Novinky Race Face

Radim Hynšt o Megavalanche: z jiného pohledu, o tripu a věcech okolo

Autor: Radim Hynšt, vydáno: 20.7.2016

O hlavních hvězdách v poli závodníků a výsledcích „české sekce“ jste se už možná dočetli v článcích Zbyni Pluškeho na zde na dolekop.com dříve, já bych chtěl napsat pár řádků z jiného pohledu, tak nějak „zezadu“, o fílingu z celého tripu a o těch věcech tak nějak „okolo“ této masovo-punkové akce.

Když jsme se domlouvali, kam letos vyrazit „na kola“, padl typ na z loňska osvědčený Saalbach-Hinterglem a jeho Big 5 challenge(já loni nemohl, tak jsem byl letos rozhodně pro). Těsně před odjezdem jsme se ale při kontrole předpovědi počasí rozhodli, že trávit kvůli dešti několik dnů na apartmánu je nesmysl a tak začaly mailem lítat typy na změnu lokality. Garda, nebo Alpe d'Huez napsal Zdenál. A já na to, Alpe d'Huez? Tak to můžem rovnou jet Megu, ostatně grupa riderů, které známe, tam jede taky, tak co se přidat? Zdenál souhlasil hned, Ondru jsem musel obměkčit srdceryvným emailem na téma „přece nám to nepokazíš“. A tak bylo rozhodnuto, že jedeme. Sestava a role byly předem rozděleny: Ondra – osobní řidič a tiskový (anglický) mluvčí, Zdenál – kulturní atašé a „ajem mekányk“ naší výpravy, no a já – palubní navigátor a svačinář.

Do registrace na webu se nám moc nechtělo, neměli jsme s tím zkušenosti a měli minimum informací a tak jsme vyrazili na blind. Vyjeli jsme dle plánu v pondělí navečer, cesta to byla dlouhá, ale Ondra byl odpočatý (nebyl v pondělí na rozdíl od nás v práci) a tak jsme frčeli jen s malými přestávkami a cesta rychle utíkala. Praha, Norimberk, Karlsruhe, Basilej, Ženeva a bylo ráno. Na francouzském území jsme se rozhodli nejet po dálnici, ale vzít to přes dva horské průsmyky v okolí Albertville, což bylo sice krásné na kochačku, ale časově hrozně dlouhé (zpátky už jsme to vzali raději po dálnici).
Do punkového ilegálního (nicméně místními tolerovaného) kempu na sjezdovce pod lanovkou jsme dorazili v úterý v poledne a přivítali se s tamní osádkou (Zbyňa, Pítr, Zack a jejich ženy, Peťa Váhalík, Petr Mondrik a další) . Následovalo stavění Zdenálova prastarého socialistického stanu (který se ukázal na takovýto pobyt jako naprosto ideální) a přístřešku proti sluníčku z osvědčené turistické plachty od DD Hammocks, což byl také dobrý nápad, poněvadž široko daleko nebyl kousek stínu, v 1900 m.n.m holt moc stromů neroste a na sjezdovkách ještě míň :o) Následovalo vaření kaloricky vyváženého jídla (klasicky jsme se přežrali, ale pár piveček kondici spravilo) a příprava bajků na následující den.

Ve středu ráno s námi zašel Pítr Toman do sportcentra a provedl nás systémem registrace, a vyzvednutím startovních čísel, což nebylo (pro nováčky) úplně jednoduché. Nafasovali jsme čísla 1941 (Ondra), 1942 (Zdenál) a 1943 (já). Teď, s liftpassem v kapse už nebylo na co čekat a tak jsme na sebe navlékli všechny ty chrániče (které jsme si někteří museli různě popůjčovat, páč je běžně nepoužíváme) a vyrazili jsme s doprovodem na kopec.
No a když na kopec, tak rovnou na ten nejvyšší, tedy na start Megy na Pic Blanc (3330m.n.m.) Bylo nádherně, sluníčko peklo tak jak to na horách bývá (a ti co opalovací krém nepoužívají, už večer trpěli opálenou kůží za krkem, na předloktí, na lýtkách, prostě, tam, co nebyly chrániče ani hadry) a jiná cesta dolů než po té brutálně prudké sjezdovce prostě nevedla (jet dolů lanovkou bylo příliš potupné). Proběhlo tedy focení, poslední úpravy výstroje a vyprázdnění všemožnými tělními otvory (zvracet jsem teda nikoho neviděl, ale stejně bych se mu nesmál, samotnému mi bylo z té výšky a nedostatku kyslíku šoufl). Nikdo se neměl k tomu, aby vyjel jako první, tak jsem polknul a vyjel… následovalo marné hledání toho správného stylu, jak tento kopec s vrstvou sněhové kaše a hlubokými vyjetými kolejemi zdolat pokud možno důstojně a bez pádu. Většina z nás se několikrát vyválela, ale zdolat ledovec se vefinále podařilo všem bez úhony a technických potíží. Jako ideální se jevil styl „kozí nožička“(jedna noha na sněhu) nebo „lavor + cepín“(jízda po zadku + brždění pomocí kola).
Sněhu bylo letos prý výrazně více než loni a jízda (dá-li se to tak nazvat) po ledovci měřila dle odhadu, tak 3–4km. To, co následovalo nebyla žádná XC projížďka, ale v porovnání s bílým peklem na začátku, to šlo takřka s prstem v nose. Široká cesta se ale za hrází nádrže zúžila na slabých pár desítek centimetrů a začala doba kamenná. Utažené klopky, skály „na morál“, skoky, brody, rychlé sekce na loukách a zase klopky a zase skály… atd. Nicméně s přestávkami se to zpátky do kempu dalo zvládnout… ale co pak v závodě? To asi umřu! Nebo mně někdo přejede :-/ Tato jedna jízda byla natolik náročná, že jsme museli v kempu ulovit nějakou tu instantní polévku a poslat do žaludku na spravení nějaké to české pivečko, řádně vychlazené v nedalekém potůčku.Odpoledne už jsme jezdili na sekcích kvalifikace a dalších trailech v dolní části.

Ve čtvrtek se nám podařilo vyrazit trochu dříve (asi ve 12h :o)), takže jsme zvládli jak traily nad naším „gipsycampem“ (každý okolo projíždějící bajker byl pobaven sestavou našich historických stanů doplněnou o koženou sedačku a křeslo okolo ohně, které Zack přitáhl za šera z nedalekého bouraného hotelu), tak i trať kvalifikace až do centra Hujeru (Alpe d'Huez), ale hlavně i druhou polovinu Megy do Ozu. Tahle sekce byla brutálně prudká a pokud mi doteď moje brzdy Deore přišli jako dostatečné, tak tady se ukázali jejich slabiny (no dobře, tak to bylo taky trochu jezdcem, kterému docházela síla v zápěstí). Odpoledne jdeme na sraz Čechů v parku „na kruháči“ v centru Hujeru, kde se potkáváme s dalšími krajany, bratry Laudáty z Kadaně (taky nováčci na Mega), s Přemkem Teichmanem, Milanem Vítkem a dalšími… seznamovačka, kecání, pifka…

No a už je tu pátek a tedy kvalifikace. Díky vysokým číslům jsme startovali až v poslední, desáté vlně a to ještě z úplného chvostu, se záměrem, hlavně si to užít a pokud možno se nezabít. 150 více, či méně nadržených týpků se přesně ve 12:15 spustilo ze startu serpentýnami dolů a nedaleko po startu došlo na hromadnou kolizi, které se mi náhodou podařilo vyhnout a získal jsem tak trochu nechtěně pár míst k dobru. Ve „sněhové“ sekci se vytvořil vláček, ve kterém se mi taky nechtělo stát a tak jsem tak trochu se štěstím projel opodál po skalách a získal tak dalších pár původně nechtěných skalpů.
Najednou se pole roztrhalo a já zjistil, že už za sebou nemám Zdenála a že sil je ještě dost, tak sem do toho začal trochu víc šlapat… no dobře, přestože jsem to neplánoval, atmosféra závodu mě poněkud strhla a já už regulérně závodil. Postupně jsem v technických sekcích (na skalkách) míjel rajdry, kteří měnili duše, nýtovali řetězy, ošetřovali zranění, nebo se prostě jen vyhrabávali z prachu a kamení, no a některé se mi prostě dařilo v táhlých sekcích zdolat s vypětím posledních zbytků své chabé natrénovanosti.
Od křižovatky u asfaltky nad Hujerem jsem už jel prakticky sám a užíval si i skoky této sekce. Ostatně dřív jsem nějak moc neskákal, ale tady sem se teda rozskákal jako by mi bylo dvacet… a to je mi ve skutečnosti skoro 2× tolik a holky z kempu mi prej typovali ještě o 10 víc – jak smutné :o(. Poslední sekci kvaldy, která vedla městem, už jsem jel tak nějak na pohodu, ale v posledním táhlém stoupání po asfaltu jsem minul skupinku našich, kteří mě ještě vyburcovali k závěrečnému finiši, ve kterém se mi ještě podařilo předjet někoho, kdo tuto psychickou podporu neměl a možná i díky tomu jsem dojel na 70. místě a tím pádem těsně postoupil do Challengerů, tedy do druhých 350ti nejrychlejších (sebechvála smrdí, jdeme dál). Naší grupě tedy ještě jednou díky za tu podporu před cílem.

Odpoledne už jsme jen ladili formu pifkama, kávičkama a několika sjezdy trailů nad kempem. Psychika však poněkud utrpěla, když jsem musel dvakrát lepit na asi 100 metrech trati :o( Následující plán byl, jít brzo spát a ráno vstát na závod včas, tedy v 6 hodin ráno. No, úplně to neklaplo a zase jsme se kousli u ohně kecáním o blbostech asi do půl jedné. Přišlo mi, že jsem vůbec nespal, zato jsem ve snu najezdil všechny tratě aspoň desetkrát… možná jsem i nohama kopal, naštěstí v úzkém spacáku jsem nikomu ze spolunocležníků neublížil.

A je tu vstávačka. Do žaludku tlačím na sílu nějaké jídlo, oblékám propocené a špinavé chrániče a s pocitem úzkosti v břiše zvedám ze země kolo… sakra, defekt… co teď? Je půl osmé, čili nejvyšší čas vyrazit na lanovku. Tak nic no, vyměnit duši v kempu už nestihnu, tak do kabiny nasedám se zadním kolem na ráfku. Po výjezdu do druhé stanice přijíždíme na konec očekávané megafronty na gondolu na Pic Blanc. Mam tudíž spoustu času na výměnu duše. Vyndávám tu špatnou, díru nenacházím, tedy není co lepit, tak do svého 27,5"ráfku nalákám půjčenou 26" duši (díky Pítře), páč moje náhradní zařvala včera (urvaný ventilek). No, takže závod bude bez náhradní duše. Pro jistotu teda hustím na vyšší tlak, aby mě nepřekvapil defekt. Předbíhám řadu a tlačím se dopředu do gondoly, abych stihl start. Týpek z obsluhy si nás úhledně seřazuje do řad a my čekáme na příjezd toho autobusu na laně.
Všichni zhluboka dýchají, kyslíku je málo, nervozita je vidět na všech, studený pot teče proudem. Nahoru dorazím se sevřeným žaludkem, těsně před devátou a v domnění, že mám půl hodiny čas, si stoupám do fronty na záchod, páč cítím, že to potřebuju. Najednou z amplionu vyvolávají poslední řadu X, takže návštěvu WC vzdávám a s odpočítáváním těsně dobíhám ke slečně s čtečkou čipů. Stavím se na start, na úplný chvost a 30 minut čekám jestli se nepo… snad to těch 32km a více jak 2500m převýšení nějak vydržím.

A je to tu, Alarmáááááááá, La bombááááááá a START! Většina lidí volí taktiku lavor+cepín (viz. výše), ale já přicházím na novou taktiku „kozí dvojnožička“, tedy zablokovat zadní kolo, sednout na něj a s oběma nohama na sněhu hurá dolů. Taktika zdá se býti dobrá, protože předjíždím dobrou stovku rajdrů válejících se v břečce, nebo ochranných sítích podél trati. V kamenných sekcích se tvoří vláčky a předjíždět se nedá, takže času na odpočinek a vydýchání je dostatek, dál už se pole trhá a jedu si na klid sám.
Najednou se mi šprajcne řetěz v napínáku (nikdy se mi to dřív nestalo), ale podaří se mi ho vyrvat ven a pokračuju dál… ale ne dlouho. Při šprajcnutí se asi poškodil jeden z článků a já v mírném protisvahu řetěz trhám. Vím, že jsem zapomněl nýtovačku, ale vzdát to bez boje se mi teda nechce. Řetěz tedy namotám zpátky do kola, navleču do rozšklebeného článku a smutně koukám na desítky rajdrů, projíždějících okolo mně. Najednou se jeden z nich zeptá, jestli něco nepotřebuju! Se svou bídnou angličtinou se zmůžu jen na „aj nýd čejnrypér“ a k mému úžasu týpek skáče i s kolem z trailu a z batohu vytahuje nýtovačku… během nýtování rozklepanýma rukama se dozvídám, že ten týpek je z Polska a je velmi pobaven tím, že mohl pomoct sousedovi.
Moc se mi ta oprava nezdá, tak to ještě ladím kleštěma, ale rychle vše vracím, aby mohl Marek pokračovat (Marek Wolski, jak jsem si dohledal ve výsledcích, skončil v Challengeru na 300 místě – díky Marku!). Dupej-dupej na mě ještě z dálky křičí! Bardzo dzenkujem odpovídám a nastupuju zpátky na trail, dvakrát šlápnu a řetěz opět trhám. Chce se mi to kolo zahodit, ale nevzdávám to. Řetěz balím do kapsy a stylem koloběžka jedu dál. Dokonce pár lidí s jazykem plandajícím z integrálky předjíždím. Za klopenkami projíždím brod u vodopádu a okolo trati stojí několik lidí s defektem a opravují. Tak je postupně obcházím a sháním zase ten „čejnyrypér“. Hurá, u třetího rajdra jsem úspěšný. Hned řetěz zkracuju o dva články a nýtuju pořádně.
Nasedám a po neplánovaném odpočinku dupu-dupu. Následuje vrstevnicový přejezd ke křižovatce, který letím snad čtyřicítkou a opět předjížím pár lidí. Od křižovatky následuje krátký, ale nejprudší výjezd trati, částečně po asfaltce. Jsem vyřízený a chce se mi slézt a kolo tlačit, když najednou uslyším mlácení klíčem do ráfku (který Zack hned první den zlomil na nedoskočené lávce) a FR.EN.ETICký řev našich sousedů z gipsycampu. To mi dodává sílu, koušu se do jazyka a dupu do kopce. Vedle mě běží do kopce i Zack a svým americkým akcentem řve: Ceskááááá republikááááá!!! A plácá si se mnou „háj fájf“. Jedu dál, do kopce předjíždím další asi 3 lidi a vodu, kterou mi podává týpek u trati, leju za dres na záda. Blíží se horizont a mě do předu ženou tleskající lidi podél trati… kdyby tam nebyli, asi bych to už dávno zabalil a šel pěšky, takhle prostě slézt nemůžu, tak šlapu dál. Jsem na vrcholu, následuje druhá půlka, která je sakra prudká. Překvapivě ale nepadám vysílením na hubu a jedu dál. Klopenky projíždím poctivě, žádné zkracování, nebo jiné riskování. Rozhodí mě jen blesk fotoaparátu v jedné zatáčce, ale jen na chvilku se zaseknu, protřepu ruce, namačkám tlak v uvadlých a možná trochu zavzdušněných brzdách a pokračuju dolů.
Konečně je alespoň stín v lese a mokrá trať, která konečně dobře drží a neujíždí, jako ta suchá, kamenitá nahoře. Míjím Oz a dál do Alemontu (720m.n.m.) jedu už jen na oči, protože tady jsme to s klukama neprojížděli. Konec už si moc nepamatuju, vím jen že v jednu chvíli znejistím, jestli jedu právně, protože nikoho dlouho neminu. V dálce vidím zase mlíko (pásky vytyčující cestu) a tak pokračuju v setrvačné jízdě. V prudké pasáži předjíždím další tři rajdry, kteří kola snáší dolů, asi už nemůžou, nebo co :o). Následuje konec lesa, průjezd po lávce, míjím rajdra s ulomenou klikou, projíždím vesničkou, hřiště, jedna zatáčka před budovou, druhá za budovou a … CÍL!!! Konečně!!!
Jsem KO a taky pěkně naměkko… kdyby tam nebylo tolik lidí, asi se rozbrečím… jsem vyčerpaný, ale šťastný, že jsem to, i přes technické problémy, dojel až do cíle a bez pádu… .. vlastně i teď, když to píšu se u toho komplu tak nějak divně šklebím :-)

Ale to už mi borec trhá čip z čísla a já fasuju chlazený rizoto, vodu, müsli tyčku a jabko. Strhávám ze sebe chrániče, vodu leju za krk a pomalu do sebe soukám rýži s masem… nic nevnímám, přijde mi že je úplné ticho, já sedím na trávě a blbě se uculuju. Všude kolem si všichni plácají „háj fájf“, objímají se a mně je jen trochu líto, že tu nikoho nemám… myslím na rodinu a rozklepanýma rukama píšu domů SMS, že žiju. Po chvíli se vydávám zčeknout výsledky, spíš jen tak pro zajímavost a cestou potkávám Víťu Laudáta, který byl krom mně asi jediný Čech, který postoupil do Challengers. Společně jdeme umýt kola, aby nás vzali do shuttle busu, přejíždíme na parking, lákáme bajky do zavazadlového prostoru autobusu a sedáme dovnitř na sedačky potažené igelitem, kam se všichni co jsme do půli těla nazí, výborně přilepíme. Alespoň nevypadneme ze sedaček, když to tam v těch serpentýnách ten vysmátý busdrajvr motá s bravurní přesností chirurga a ledovým klidem mariňáka.
Z Ozu vystoupáme lanem nahoru a následuje strečingový sjezd do kempu. Tam už chlapci balí věci a chystají nás na odjezd. Přijmu pár gratulací, spáchám rychlou sprchu pomocí vody v petflašce, páč do sportcentra do sprch se mi nechce, zavraždím pár konzerv, sdlábneme fazolový guláš, kluci složí stan, narveme špinavý věci do tašek a následuje klasický tetris s taškami a kufry (krátký superb je holt pro 3 bajkery značně limitní). Tak už jen rozloučit se všemi, kdo drželi palce, podporovali u cesty, pomohli se vším, co bylo potřeba, provedli po trailech, nebo s námi jen večer kecali u ohně a je tu odjezd domů.

Aby naše výprava nebyla jen barbarsky sportovní, cestu zpět plánujeme okolo Bodamského jezera, s tím, že bude i nějaká kultura. Se setměním přijíždíme do Kostnice (Konstanz), parkujeme v centru, sundáváme kola a děláme krátkou projížďku po centru. Nábřeží Rýna, Münstr, Husův dům a krátkou zastávku uděláme i u Husova kamene, tedy na místě kde byl Mistr Jan před 601 lety a třemi dny upálen. Noc už je temná, takže nejvyšší čas popojet. Zpět do Brna přijíždíme kolem deváté dopoledne. Věci naházím do prázdného bytu a po chvíli rozmýšlení nad tím, jestli se jít prospat do vany, házím na pánev tři vejce, hodím to do sebe a jedu za ženou a děckama k rodičům, kde jsou naše ratolesti na prázdninách.

Odpoledne sděluju zážitky, pouštím natočené video ze závodu (nevím jestli to byl dobrý nápad) a ráchám se s děckama v bazénu… .stále s tím přiblblým úsměvem na rtech a s myšlenkami stále ještě někde v Savojských alpách.

Po dojezdu závodu jsem sice přes zuby procedil něco jako: „tohle už nikdy nepojedu“ …ale kdo ví? Nikdy neříkej nikdy! Možná jsem jako svůj první závod v životě (pokud nepočítám NaKaKaT Enduro) měl vybrat něco jednoduššího, třeba Kolo pro život v rovině Jižních Čech, někde okolo Rožmberku, nebo tak něco, ale když už jsem si teda před rokem pořídil toho svého prvního fulla, tak by byla škoda nevyužít jeho zdvihů a trápit se někde na trapné rovině… v hlavě by mi z toho určitě nezůstalo tolik zážitků, jako odsud.

No a po tom, co jsem viděl, že i (nebajkový) holky tam měli možnost nějakého vyžití (ferraty, procházky okolo jezer, koupačka ve vodopádech, fandění, focení, …) mi přijde dost pravděpodobné, že se do Alpských Ozvěn (Alpe d'Huez) třeba ještě někdy vrátím i se ženou, děti to bez nás u babičky na prázdninách určitě zvládnou :o)

Závěrem ještě poklona dívkám, které tuhle šílenost také jeli a vesměs měli lepší čas než já, bajkerům seniorům, dětem a prostě všem, kdo dojeli, i těm kdo nedojeli, prostě za odvahu, alespoň to zkusit a zúčastnit se!

Bylo to krásné, bylo toho dost!

Ahoj, Radim.

Podobné články

Komentáře

Publikovat jako anonymní uživatel - přihlášení, registrace

profilová fotka drzhor 21.7.2016 v 13:26

supr, připomnělo mě to 2009... kdy jsme taky válčili... pecka report!

profilová fotka Radim Hynšt 21.7.2016 v 10:55

Registrace je otevřena dlouho před závodem, ale asi se těch magorů, co by to chtěli jet, letos nenašlo tolik, aby to celé zaplnili v předstihu. Ono se taky jedná o 1500 chlapů + nějaký baby + děcka + e-bajky. Než jsme v pondělí odjížděli, tak v registračním portále bylo asi 1440 účastníků a na místě ve středu nás ještě normálně zaregistrovali.....jen chvilku trvalo, než našli 3 po sobě jdoucí čísla, aby jsme mohli startovat spolu v kvalifikaci. Samozřejmě pozdní registrace znamená místa v poslední řadě, což neumožňuje lepší umístění.....ale když si to tam jedeš užít, tak je ti jedno, odkud startuješ :o) Že v kvalifikaci předjedu 80lidí jsem si opravdu nemyslel....
Jestli to ještě někdy pojedu, zaregistruju se včas on-line.
Jinak díky všem za vesměs pozitivní ohlasy na článek. Je to můj první (veřejný) report, stejně jako to byl můj první závod :o)
Možná opráším pár starších (prý docela zábavných) soukromých reportů z minulosti, ať máte co číst :o)
Ještě jednou díky za reakce!

anonymní uživatel Pedro (p [zavinac] p.gmail.com) 20.7.2016 v 18:47

To se tam dá fakt jet na blind? Já myslel, že online registrace probíhá o pár měsíců dřív a zaplní se?

anonymní uživatel Balanc 20.7.2016 v 17:54

Upřímnost ve fullu musí být!

anonymní uživatel Gegi 20.7.2016 v 11:46

Peknej report, ale jediny v challengers ste nebyli. Jel sem asi ze sesty rady, dokonce se vidim na fotce :)

profilová fotka seeker 20.7.2016 v 10:49

Bezva čtení, líbilo se mi to. Taky snad jednou pojedu až proběhne upgrade bajku.

anonymní uživatel Honza 20.7.2016 v 10:34

Tak teda jeden z nejlepších reportů co jsem kdy četl,a za ty léta jich tady bylo požehnaně.

anonymní uživatel Domisek 20.7.2016 v 9:36

Jeden z nejlepsich reportu z Megy co jsem cestl!!!!

anonymní uživatel Shopak (shopyho [zavinac] gmail.com) 20.7.2016 v 9:25

Líbivé čtení, jen celkový dojem kazí "tYpy", pokud to ovšem nebyl záměr.. :) Za mě palec hore!

anonymní uživatel Briza 20.7.2016 v 9:07

Pěknej článek z jinýho pohledu?