RockShox Massa Marittima Superenduro powered by SRAM na vlastní kůži

Autor: ZR, vydáno: 12.4.2016

Po přečtení tiskové zprávy, že se po roční pauze opět v roce 2016 pojede italské Superenduro, jsem byl rozhodnutý, se alespoň nějakého závodu zúčastnit. No, a když byly odtajněny termíny a lokality a já zjistil, že hned první závod v Masse Marittimě se pojede 19.-20.3., čili o víkendu před plánovaným tripemna Elbu a Massa leží zhruba 45 km od přístavu Piombino, kde bychom se měli nalodit na parník, bylo jasno…

Na výlet se domlouváme parta ve složení já (ZR), Otta, Čert a Květák, s tím že závodit v Masse budu jen já. Vzhledem k tomu, že jsme s Ottou normální pracující lidé, je naplánován odjezd z Brna na pátek kolem osmé večer, abychom do 1100 km vzdálené Massy dorazili v sobotu ráno a mohli si ještě chvíli odpočinout před tréninkem. Bohužel při nakládání Čerta s Květákem zjišťujeme, že nám nesvítí brzdová světla na autě. Otta naštěstí domlouvá kámoše servisáka, který nám vadné čidlo brzdového pedálu opravuje, nicméně z Brna vyjíždíme až lehce po jedenácté. Cesta nám ubíhá bez větších problémů a do Massy dorážíme po krásných 12 hodinách. Já jsem docela utahaný, a tak když se kolem poledne dostáváme na ubytování, je rozhodnuto, že si před tréninkem musíme dát alespoň hodinu voraz.

Naše ubytování je trošku dál od Massy, ale zase celkem blízko ke startu RZ 3, 4 a 5. Tím pádem jdeme na tyto tratě jako první, a dobře děláme… Ještě bych chtěl poděkovat Ottovi za přiblížení kousek pod start. Pro Čerta to bylo poprvé na enduru světové úrovně a i přes to, že nezávodil, tak si tratě v tréninku pořádně užil a tady jsou jeho dojmy…

Enduro není jenom disciplína, je to životní postoj. A k tomu abyste byli opravdu fest #enduro musíte mít nejenom enduro kolo, malou enduro helmu a velkou enduro helmu, nemít batoh, jezdit na silničním kole víc než by bylo na bikera zdrávo, ale hlavně, vystřelit aspoň jednou za zimu za teplem. A když nechvalně známý znojemský imigrant do Brna, ZR, vymyslel nápad na jarní rozježdění na Elbě, moje endurosrdíčko zaplesalo. Když se k tomu přidala šance účastnit se prvního kola italského Superendura…plesalo o trochu míň, protože dát si jenom tak Superenduro „na rozjetí“ je vidina která mě trochu trápila. Ačkoli mi pak účast v závodě překazila chybějící UCI licence, tři traily jsem si mohl odjet jako duševní podpora Rakety v rámci tréningu. A ve finále mě pak ta licence dost mrzela.

Jako jo, kopce v Masse nejsou vyložené malé, ale kdovíjaké výšlapové porno se nekoná. O to čerstvější jsme na místě, kde startuji RZ 3, 4 a 5. Nevím sice, kterou jsme jeli první a které pak, každopádně mi z Italského endura utkvělo to, že traily mají všechno. Prostě to, co potkáte většinou během jednoho závodu, zažijete na SE během jedné RZty. Start, bum, technika na skalách v děsivě pomalé rychlosti, najednou palba lasem přes kamenné schody přímo do odklopeného úseku plného hrabanky, najednou něco co trochu připomíná klopenku s pekelně ostrou roletou v nájezdu. Z klopky přímo do superutaženého koryta plného sypkého podkladu. A když se dosmýkáte až na konec koryta, najednou je tady padák v maximální rychlosti z kopce, ten přechází na šotolinovou cestu, kde už máte na tachometru asi milion v hodině, ostrá levá, po ní sestup do hlubokého údolíčka s maximální kompresí dole, výšlap z dolíku a zase nahoru dolu. A pokud toho nemáte dost, bum, neuvěřitelně rychlá ale občas i šlapavá lesní pasáž plná horizontů, zatáček do neznáma a sestupů o několik výškových metrů níž jenom tak z ničeho nic…pár zatáček na volných kamenech, značka cíle.

Gratuluji, byli jste vztaženi, požvýkání a zničeni jednou RZ Superendura, teď ještě pětkrát, srabi! Je to jako žít se šílenou holkou, hromada utrpení, hromada divočiny, ve finále seš dorvanej jak cigánsky hračky a musíš si dát tři dny voraz. Ale stejně si znova zaplatíš registraci a jedeš tisíc kilometrů někam, kde dostaneš za uši nejenom od trati, ale taky ti dá zářez i hromada italských holek. Ale uděláš to, protože víš, že s normální holkou, nebo s lokálním závodem, už tě to nikdy nebude bavit stejně. Ne cos poznal tuhle šílenost!

S odstupem hodnotím trochu negativně jenom směr, jakým se Superenduro a potažmo enduro, z hlediska tréningu. Nejsem sice ortodox vyznavač endura „na voči“, na druhou stranu, v Masse se doopravdy hromadně shuttlovalo. A oukej, tratě nebyly lehké a pokud se otevře tréning několik dní dopředu, není důvod netrénovat. Ve chvíli kdy jsem viděl hromadné vyvážení snad všech jezdců, které jsem druhý den viděl při závodě. Pořád si myslím, že enduro by mělo být o nějakých schopnostech rychle reagovat a porvat se se záludnou tratí. Ale naučit se všechny traily nazpaměť a ještě za pomoci auta…proč v tom případě všichni nejezdí sjezd?

Po tréninkovém projetí nejdelší 5. RZ jsme se rozhodli, že to po 15 hodinách v autě pro dnešek stačí a RZ 1, 2 holt pojedu v neděli na oči, pro mě nic neobvyklého, stejně místňácito mají nalítaný s využitím shuttlů, takže je to jedno…

OK, jdu se registrovat, sakra, jak to že nejsem ve startovce? Chyba nastala někde v systému, vědí o mě, ale nikde mě nevidí, nevadí, dostávám jedno z posledních čísel. Říkám si super, zítra budu startovat až někde na konci, alespoň se budu moci dýl vyspat. Večer dáváme na baráku pár piv a kolem deváte jsem již v koma.

Ráno se budím sám okolo šesté a na mobilu vidím zprávu od Kafíčka: „Richarde, startuješ v 7:45!“ Dopr… ono se bude startovat obráceně, sakra…

OK takže rychle nasnídat a chvíli po sedmé mě Otta veze do centra Massy. Tam dostávám na rám samolepku s časy jednotlivých startů, pár slov s Enricem na pódiu a už vyrážím na start 1. RZ.

Vzhledem k tomu, že centrum města je na kopci, tak přesun na start 1. RZ zabírá pouze něco okolo 10 minut, ani se nestíhám zahřát. Trocha protažení před startem a už se jde na to. Tre, Due, Uno, START! A frčím, jednička je celkem hodně XC, dost šlapání, ale i tak to má flow, bohužel nejsem zahřátý, a tak to celkem bolí, dokonce mi při šlapání padají oba chrániče kolen na kotníky, holt pot, co je normálně drží, jsem začal produkovat pozdějc… Dělám pár chyb, v podobě přebržděných zatáček, protože nevím co je za nimi, ale nic hroznýho. Na to, že jsem ještě včera myslel, že touto dobou budu ještě spát, tak to tak zlý nebylo.

Přejezd na RZ 2 byl celkem jednodušší, nikam nespěchám a i tak dojíždím s dostatečnou rezervou. Dvojka je ve znamení kaňonu, začátek rychlejší s několika odkloněnými točkami a jedním skokem, a pak nájezd do již zmíněného kaňonu, kterým se jede v podstatě až do cíle. Docela zábavný, hodně flow, ale taky by se hodilo to mít najeté…

Po dvojce přesun více méně po rovině na občerstvovačku v centru TrailBrothers, místní organizace zaštiťující tuto akci. Trochu škoda, že dlabanec přichází tak brzy, v podstatě jsem ještě nasnídaný… Dávám nějaký banán, vodu a do batohu si nabaluji flašku koly. Z občerstvovačky se startuje v přesný, předem daný čas. Teď na nás čeká nejdelší výšlap dne a 3 RZ na opačným kopci. Teď pojedeme to, co jsme si projeli včera. Docela se těším na RZ 3 a 4, pětka už bude bolet a to ještě ani nevím jak…

Výjezd na trojku je opravdu dlouhý, naštěstí jsou časy na přejezdy zatím celkem milosrdné, a i když se po cestě docela flákám, tak mi nahoře zbývá ještě dobrých 20 minut. Dám tyčku, zavodním se a už startuju.

RZ 3 už je docela technická se skalkami, kousek po startu dělám chybu v podobě špatně projeté zatáčky na skalce, ale nejdu k zemi, takže vlastně cajk. Chvíli na to dojíždím mlaďocha, co startoval přede mnou, kousek se za ním vezu a pak na něj volám, ať mě pustí, pouští dobře, asi slušná výchova… Pak začne být trail poměrně hodně z kopce a slyším, že se mlaďochovi moc nevzdaluji, ba dokonce na mě za chvíli volá, ať ho pustím já, ok tak jeď… Asi trošku přemotivovaný za pár zatáček jde ven z tratě, bohužel v úzkém místě a není zde možnost ho předjet a ani mě tentokrát nepouští, škoda, ale zas tak moc času neztrácím. Ještě pár menších skalek a jsme v cíli, RZ 3 zatím největší sranda.

Přejezd na čtverku opět dost dlouhý, trojka byla sice celkem krátká, nicméně s velkým převýšením, takže musíme zase nabrat výšku…

Před startem dávám trochu koly a už se těším na RZ 4. Tu jsme jeli včera jako první a připadala mi jako nejzábavnější. Bohužel hned po startu přichází první chyba v podobě špatně najeté šotolinové zatáčky, která mě dost vynáší a musím dost na brzdy, abych nevyjel úplně mimo, holt jsme se tu včera jen vezl… Další chyba a tentokrát už fatálnější nastává při nájezdu do první techniky v lese. Začátek se jede v takových vysokých korytech, při nájezdu do prvního mi přijde, že bych si do něj mohl naskočit – osudová chyba, dopadám téměř na dno koryta a komprese mě nahoře vyhazuje ze sedla a já se kutálím zpět na dno, přičemž mi kolo zůstává nahoře. Vyškrábat se ke kolu mi nějaký ten čas zabere a po rozjetí zjišťuji, že jsem si někde celkem dost narazil vnitřek levého stehna. Jsem fakt vůl, taková blbost zní mi v hlavě skoro celou RZ 4. Zbytek jsem odjel celkem v pohodě a ani mě nikdo nepředjel, alespoň to mě může těšit.

V cíli dávám tyčku a vyrážím na start RZ 5. Tento přejezd jsme jeli i včera, nebyl dlouhý a ani moc strmý, bohužel v místě naraženého stehna dostávám poměrně nepříjemnou křeč. Slézám z kola, dávám magnézko a nohu zkouším trochu protahovat. Celkem se to lepší, a tak pokračuji dál. Na startu pětky, kvůli problémům s nohou nemám tolik času jako v předešlých případech, ale potkávám se tu s Čertem a Květákem, kteří mi dělají morální podporu a Květák říká, že mi udělá aspoň nějaké video na skalce, co je cca 10 m po startu.

Pětka je nejdelší RZ celého závodu, po včerejším tréninku očekávám čas někde mezi 7–8 minutami. Je hodně kamenitá se spoustou míst, kde se dá udělat chyba. Přijde mi, že já dělám chybu snad na každém z nich. Průjezdy typu jedna noha na pedále druhá snad někde za hlavou nejsou výjimka. Několikrát trefuji ramenem strom, což mi v některých případech pomáhá zůstat v sedle… Dole jsem celkem vyndanej a začínám kňučet, už aby tu byl cíl. Spodní část je fakt dlouhá, rychlá, kluzká a s několika odkloněnými zatáčkami zde už tolik chyb nedělám, ale síly mi fakt chybí. Po průjezdu cílem sedám na zadek a začnu se cpát. No cpát je asi silné slovo, sním poslední tyčku, co mi zbyla, dopiju kolu a vyrazím na start RZ 6.

RZ 6 má být čistokrevný downtown. Docela se na to těším, jedinou vadou na kráse je start, který je v nejvyšším bodě Massy vzdáleném sice jen něco okolo 4 km, ale taky o 230 m výš. Hned po vyjetí mě opět chytá křeč do trefeného stehna a tentokrát se mě nechce jen tak lehce pustit. Nakonec se mi podaří stehno nějak rozmasírovat/pro­táhnout a stylem chvíli jedu, chvíli jdu, se dostávám na start.

Zde čeká Otta s foťákem a podává mi lehčí info o tom jak vypadá trať, ale v podstatě si jen pamatuji, bacha jsou tam blbý schody za zatáčkou doprava a že to někde klouže. Čas na přejezd byl opět docela milosrdný, takže nahoře mi zbývá ještě cca 10 minut na odpočinek. RZ 1 a 2 jsem startoval jako třetí závodník a od trojky před námi začala startovat ještě kategorie e-biku. V šestce pak se přidali ještě nejmladší junioři, kteří vynechávali RZty na velkém kopci. Proto mám možnost sledovat průjezdy první zatáčky, která je ještě po rovině a hodně sypká. Někteří s ní měli docela problémy, protože lákala na vnitřek, ale pak se ještě více zalomila a vynesla vás.

Pokusil jsem se poučit z předchozích nezdarů a snažím se ji najet pěkně z vnějšku, docela dobrý jen na výjezdu chybí trakce jak je tam moc štěrku. Pak se jede několik zatáček po asfaltu a následuje průjezd tunelem již na kostkách. Ostrá zatáčka, sakra schody, blbě najetej z vnitřku, hlavně nejít přes řídítka, no nejhrdější průjezd to nebyl… Schody jsou dlouhé, na konci je zatáčka o 90°, zadní kolo v driftu, nohy na pedálech, naštěstí se to chytá. Aha tak tohle bylo to kombo, před kterým se mě snažil Otta varovat… Dál je trať již celkem v pohodě trocha dupání před koncem, výjezd po dřevě ke katedrále schody dolů a je tu cíl!

První letošní Superenduro je za mnou. Závod skvěle zorganizovaný, skvělé tratě, těžké výjezdy, skvělá občerstvovačka, skvělé pasta party po závodě, nic co by se pořadatelům dalo vytknout. DĚKUJI!!!

A jak jsem dopadl? 116. ze 354 dokončivších a jedoucích všechny RZ. Nicméně Česká Republika měla v tomto závodě poměrně slušné zastoupení čítající 7 jezdců. Nejlépe z nás dopadl Petr Malý, který dojel celkově na super 38. místě, Filip Štrunc 196., Roman Vacek 267., Roman Adami 285. a 293. Kafíčko, jenž ovšem ve své kategorii skončil na skvělém 3. místě! Mezi nejmladšími juniory, co jeli jen 3 RZ, startoval také Martin Pešák, který dojel 6.!

Ještě jednou děkuji TrailBrothers a celé organizaci Superenduro za perfektní závod!