ve dvou dodávkách, celkem 10 lidí a po jejich motokrosu se trať dost vybrzdila, hlavně na FR trailu je pěkný korýtko.

Večer po ježdění se koupeme v potoce (až na Ovara, kterej se u toho asi nezapotil, ale za to si umyl kolo) a přesouváme se 100km zpátky do Finale, ať to máme blíž domů. Ovar zjistil, kde je přesně ten hlavní trail, co na něm lítal Atherton v NWD10, takže se těšíme na poslední poježdění.

Ráno je nejlepší počasí za celý pobyt, mizíme nahoru v lehkých hadrech, něco pofotíme a pak už si jen užíváme prachu a slunce. Jezdí s námi i Adéla, která si předchozí dny dávala XC sama po horách, kdo to tam zná, ví, že to není zadarmo a ode mě za to sklízí obdiv. Odpoledne to balíme, přehazujeme věci do aut a dáváme si rychlou(hooodně rychlou) koupel v pekelně ledovém moři (Ovar a Brozák vyměkávají a namáčí si pouze nohy).

Na řadu přichází loučení a pak už jen dlouhá cesta domů, kolony u Milána, italský celník si z nás dělá srandu -jeď, stůj, jeď, stůj, kontroluje doklady a pouští nás. Láduju do sebe zelený čaj a RedBully, prosvištíme San Bernardino, tankujeme v Rakousku na jediné benzínce před dálnicí, kde je teď levnější benzín než u nás, tunelem do Německa, sněhová vánice před Mnichovem, pak už sucho, cihla na plynu a je tu Rozvadov. Přesně za 10h jsme na Zličíně. Dal jsem si to pěkně singl, protože bratr nemá driver skillz, uléhám a za víčky se mi míhají pruhy na dálnici.

Tak zas někdy na kole a vy neseďte doma a někam vyražte!

Text: Deutsch
Foto: Deutsch, ZED