Maxiavalanche Cervinia - malá, ale krásná sestřička Megavalanche

Autor: Oskar Jančík, vydáno: 12.8.2014

Po „Muddyvalanche“ jsem si potřeboval spravit chuť nějakým hezkým závoděním. Předpověď počasí týden před Maxi v Cervinii nic takového neslibovala. V pátek jsem ještě po cestě zajezdil jeden den v Morzine, kde jsem ještě tolik bahna nepotkal. Koleje jako na mx národů, místy bahna po náby, místy sucho. Zvláštní ježdění. Na místo jsme dorazili v pátek okolo půlnoci, cestou pršelo tak, že jsem myslel, že nás to ze silnice spláchne. To na závodním elánu nepřidá. Na parkovišti – na stejném místě, kde předloni – už stojí Keliho dodávka. Ráno zprávy o tom, kolik je na trati potoků, od Keliho, který už se sklouzl v pátek. Počasí nic moc, vypadá to na další mokrý závod. Jsme v Piemontu, autonomní oblasti, kde se mluví jak italsky tak francouzsky.To nám moc nepomáhá. Pokud čtete Humberta Ecca, víte, že Piemont je nejlepší region na světě. Pokud nečtete, tak si tam aspoň zajeďte, abyste to zjistili sami.

Jen namátkou Pila, La Thuile, Sauze d’Oulx, Bardonecchia – všechna tahle místa leží v Piemontu.

Plateau Rosa v 3480 metrech je startovní bod mnoha lyžařů, v Cervinii je jezdí celoročně

Mám pocit, že jsme s Kelim jediní, kdo místními jazyky nemluví. Nezbývá než se na všechno zeptat, buďto přímo pořadatelů, nebo jiných závodníků. Samozřejmě jsme s Kelim největší světáci, a tak nás moc nezajímá, v kolik že se vlastně jede kvalda a tak. V Itálii stejně na čase zas tak nezáleží. Nejdřív najedeme trať a pak se to určitě dozvíme. Po první tréninkové jízdě se jdu zeptat do race office a jen tak náhodou zjistím, že kvaldu posunuli o hodinu. No ještě že jsme se zeptali, mrznout nahoře hodinu by bolelo. Nakonec dáváme dvě a půl tréninkové jízdy.

Mladý italský střelec Danny Lupato – jedna z hvězd ve startovním poli

Trať v Cervinii nás oba neskutečně baví. Je dlouhá 12 km a má úplně všechno, co si můžete přát. Snad jenom v lese se nejede, ale tady to nechybí. Cíl je ve 2050 metrech nad mořem. V takové výšce se lesy hledají v Evropě těžko. Nahoře na sněhu je to sice boj, ale jede to rychle. Až se dostanete z ledovce je to nádhera. Kameny, ještě větší kameny, skalky a pak alpské louky, které protínají potoky. Krása, občas i s pořádným výhledem, za zády Matterhorn. Míst na předjíždění kolik chcete. Na úrovni první přestupní stanice lanovky se najede do místní bikeparkové trati. Ta stojí za to. Představte si rychlebský Superflow pořádně z kopce. Klopenek přehršel, sem tam dabl postavený tak krásně, že i když si myslíte, že jedete pomalu, stačí přišlápnout a je to tam. Je to ale pořádně z kopce, takže brzdy jsou potřeba. Je jasné, že koho nepředjedete před bikeparkem, toho už nedohoníte. Dvakrát se traverzuje po horské louce – v zimě sjezdovka, tady by se snad dalo předjíždět. Ještě pár dřevěných lávek a pěkných klopek a už jste skoro dole. Před cílem pár odklopených a dvě pořádné pasti. Prudký sešup z náspu a protisvah. Za protisvahem lávka, pod lávkou bahno. Pak ještě točit kolem branky a vyšlápnout do cílové brány. Napoprvé past jak na medvěda, při dalších průjezdech je to lepší, v závodě místo na ztracení pár vteřin nebo poslední předjetí…

Na takovém trailu prostě chceš jezdit

S dostatečným předstihem jedeme na start kvalifikace. Výjezd na start si žádá 3 lanovky do výšky 3480 metrů a pak se ještě klesá dolů. Je to tak, na pořádných závodech se člověk před startem zahřeje. Na sněhu se rozhodně neflákám, abych se dostal na start kvaldy. Odhadem někde ve 3000 metrech. Vidím, jak se dole řadí první vlna. Mám číslo 208, takže start z první řady druhé vlny. Když dorazím na start řadí se třetí vlna. Nějak nechápu. Startérka mi říká: „jeď! Allez, allez!“ Pořád nechápu a jdu se znova zeptat tentokrát anglicky.„Jeď, tvoje vlna už odstartovala.“ Tak je to jasný, ať pojedu sebelíp, startuji zítra odzadu. Trochu mi trvá, než tenhle šok rozjedu a setřesu. Předjíždím defektáře a utěšuju se, že už nejsem poslední. Na prudkém sjezdu sněhového pole si vysloužím "bravo” od fotografů, protože nepadám. Ale držím kolo ve stopě i očima. Je jasné, že jízda je spíš pro fotografy a pro mě. Když před sebou vidím dalšího jezdce, přidávám, abych nebyl jenom předposlední. Pak zvažuji, jestli není lepší šetřit síly na neděli. Nakonec předjedu šest lidí a jsem sedmý, odzadu. Keli taky dojede kvaldu na sedmém místě, ale samozřejmě počítáno zepředu. Večer si jdeme do race office pro samolepku s vyjetou řadou, Keli má B, já mám H. V race office deset minut po šesté, nikdo. Kvůli počasí to asi přesunuli jinam. Ale když se to vyhlásí jen italsky a francouzsky, my se to rozhodně nedozvíme. Startovní čas i "ligne” známe, není třeba být v depresi, že nemáme samolepku.

Cíl byl o proti minulosti posunut do centra Cervinie

Ráno je řazení na start v 9:20, takže na lano vyrazíme už před osmou. Nahoře je mlha a zima. Keli mi mysticky zmizí v mlze, když ho vyvolávají na start do B řady. To netuším, že se posunul po sjezdovce jenom 200, 300 metrů, kde je rovnají do hromadného startu. Sluníčko prohřívá vzduch a mlha se trhá. Vidím start hlavního závodu. Sníh je tvrdý, bude to jízda.

Neudržet se nahoře znamenalo jet až po náby v blátě

Keli: Je pár minut do startu a místní kameraman vytahuje drona, kamerovrtulníčka, chvíli krouží nad startovním polem a najednou si to vrtulníček namíří dolů a sestřelí závodníka v první řadě. Nemít integrálku a brýle, těžko říct jak by to dopadlo. To nám to pěkně začíná, říkám si. Jinak start proběhl dobře, držím plnej na ledovci, dostávám se do TOP10. Teď jen nespadnout – následuje lehká pravá zatáčka a už mě to tahá ven, musím šáhnout na brzdy – všichni tuší co následovalo – ano, šel jsem v top speedu na držku, protržený dvě sítě a kolo do nich zamotaný tak, že trvá věčnost než to vymotám. Mám po závodě, ztráta na špici hrozná, ale bojuji, předjíždím kde se dá, asi metr před cílem pokořím ještě jednoho jezdce. Nakonec 50. místo, škoda.

Keli úspěšně pokořil jednu z pastí a míří do cíle

Já startuju v Challengers ze 4. řady, řada H. Spíš taková polopátá řada podle toho, jak stojím. Alarma, la bomba, lokty ven, přikrčit se a je to tady. Zničehonic se mi otvírá okýnko mezi jezdci po pravé straně pelotonu. A ze čtvrté řady jsem na špici. Rychlost jak na Mt of Hell. Nesáhnout si na brzdu a jet! Jsem čtvrtý. Mírný uphill ztráta rychlosti a běh, jsem třetí, znova v sedle. Strašná rychlost. Držet to a nebát se. Bojím se. Ale vím, že co nenajedu na sněhu, peloton na mě dojede na hlíně okamžitě. Na sjezdovce nad startem kvalifikace jsem první. Opojný pocit, sám na sněhu. Ticho jako v zimě. Šum svistu. Sem tam zezadu nějaký zvuk nebo v periferním vidění stín – to když někdo za mnou padá. Konec sněhu se blíží a s ním I konec mé dominance. Výběh ze sněhu, nejrychlejší dravci jsou kus za mnou. První zatáčky na kamení ještě stále první pozice. Dravec jedna mě krásné šmiká vnitřkem. Snažím se ho uviset, jede dobře stopy a nějakou dobu ho držím. Tenhle měl určitě včera nějaký defekt, jede skvěle. Za potůčkama na alpském trailu. Dravec dva jde přede mě. Všude jsou místa na předjetí, takže mu stačilo jen si pořádně přišlápnout. Svezli se s ním i další dva. Jedu s nimi a držím konec vláčku. Na štěrkovce před nájezdem do bikeparku se můj poslední vagónek vláčku už dost vleče, ale za mnou pořád nikdo. Mezera mezi čtvrtým a mnou je možná 150 metrů, ale zkrátit nejde. Vím, že v bikeparku už tuhle díru nezmenším. Jedu jistotu, přece jen budeme muset jet dneska ještě jednou. Bikepark je radost a oproti sobotě trail vyschl nočním větrem. Jede to rychleji. Skoky baví jako včera, klopenky drží ještě víc, nádhera. Držím stejnou pozici až do cíle. Na konci trailu zmiňovaná dvojpast a jsem doma. Hlásí moje jméno, slyším, že jsem pátý. V cíli, první master 30. Nemáme moc času, asi tak půl hodiny a musíme znovu nahoru na start. Tak ještě jednou si dát menší Megu, to bude bolet. Start druhé jízdy se posunuje níže, protože i ve 3480 metrech je už odpoledne sníh měkký.

Oskar a jeho ukázkové lokty i kolena ven

Keli: Do druhé jízdy jdu bez ambicí, posunutý start a prvních sto spíše dvě stě metrů se nejede, spíše tlačí a běží – to já nerad. Stojím hned za Karimem Amourem, plán uviset ho na sněhu nevychází, Karim přeběhne sníh jak Usain Bolt a já se v něm nekonečně dlouho plácám. Jakmile se dostaneme na pevnou zem, začínám se probíjet dopředu, jde to ztuha, soupeři odolávají, že bych nakonec neodstartoval tak blbě, jak se zdálo? Nakonec v cíli 43. místo, po bídném startu nakonec spokojenost. Rozhodně vím, že toto není moje poslední účast v Cervinii, trať je totiž skvělá!

Ráno při první jízdě byl sníh tvrdý, nyní po poledni je z něj firnová kaše

Po startu prvního závodu padne rozhodnutí, že se závěrečný start posunuje ještě níže. Startéři popojíždí na korbě rolby, závodníci sliduji po vlastní ose. Nakonec startujeme ze startu kvalifikace. Mě by se víc hodilo chytit sněhovou kolej. Na startu se všichni rozbíhají, jsem snad jediný, kdo šlape v pedálech? Boj o špici. Jednou se křižuje urolbovaný sníh, tam to víc jede, jinak břečka, koloběžka. Vybíhám ze sněhu, objíždím stanici lanovky a najednou zleva vlak závodníků. Někdo uviděl, že po levé straně sloupu lanovky hned po startu nebylo mlíko, takže to vzali z druhé strany stanice lanovky. Dobrá zkrátka. To se tady může. Tenhle vlak celý nepředjedu. Já jsem se vysílil na sněhu, oni jeli po skále a sněhu měli málo. Řadím se na šutrech do vláčku a čekám na svou šanci. Na alpském trailu stahuju, předjedu první vláček. Totéž o kus dál druhý vláček. A nechávám si jenom vedoucího, aby mi ukazoval stopu. Tady se předjíždí krásně, stačí šlápnout a jste tam. Žádný boj na krev jako na Mega. Před nájezdem do bikeparku předjíždím maschinführa našeho vláčku. Musím teď, v bikeparku už bych ho nedal. Na skocích cítím, že už kolo moc nedržím. Na traverzech přes sjezdovky se maschinführa snaží mě znova předjet, zašlapu a nepustím. Na konci bikeparku se mi trochu plaší kolo, řídítka se chtěly zavřít, vydržet. Před cílovou pastí v poslední zatáčce Keli křičí: „máš ho deset metrů za sebou…“. Na pasti jsem si před lávkou vyjel hodně doprava a čtyrkrosově to zavřel. Slyším kletby.

Jsem v cíli, 19. v téhle jízdě. Celkově 6. v Challengers. V Masterech 30 druhý. Čekání na bednu s rodinou u nejlepšího kafe a tiramisù na světě.Tohle je Itálie. Ciao!

Oskar a jeho druhé místo, gratulace

Je jasné, že na Maxi nikdy nebude jezdit tolik lidí jako na Megu. Maxivalanche závody mají trochu víc lokální nádech, ale co do kvality ježdění si s Megou nezadají. Keli by vám řekl, že se mu v Cervinii líbí víc než v Hujeru. Alpy jsou na téhle straně krásnější. Prostě Piemont.

Aosta s Pilou a dalšími středisky (viz výše) nabízí super poježdění a Maxi v Cervinii se tak dá nakombinovat do pěkné dovolené. Verbier je nedaleko. Pokud se bojíte na Megu, Maxi je ideální příležitost vyzkoušet si hromadný start na závodě, kde se na vás netlačí 1500 přemotivo­vanců. Jenom si musíte tu menší Megu dát v neděli dvakrát.