Demo a train gap: Jak jsme (ne)skočili přes vlak

Autor: Vojta Válek, vydáno: 16.11.2020

Svět patří těm, co se neposerou!

Někdy něco prostě chceš a i když ti všichni kolem říkají, že si debil, tak ty víš, že maj sice pravdu, ale že to stejně musíš udělat, protože jinak nebudeš nikdy v klidu spát. A tak sme přestali zbytečně přemejšlet, což nám zase tolik práce nedalo a prostě to s Demem udělali!

Nápad přeskočit vlak byl jasnej od momentu, kdy sme prvně viděli Watsona, jak přeskakuje peleton na Tour, Rahu jak skáče na MX brutální dabl přes koleje a potom samozřejmě od nejslavnějšího kanadskýho Traingapu, jehož fotky před x lety taky oblétli celej svět až sem k nám. No a když mě na jedný akci takhle u piva Demo říká, že ví o místě s úzkokolejkou, kde nejsou žádný dráty a nesmysly okolo, takže vcelku bezpečný a že by něco takovýho prostě provedl, věděl jsem, že to rozhodně chci fotit.

Od rozhovoru u piva utekly dobře 2 roky, možná i 3. Proč tak dlouho? Protože něco takovýdleho u nás udělat je prostě vždycky napůl sebevražda. Všichni známe lidi, internetový moralisty a českou připokáklou mentalitu, která posledních pár let opravdu hraničí se směšností. Můžu se tady dlouhosáhle rozmáznout o tom, proč a jak se to dle mě dostalo s tím naším sportem až sem a sme tam, kde to je, ale nejsem žádnej kazatel ani mravokárce a ani na to asi nemám právo, ať si každej dělá dle svého nejlepšího uvážení, my to budem dělat taky tak a zodpovídat se nakonci budem jen sami sobě. Každej máme tu volbu dělat to jinak, podle sebe a tak taky děláme.
To k čemu jsme jako děcka vzhlíželi a brali jako motivaci v ježdění a byli hrdí na to, že překonáváme strach a sami sebe a posouváme hranice nemožnýho a bláznivýho v možný a reálný prostě byla hardcore. Proto jsme to chtěli dělat. Proto jsme vstávali o víkendech brzo a ze školy chvátali hned někam na kopec a domu se vraceli od krve, bez zubů, smradlaví, špinaví a zpocený, ale šťastný a s touhle vnitřní motivací jsme nápad "Vlak" nosili oba pořád v hlavě, celý ty dva roky to bylo v nás.

Popsal bych detaily, proč to nevyšlo loni, ale co je psáno to je dáno, černý na bílým jsou vždycky důkazy moc čitelný, takže první snahy Vám neřeknem, protože skočit vlak je furt snazší, než se hádat s blbcem :D

   

Samotnej průběh focení byl celkem vtipnej. Demo vše naladil, našel, osobně dřel na brigádě na pile na svojí fyzičce, babička to zaštítila, takže to bylo dobře, aby to pak ve finále ušlapal a na odpalu mocně potáhnul. Díky tomu, že je podzim a ještě k tomu ten nouzák, tak nám nejel parník jak v Potterovi, ale klasická mašina a místo X spojů za den jenom 3. Plán byl rychlá akce, žádný sraní, přijet, naladit, skočit, sbalit a zmizet. Každej asi chápe proč.

Takže první vlak jsme propásli přípravama.

Na druhým jsme si vyzkoušeli načasování. Klasická, naprostá improvizace ve stylu:
"Teď houkal, slyšíš? ... Jo.. To byl v zastávce nad náma, stopuj ho... Hele cca minuta... Ok, já jedu rozjezd cca 25 vteřin v plným... Tak to bysme měli, počkáme na ten poslední... Ok"

Tím byl plán hotovej. :D Já si naladil foťák, stativ a našel místo, který v mojí hlavě původně vypadalo trochu jinak a mělo bejt prakticky na kolmo v kolejích. Jenže to by mi Demo v letu v nejvyšším bodě vyšel do stromu a ještě z úhlu, ne čistej profil a nebyl by pořádně vidět, plus to, že by mě asi mašinfíra vykleštil vidět z dálky blbce, jak na něj něčím míří a stojí na kolejích do posledních vteřin, než uskočí. Kdyby ale byly lepší letový podmínky a úhly, tak bych do toho šel, protože vždycky říkám, že pro dobrou fotku si musíš dojít, nejsi na rybách (když nefotíš zrovna krajinku) abys čekal, až sama zabere :D.
Popošel jsem teda na mezičku vedle kolejí a zkusili jsme párkrát na prázdno jestli vůbec všecko vyjde. Ono 12 metrů dýlku a 6 vejšku nechceš skákat hned na poprví na ostro nad vlakem, takže trénink dělá mistra. A vyplatilo se.
První skok totiž bylo celý zadní kolo krátký a chvíli to vypadalo, že z Alexe bude už jenom Saša. Sedlo zlomený v ližinách rozsedlý, ořechy asi někde v krku, povolenej výplet, hlávko ve vaklu, rám naštěstí v celku a k tomu protočenej grip. S vědomím, že kolo druhej krátkej pokus nedá a máme po akci to Demo naladil rychlejš a trefil. Dali jsme teda 2 pokusy, kdy já si nacvakal moment a Demo zjistil potřebnou rychlost, jo tušíš dobře, byla velká. A pak už se jenom čekalo na onen vláček.

Po hodině sezení a kecání se blížil čas. V ten den byly všude brutální mlhy, jen my měli, jak vidíš na fotkách, neskutečný jasno. Štěstí? Nemyslim si, prostě nás má ten nahoře rád a já se mu nedivim, takový vemena pohledat :D.
Vlak jel kolem čtvrtý a před půl pátou v tý době už zapadalo, čas se krátil a stín zvedal, začal jsem být nervózní, že i když to Demo skočí, tak na fotce bude prd vidět ze spodní půlky. Ale co už není na výběr. Z dálky slyšíš houkání, vlak. Nedejcháš. Sedíš za foťákem, hubu naraženou na hledáčku. Furt nedejcháš. Vasilij taky nikdy nedejchal. Nemrkáš, protože se bojíš, že promeškáš, protože není druhej pokus a už nikdy nebude, nikdy.

Slyšíš, jak drnčí koleje, víš že je to tady. A najednou vidíš, že Demo jede, ale vlak ještě ne, že je u odrazu, ale vlak teprve vyjíždí ze zatáčky a v tu chvíli víš, že sme v prdeli. Vlak projel. Demo nahecovaně odpálil dřív a rychlejš. Přibrzdit, aby se sešli by znamenalo nedoletět, takže nesmysl, timing nevyšel. Lehký zklamání. Vlak mizí v dálce a houká. Víš, že je konec. Smutný pohledy jeden na druhýho. Věděli jsme, že nás fíra viděl, že musíme zmizet a že není čas tady teď moc o tom diskutovat, stalo se.

To, že vlak neprojel přesně pod Demem v tu danou chvíli neznamená, že ten skok je menší ani to, že to tam Demo nezandal, jako hovado a ani to, že ten vlak nejel, ale jen to, že jsme prostě pitomci, co neumí se stopkama a pro památku si to teda lepíme ze dvou po sobě jdoucích fotek alespoň :D ... a tak teď tady máte celý story i s fotkama okolo. Nakonec všecko se děje tak, jak má a z bezpečnostního hlediska všech stran to, že se netrefil čas je nakonec asi dobře. Máme vzpomínku, kterou můžem vesele povídat u škopku a smát se jí, Vy máte fotku pro motivaci toho, že to vždycky jde, když něco opravdu chcete a vlastně všichni jsme vyhráli. Se svojí hlavou, se svým strachem, s pravidlama společnosti, aby nás na hned nezavřeli, se svojí představivostí a můžem jít zase o příběh dál.

Protože mi za hodinu jede, co? Protože ti jede za hodinu vlak, vole. Protože mi za hodnu jede vlak, vole!

Díky Alexandr Demo Sidor, žes mě přizval a že to pořád držíš v plným a díky Zichovi za věčnej support všech debilních nápadů co Demo kdy měl :D

#MadMossFamily