Retro listování #4 - navzdory časům

Autor: Bolek Krutor, vydáno: 13.4.2015

Dnes to nebude retro listování takové, jako ho známe z předešlých dílů. Bude mít blíže původně zamýšlené koncepci, kdy nebudeme čerpat z dobových periodik, ale od skutečných pamětníků. Nepůjdeme ani chronologicky časem, proto „navzdory časům“. Nutno však dodat, že úspěšnost v oslovení oněch pamětníků se ani po vydání předešlých dílů nezvýšila. Což se nakonec na výběru zpovídaných poněkud odrazilo. Přiznávám bez mučení, že jsem poněkud alibisticky využil otázek, které mi před časem přistály na mailu od Keliho…





Keli: Bolku, kdy ses dostal poprvé ke sjezdu či gravity disciplínám?
Tak to první prozření, že existuje i jiná cyklistika, bylo jak už jsem popsal v roce 1995, kdy jsem v katalogu shimano u sady DX viděl něco zvláštního:). Ukrutný sloping, dvoukorunka, zvláštně prohlá řiditka. Já do té doby znal jen rovný, nebo s bull horny. Když se nad tím zamyslím, tak ze začátku u mne převládala spíš touha mít taky takový kolo, než jezdit z kopce o zlom vaz.

Potom jsem se skrz kamaráda dozvěděl o „Zamilci“ (tréninková DH lokalita v Brně). Koukal jsem na to jak z jara a nevěděl, co si počít snad s jediným metrem tratě. Ono taky tehdy na komplet pevném olpranu, co tam vymýšlet. Když jsem od tam pak odjížděl, potkal jsem Karla Raaba. Tehdy jsem samozřejmě nevěděl, kdo to je, ale ten obrázek se mi vryl hluboko do paměti. Obrněná postava, tlačící svůj stroj vzhůru kopcem. V předu marzocchi monster, což byla na tu dobu úplně absurdně obří vidlice.

To mě dostalo. Věděl jsem, že takhle chci minimálně taky „tlačit“ v Zamilci.





Máš vystudovaný design, ale začínal jsi pracovat v bikeshopu. Až poté jsi se začal věnovat tomu, co děláš teď, stavbě leteckých modelů. Jak ovlivňuje modelaření výrobu rámů, mají tyto naprosto odlišné věci něco společného?
Ono to bylo vlastně naopak. Nejdřív byla modelařina a pak vše ostatní. Modelářství vděčím stran zručnosti za hodně a hlavně jsem tam poprvé přičuchnul k laminování. Byl jsem tedy totální samouk, do kroužku jsem nikdy nechodil a ani doma jsem neměl v tomto podporu. Co mají modelařina  a výroba karbonových rámu společné? Vlastně všechno, ono výroba rámu " na koleně" de fakto nic jiného než modelařina není. A těch spojitostí je tam mnohem více. Třeba trpělivost a pevné nervy. S modelem letadla strávíš moře času s vědomím, že ani nemusí letět, nebo ho hned při prvním startu rozbiješ. Ten pocit byl u prvních rámů úplně stejný…





Stavba vlastních kol, to je tvoje specialita. A když stavba, tak od základu, tudíž výroba rámů. Kdy jsi vlastně postavil svůj první rám?
To je trochu podpásovka:). Vzhledem k tomu, že většina dobové dokumentace, skončila v elektronickém pekle, můžu jenom tušit, že první krůčky byly učiněny, někdy koncem roku 2001. A první krutor vyjel někdy na jaře 2002. Z dnešního pohledu úsměvná záležitost. Po designové stránce na to kolo nejsem vůbec hrdý, ale bylo to kolo přesně v duchu „účel světí prostředky“. A hlavně mě a Peťovi, který dělal vše nekompozitové dokázalo, že to jde. Ten pocit, když poprvé sjedeš z obrubníku a ono to nepraskne, to na jiném než samo domo kole nezažiješ.).





Spolu s Petrem Spáčilem jste postavili i několik legendárních kol, ať již to byl Krutor Hrotor nebo třeba custom bajk pro Bubu Ouvína. Kolik vlastně už vzniklo pod tvýma rukama rámů?
Pořád se to dá spočítat na prstech dvou rukou. Některé ale nikdy, přes značné stádium rozpracovanosti nevyjely. A v jednom případě taky moc daleko nedojely. To když jsem zkoušel, novou „převratnou“ technologii… Ona nakonec technologie je alfa a omega, celého toho snažení. Hlavně proto, že jsem si záhy uvědomil, že nedisponuji takovou, abych mohl alespoň trochu „konkurovat“ produkčním rámům, jsem v produkci nových polevil. Zároveň jsem ale pořád přemýšlel jak na to v podmínkách, kdy za sebou nemáš miliony.





Specializuješ se na karbon, pro mnohé je to stále vesmírná technologie. Je to tak nebo si lze postavit rám z karbonu v domácí dílničce v podstatě na koleni?
Na koleni to samozřejmě jde a jsem moc rád, že jsem o tom ve své době přesvědčil i pár dalších lidí, kteří si taky kola udělali.
Otázka je spíš v tom, jestli je na to ještě vhodná doba. Pohnutky, které před lety hnaly mě, už dnes dávno neplatí. Vše je mnohem dostupnější. Za cenu mírně jetého sedanu střední třídy, už dnes pořídíš celé kolo, ne jen vidlici…
Smysl mi to dnes dává už jen ve specializaci. Kupříkladu potřebuji-li něco speciálního, co se nevyrábí a při tom to má mít poměrně špičkové vlastnosti, kdy kov nevyhovuje.

Jaká technologie výroby karbonových rámů je tvůj favorit? V čem je lepší než ty zbylé ostatní?
Na téma technologií by to vydalo na samostatný, strašidelně nudný a dlouhý článek. Nejvíc mi v tomto směru daly opravy poškozených produkčních rámů. Když má člověk možnost nahlédnout dovnitř, ledasco pochopí. Po nejprve to, jak si z nás marketingové slogany dělají srandu. Jen pro příklad. Asi každý z nás někdy narazil na marketingové hlášky, kterak je vše počítačově optimalizováno. Do detailu spočítáno vzhledem k namáhání jednotlivých částí a ty jsou pak jednotlivě a speciálně dimenzovány…Tohle je jen slabý odvar, naneštěstí nedisponuji oním literárním talentem, který je nám z husta v katalozích prezentován.

Co nám takový slogan říká? Navrhli jsme v konkrétním místě, konkrétní stěnu, pro konkrétní namáhání. Když pak ale koukáš do silničky za čvrt mega, které někdo nedal na křižovatce přednost zjistíš, že díky používané technologii, nemůže být o konkrétní stěně ani řeč. Tedy rovnice se hroutí a celý optimalizovaný proces bere za své protože počítá s konstantou, kdežto technologie seká rám, co kus to originál.

Potíž je v tlakování výrobku vzdušnicí, kterou v průběhu jejího nafukování ve výrobku nemáš možnost ovlivnit. Vzdušnice jsou kuli teplotní odolnosti z nepružných materiálů, tedy onen „rukáv“ musí mít v celé délce stejně velký průřez jako je největší na konkrétním rámu. To pochopitelně znamená, že v užších místech rámu se vzdušnice musí různě pokrčit, aby se do užšího místa vešla. Tady vznikají ony problémy, místa kde je pak lokálně větší nebo menší tlak, v závislosti na „skladech“ vzdušnice. V praxi to znamená, že stěna na tloušťce kolísá třeba i +/- 50% oproti navržené… A to nemluvím o lidském faktoru. Podíl ruční práce je u kompozitových rámů stále markantní, tedy o naprosté shodnosti všech kusů, nemůže být řeč.

Ale blízká se na lepší časy a podle všeho nejnovější technologie tyto neduhy ve větší míře odstranila. Jen je, jak to tak bývá, finančně náročnější, než ta doposud používaná. Tedy je ještě asi otázka času, než se více rozšíří. Další obecně rozšířený neduh je honba za nižší váhou až za hranice únosnosti. Nedávno mi prošel rukama rám, kdy snaha o nízkou váhu vede výrobce pravděpodobně k tomu, že rám při výrobě tlakuje enormním tlakem. Jde o to vytlačit přebytečnou pryskyřici z výrobku. Ale i zde platí pověstné „vše s mírou“. Možná je to jen české přísloví a v Asii ho neznají, důsledkem čehož jsou jednotlivé vrstvy tak suché, že se navzájem nespojí a stěna se tak pod tlakem nechová homogenně, jako jeden celek, ale rozštípe se po vrstvách. Dokud místo namáháš pouze na tah, je vše ok, na tlak nesnese téměř nic. Nutno podotknout, že to je rám renomovaného výrobce byť má původ v Asii.





A pokud by si někdo chtěl sám vyrobit rám, tak jaký je zhruba postup? Kolik čistého času to vezme?
Těch variant je spousta. Záleží jaké má člověk možnosti. V době 3d tisku, cnc fréz a dostupnosti materiálů jako takových, je asi hloupost, pouštět se do toho s „holýma rukama“, jako já kdysi. Od toho se pak odvíjí i časová náročnost. Důležité si je však uvědomit, že pro výsledný kompozitový výrobek je klíčový tlak. Zvolit technologii, kdy není možné na výrobek v průběhu tvrdnutí působit tlakem, znamená prakticky zbytečnou práci.





Mnohá z tvých řešení jsou hodně netradiční, například „ta kluzná oka, co jsi měl na zeleném sjezďáku :)“. Některá se postupem času objevují i na rámech velkých značek, například integrované chrániče na dvoukorukovou vidlici. Baví tě chodit neprošlapanou cestou?
Ano „nespokojenost“ je motor. Ostatně kdyby byl Edison spokojený se svíčkou, těžko říci, čím by jsme dnes svítili. Některé netradiční řešení mají s nespokojeností hodně společné, některé vznikly z nouze a některé docela náhodou.

Není snad nic, co by se už v cyklistice neobjevilo. Co někdo dávno „vynalezl“ jen se to v době vzniku neprosadilo a upadlo v zapomnění. Mám pocit, že v tomto mají garážoví výrobci trochu náskok. Jsou pravda flexibilnější. Od nápadu to není daleko k realizaci. Jedna hlava, dvě ruce. Nic mezi tím. Žádná byrokratická mašinerie, marketing, proces schvalování…

Hodně mi v tomto směru otevřeli oči dva bráši s poza velké louže, kteří si říkali BCD racing. Co nám před nedávnem vtloukali velcí výrobci do hlav jako novinku, tihle kluci měli už před deseti lety… a takových bude, jen se o nich neví.

Mě se bohužel nic převratného vymyslet nepodařilo:). Snad jen jedna drobnost, pro kterou už mě snad okolí nesnáší, neb komukoli spadne řetěz, ze mne na oplátku vypadne slovo „trubička“:). Martin Joza se tu nedávno v rozhovoru ohledně napínáků řetězu vyjádřil, že už prý nejde nic vymyslet. Martine říkám trubička :).

Já vždycky radši řeším příčiny, než důsledky a napínák, resp. vodítka řetězu řeší pouze důsledky. Tedy proč spadne řetěz? Protože hodí vlnu a ta pak skočí mimo převodník a problém je na světě. Řetěz vedený v trubičce ti vlnu nehodí tečka.

Loni jsi stavěl i prototyp karbonového allmountain kola RB. Tam jsi příliš volnou ruku neměl, mohl jsi aspoň trochu ovlivnit výsledný design?
RB byla primárně designová studie, pod kterou nejsem podepsaný. Tedy zásah do designu, by byl z mé strany trochu opovážlivý. Na můj popud se jen lehce měnila oblast hlavy kuli orientaci nosných vláken.

Na čem aktuálně pracuješ? Enduro bajk na 650b kolech? Pochlub se.
Je to tak. I já jsem podlehl nenáviděné vlně a coby vysloužilej sjezdař si hodlám trochu odpočinout, kupříkladu výjezdem na Dlouhé Stráně před RZ :). Enduro rám se začíná pomalu rodit, ale mnohem víc starostí mám s novou technologií, kterou bych ho chtěl realizovat. Vody neprobádané a já se díky nim stávám mnohem větším odborníkem na surový latex, než na kompozity:).



Mimo stavbu rámů, tě občas někdo osloví s opravou karbonových komponentů. Co bylo největším oříškem?
Podle mě je největší oříšek to, co se vlastně nezdaří zrealizovat. To bylo zatím jen jednou, kdy jsem byl uprošen s opravou prasklého karbonového drátu u silničních zápletů Lightweight. Marně jsem přesvědčoval majitele, že to nemůže nikdy vyjít, neb nemám jak správně trefit předpětí drátu tak, aby ráfek neházel. Ujištěn, že jsem jediná možná instance, která s tím může pomoci, neb výrobce sám dal ruce pryč, jsem se dal do práce vskutku absurdní. Kolo jsem předepnul na stranu prasklého drátu za pomoci rozpěrek a popruhu s ráčnou. Klíčové bylo správné předpětí, ale kde ho vzít a nekrást. Proto jsem pracoval s hodnotou: „asi takhle“. Drát obandážoval a čekal do vytvrzení. No netřeba napínat, rámem to určitě prošlo, ale brzdou už určitě ne…

Kromě rámů jsi si vyrobil i několik integrálních přileb, poslední model enduro integrálky patří rozhodně mezi nejtužší helmy, co jsem kdy měl v ruce. A ta váha, světoví výrobci by se měli inspirovat. Připravuješ nějakou novinku na tomto poli?
Zatím ne. V tomto segmentu mi vzniká potřeba až s přílišnou vybydleností, či příchodem nové disciplíny :).





Bolek je i studnice mnohdy neuvěřitelných historek. S tvým dlouholetým kámošem Petrem Spáčilem jste v minulosti provedli, řekl bych, že v historii českého sjezdu nikým předem ani potom nerealizovaný traintrip. Z Brna na Klínovec… Přibliž jej i ostatním čtenářům.

Bylo to v roce tuším 2001 v době kdy jsme společně s Petrem ještě ani neuvažovali o tom, že bychom mohli někdy sami závodit. Nebyly zkušenosti, odvaha a ani kola na kterých by to šlo. Já měl v té době jak se říkalo „dualáka“, což byl tehdy univerzál naprosto na vše, ale kategorie HT se tenkrát ve sjezdu ještě nejezdila. Tehdejší zoufalou situaci stran pořízení sjezdového kola snad dobře vykreslí Peťův stroj. On už tehdy jako jeden z mála v Zamilci fulla měl, což vedlo k určité závisti a zároveň obdivu. Potíž byla v tom, že to bylo kolo z Tesca a jako takové i fungovalo, ale tenkrát to byl prostě full a tečka:). Sjezd nás přitahoval a platí do dnes, že nejvíc se naučíš a dozvíš na závodech. Když ne jako přímí účastník, tak alespoň jako divák. Viděli jsme závody ve Všenorech, na Hostýně, ale „Božák“ jsme věděli, že bude něco jiného… Pořádnej kopec, pořádný hory, jedeme tam!

Shodou okolností kolega z práce jel směr Karlovy Vary a nabídnul se, že nás na Božák hodí. V pátek po šesté tak zavíráme dnes už neexistující cyklokrám a obstarožním Chryslerem, který byl snad jediný v ČR původem z nějaké ambasády, vyrážíme vstříc sychravé, říj­nové noci.

První potíže nastaly na dálnici, která byla kuli nehodě zavřená a dík stání v zácpě jsme se tak do obce Boží dar, dostali těsně před půlnocí.

Že je to obec mimo zimní sezonu mrtvá, jsme pochopili, ledva nám koncová světla  chrysleru zmizela v dáli. Za deset minut dvanáct vstupujeme do jediné otevřené hospody, která dle vývěsky a paní výčepní zavírá právě ve dvanáct. Dotazujeme se na možnost ubytování, kdy po sdělení, že takto v noci už opravdu žádné nejsou, kupuji alespoň placačku rumu s vidinou chladné noci.

Potloukáme se po spící obci a hledáme, kde hlavu složit. Telefonní budka? Je to tak na stojáka a navíc nemá dveře a táhne do ní. Támhle jsou nějaké plastové kontejnery. Ze zoufalství nakukuji, jak by se tam asi dalo nocovat a náhodou trefuji kontyš plný kartonu. Výborně, potencionální izolant a materiál k provizornímu přístřešku. Nabíráme si každý pod paži a míříme k objevené verandě u nějaké opuštěné chatky, kde rozděláváme kartonový bivak.

V noci teplota klesla na čtyři stupně stejně rychle, jako hladina v lahvi s nápisem tuzemák. Což ukazoval teploměr na hotelu k jehož výparníku s klimatizace, jsme si v pravidelných intervalech chodili ohřívat ruce. Ano hotel tam sice byl, dokonce otevřený, ale cena za noc, nás chudé studenty dokonale odradila.

Ranní rozbřesk tak pro nás byl smilováním. Aniž jsme tušili, kde vlastně trať je, vyrazili jsme intuitivně vstříc nejvyššímu vrcholu.

Vidím to jako dnes. Nemohlo být víc než sedm hodin ráno. Lezavá zima a po kopcích se válí mlha, viditelnost je sotva 30 metrů.

Vyjdeme z lesa do průseku, když z mlhy zaslechnu povědomí zvuk. Zvuk odvalujících se pneumatik a do zdvihu pracující vidlice. Hlavou mi stihlo proletět jen něco ve smyslu komu se proboha teď chce, když se z mlhy vyloupla postava na kole. Stříbrná helma Specialized bez štítku. Hnědo žlutý rám a tepláky… Tak ladně a bez jediného cinknutí řetězu, tak v kontrastu s prokřehlým ránem.

Budu se opakovat, není důležité v čem a na čem, důležité je, kolik tomu dáš. A Franta tomu prostě dával vše.





Ale Franta nebyl ten den jediná legenda, na kterou jsem natrefil. Na horní stanici lana měli své depo bratři Čižinští…



A o tom si přečteme až zítra!

Podobné články

Diskuze

  • anonymní uživatel sf (sf (a) sf) 13.4.2015 v 8:06

    super rozhovor, vdaka...

  • anonymní uživatel DHziza 13.4.2015 v 13:51

    Prijemny čtení 👍 víc takových :-)

  • anonymní uživatel vale 46 14.4.2015 v 6:48

    jj, pěkný počtení, určitě je to člověk šikovný, ale kola vzhledově otřesná.

  • anonymní uživatel wu syndicate 15.4.2015 v 7:57

    vale 46 : to vystihol na 100%

  • anonymní uživatel bolekkrutor 15.4.2015 v 16:21

    Možná si neuvědomujete, že nejstaršímu kolu na fotkách je 14 a nejmladšímu 8 let. V té době hold frčelo něco jiného...

Komentáře

Publikovat jako anonymní uživatel - přihlášení, registrace


Přepnout barvu pozadí