Mega Week: report MegAvalanche kvalifikace

Autor: Keli, Elis, vydáno: 18.7.2011

Snad každý kdo se věnuje cyklistice již slyšel o sjezdovém závodu MegAvalanche, který je již od svého prvního ročníku koná v lyžařském středisku Alpe d'Huez. MegAvalanche to je nejdelší sjezdový závod na světě, startující na ledovci Pic Blanc a končící v městečku Allemont.

Na letošní ročník jsme se vypravili také, abychom na vlastní kůži okusili, jaké to je jet Mega. Během celého MegAvalanche týdne probíhá mimo samostatné Megy i závod v enduru AVALANCHE ENDURO – VAUJANY a sjezdový závod AVALANCHE CUP – OZ EN OISANS (reporty z obou akcí přineseme v následujících článcích).

Popularita MegAvalanche je veliká, do letošního ročníku se příhlásilo více jak dva tisíce závodníků a toto množství je nutno rozředit podle výkonnosti do skupin a nejjednodušeji to lze udělat pomocí hromadného startu. Celé startovní pole bylo rozděleno na skupiny po dvoustech lidech a tito se utkali o postup. Z každé vlny postoupilo pětatřicet nejrychlejších do hlavního závodu MegAvalanche, další postupují do MEGA CHALLENGERS, následující MEGA AMATEURS a zbytek do dvouset postupuje do dvou MEGA AFFINITY závodů, ve kterých se nestartuje hromadným startem, ale podle toho jak kdo příjde.

Do kvalifikačního závodu se do výhodné první řady dá dostat pouze dvěmi způsoby, buď protekcí :) anebo tím, že v předchozím ročníku Mega skončíte v hlavním závodě do dvoustého místa. Díky tomuto klíči jsem měl možnost startovat z první lajny a hned se dvěma megastars a velkými favority vedle sebe, Reného Wildhabera a Jerone Clementze jsem však viděl jen do odstartování, pak už máte tolik práce sami se sebou, že nestačíte koukat po jiných.

Pro mě osobně byla kvalifikace prvním setkáním s hromadným startem, ve více lidech jsem jel maximálně na Marosaně a to byli tři další, tentokrát jich bylo 199. Den před kvalifikací jsem měli možnost projet si trať s desetinásobným mistrem světa Nicem Vouillozem a ten nám mimo několika rad, ukázal i něpřeberně zkratek v trati. Kvalifikační trať stejně jako trať celé Mega není všude omlíkovaná a pravidla nezakazují zkracování trati, jen se nesmí křížit mlíko – díky tomu je trať možno místy projet v šířce snad padesáti metrů mnoha různými stopami.

Kvalifikační trať byla pro letošní rok hodně upravena, byla téměř dolekopcom a chyběl na ní velký výšlap, cílem bylo vést závod samotným městem Alpe d'Huez, protože v minulosti se tratě jak kvaldy, tak i závodu samotnému městu úspěšně vyhýbaly. Start kvalifikační jízdy byl na dohled od horní stanice lanovky Dôme des Rousses v nadmořské výšce 2810 m n.m. a cíl byl u spodní stanice oldschoolové kabinkové lanovky spojující Huez Village s Alpe d'Huez. Dle Nica se dal očekávat čas okolo 18 minut, tento předpoklad se nevyplnit, nejrychlejší čas přesáhl dvacetiminutovou hranici.

Startovací procedury se ujímá sám pan ředitel závodu George Edwards, cedule s značkou 5 minut jde dolů a nervozita se zvyšuje, minuta do startu nervozita maximální, 30 sekund do startu z repráků řve „Alarma alarma el ritmo fatal“ a vrtulník s kamerou se vynořuje zpoza hory – neuvěřitelně působivé, ještě teď mě jde mráz po zádech. A páska jde nahoru, všichni dupou co to jde, v první levé zatáčce smotka první řady jako kráva, naštěstí se vyhýbám, do druhé zatáčky jedu snad na pátém fleku, držím plnej. První sníh, hlavně nespadnout, paráda, podařilo je to za mnou. Rovinka k druhému sněhu, ježiši mě to nejede, tady mě ořežou, jezdec předemnou jede zhruba stejně, takto možná nejede všem stejně. Jedeme na objezd druhého sněhu a teď jen hamtání po rovině, dávám do toho vše, tady mě jich nesmí moc předjet, protože když to tady udržím, tak už mě nepředjedou.

Přijíždíme k horní stanici lanovky DMC, zde se najíždí do techniky a možnost předjíždění je hodně omezená, pokud se nestane něco nepředvídatelného jako je defekt nebo pád, měl bych pozici udržet. Jedu ve vláčku o dvou vagóncích, ze zadní pozice je dobrý výhled na stopu a všudypřítomné zkratky, dávám menší odstup ať se na mě tolik nepráší. Už nejedeme takovou hranu, resp. na sjezdovém kole si můžu i trochu vydechnout, jezdec předemnou bojuje na lehkém endurku o poznání s větším úsilím. Technický úsek je za námi a teď na nás čeká šlapavá rovina až do Hujeru, náš vláček se rozpojil, protože vagónek na druhém místě (já) má problémy s hnací jednotkou, resp. se sáním – dýchám jako celoživotní kuřák po třech infarktech, na pokus o plyvání mimo helmu rezignuji, plyvu si do helmy a modlím se ať je rovinka na konci. Rovina sice skončila, ale co se týče fyzické náročnosti je to ještě horší, už fakt nemůžu a to mě čeká poslední kopec s množstvím klopenek a skoků. U teleskopické sedlovky se mě úplně povolil zámek, takže ani sezení na sedle není zrovna odpočinkem, ale co už, cíl je téměř na dohled. Sedím, kde to jde a do cíle mě žene vidina toho, že jsem se kvalifikoval do hlavního závodu a zítra (v sobotu nemusím na kolo a můžu odpočívat). Čeká na mě poslední rovinka a dokroužit do cíle, slyším povzbuzování brňáků z Bajkonuru a jsem v cíli. Tepovka na stoprocent překonala svoji maximální hranici a výše kyslíkového dluhu se hodně blíží výši řeckého dluhu.

Po vydýchání se jdu podívat na výsledky, opravdu, je to tam – jsem v MegAvalanche! Kvaldu jsem dal v čase okolo 24 minut, 4.5× více než jsem kdy jel sjezdový závod!

Do hlavního nedělního závodu se mimo mě kvalifikovalo dalších pět Čechů, z mé rozjíždky kolega z první řady Oskar Jančík, dále Kamil Tatarkovič, zlínská dvojice Tomáš Musil a Michal Červenka, kteří byli sice na startu skeptičtí, protože jejich startovní pozice uprostřed závodního pole nebyla úplně ideální. A šestici uzavřel Ondra Šenk ze severočeské bandy Ore Mountains Boys.

V zítřejším článku se podíváme na hlavní závod MegAvalanche…