Freeride z Radhoště - za řídítky na snowscootu

Autor: Karel Raab , vydáno: 20.12.2023

Je začátek prosince a na místní poměry celkem nezvykle brzo napadl první sníh. Pro pár bikerů s hřeby prošroubovanými pneumatikami je to sice radostná zpráva, ale troufnu si tvrdit, že pro zbývající většinu dvoukolových příznivců je toto období, kdy jsme nuceni odložit řidítka, spíše utrpením. A to minimálně podobu, než sníh znovu alespoň na chvíli sleze. 
Ta možnost, že jdou řídítka držet v rukou i v zimě, se ve světě ví už dlouho. Avšak pojem SNOWSCOOT se v České republice mezi bikery dostává velmi pomalu. Nesedět doma na zadku, ale sjíždět traily i v zimě, může veškeré abstinenční příznaky všech bikerů zahnat.  

Proto jsme s pár kluky z týmu  neváhali a s příchodem prvního sněhu, který dorazil i na Valašsko, vytáhli naše SNOWSCOOTY a už jsme žhavili telefony, kdy vyrazíme na náš první freeride. Jelikož je pro nás Radhošť domácí lokalitou, byl pro nás jasnou volbou. Sehnali jsme taxikáře (v podobě mojí ženy), naložili jsme snowcooty do auta a vyrazili jsme vstříc novým zážitkům. 

Výjezd autem nahoru na Pustevny je na sněhu vždycky trošku rally, jelikož se celá cesta nachází v chráněné krajinné oblasti, a již od spodních míst ji pokrytá silnou vrstvou ujetého sněhu. Pro někoho nepříjemnost, ale pro nás trocha adrenalinu hned z rozjezdu, spíše požitkem a zábavou. Sice v dodávce s ruční brzdou umístěnou vedle nožních pedálů a s nemožnosti vypnutí ESP, jsou zatáčky projeté bez smyku chvilkami trápením než radostí.  O to více, když jsme v zrcátku uviděli týpka v natuněném  Subaru, jak se nám lepí na zadní sklo a každou chvílí vykukuje zpoza vozu, jestli už nás konečně může předjet.  S nohou na podlaze a úsměvem na tváři jsme ho v zrcátku viděli až na samotný vrchol Pusteven.

Nahoře už vytahujeme SNOWSCOOTY z kufru a máváme odjíždějícímu autu, které na nás bude zase čekat dole. S pocitem, že jsme konečně připraveni zdolat tento beskydský kopec, jsme se vydali na cestu.

Teploměr ukazoval příjemných -7 °C, sníh lehce poletoval okolo a nás čekala asi hodinová hřebenovka. Z Pusteven na Radhošť je to chvíli nahoru a chvíli zase dolů, takže jsme se tam i občas trošku sklouzli. Ve srovnání s letním obdobím, kdy tuto trasu absolvujeme v pohorkách, byl přeci jen příjemnější pocit úseky z kopce vyplnit jízdou.

Hned po pár metrech jsme potkali skupinku mužů, kteří neskrývali obdiv nad našimi SNOWSCOOTY a snažili se přijít na to, jak že se to ovládá. Po krátkém vysvětlení, kdy jsme jim sdělili, že se na tom brzdí stejně jako na lyžích, tedy smykem, začala většina pokukovat s jistým toužebným výrazem, že by si to také rádi zkusili. Jelikož však měli v ruce placatku, která vypadala téměř prázdná, s veselým podtextem jsme se rozloučili a pokračovali dál k vrcholu Radhošť. U sochy Cyrila a Metoděje jsme si dali ještě malou zastávku na fotodokumentaci a už jsme konečně stáli na začátku očekávaného okamžiku v podobě asi 10 kilometrů dlouhého freeridu v čerstvém prašanu.

První úsek trasy byly příjemným rozehřátím, jelikož z vrcholu vede sjezdovka dlouhá asi 500 m, která nebývá upravená a tak byla zapadaná vrstvou načechraného bílého prašanu.  S úsměvy na tvářích jsme vykroužili první oblouky. Sníh se příjemně dral přes přední lyži až k řidítkům, kde se přes naše ruce rozptyloval do stran. Tohoto pocitu se nejde jen tak rychle nabažit. Abstinenční příznaky z nedostatku chvil strávených v sedle kola byly rázem ty tam. Adrenalin stoupal v krvi s každým ujetým metrem a přívaly sněhu nás dokonale pohlcovaly a přiváděly k extázi.  

Konec sjezdovky přecházel na strmou cestu s navátými dunami, které vypadaly jak zmrzlé příbojové vlny na moři. Takže i zde bylo o zábavu postaráno dosyta. Bavili jsme se tím, jak naše přední lyže prorážely naváté duny sněhu, když jsem si všiml, že jeden kluk z party, který jel v předu, a patřil zatím mezi začátečníky, to čelně zapíchl do jedné z dun a dal si krásný polet přes řidítka. Naštěstí padl do hlubokého prašanu, a tak z něj byla sice bílá koule, ale s úsměvem pokračoval dál. Po pár metrech si to sice ještě dvakrát zopakoval, ale jeho slova "alespoň se trošku rozhýbu" nás uklidnila, že se i tak nic hrozného nestalo a bude schopen i nadále pokračovat v jízdě.

   

Další pasáž byl freeride lesem, kde bylo naštěstí dostatek místa mezi stromy a tak jsme si pořádně užívali celou hloubku prašanu.  Dokonce i můj 10letý syn si to dal i přes drobné karamboly v celku na pohodu, čímž mne i ostatní docela překvapil. Na některé ze zúčastněných byla tato pasáž už trošku moc příkrá, a tak raději využili nedalekou obslužnou cestu, na kterou jsme se následně napojili všichni. Zde byl sice sklon menší, ale i tak se rychlost dala krásně udržet na přijatelných číslech. Tady  byla možnost si dát pár rychlých otoček o 360°, které jsou pro SNOWSCOOT typické.

U chaty Mír jsme odbočili z cesty a vydali se na poslední etapu. Vydali jsme se přes dlouhé louky směrem dolů, kde už jsme cítili pocit plného nasycení a požitku z tohoto výletu.  Asi půl metrové závěje jsme zdolali s lehkostí nám vlastní a dokroužili jsme poslední oblouky k místu, kde už na nás čekalo auto. Příjemně znavení a plni dojmů jsme vyprávěli jeden přes druhého všechny naše zážitky z jízdy a v autě při cestě domů plánujeme náš další sjezd.
Na další sníh a další freeride pojezd si sice kvůli oblevě musíme ještě nějaký den počkat, ale už teď bychom chtěli vyrazit znovu. Naše nadšení z adrenalinových prožitků v nás probouzí námět na další společný pojezd, kde by se měla většina naší české snowscootové scény setkat. A nejen české! Letos je tato akce naplánována ve ski areálu Karlov v jeseníkách. Takže máš-li chuť vyraž s námi! 

Bližší info o společném pojezdu již brzy na stránkách www.snowbaar.com a taky na  FB a IG @snowbaar.

Za tým SnowBaaR Karel Raab