Report: Megavalanche očima BolkaKrutora

Autor: BolekKrutor, kategorie: Report, vydáno: 26.7.2012

Letošní Megavalanche, pro mne paradoxně začala už po odjetí té loňské. Byť na jejím startu tomu ještě nic nenasvědčovalo. Vidina hromadného startu, kamikadze na sněhu, teplota kolem nuly a minimálně hodina utrpení přede mnou, nedávala příliš naději, že dole budu chtít zas.

Ale stalo se, a po protnutí cílové pásky na naprosto nepodstatném místě jsem měl jasno. Tohle chci příští rok zase zažít.

Čekání na start v 3000 metrech – i to je Mega. Foto: Hoshi Yoshida / UCC

Na těchto pocitech jsme se shodli s většinou české bandy, snad až na dva výtečníky, užívající si komfortu grenobelské nemocnice… Pro rok 2012 to tedy vypadalo na menší problém s dopravou. Ten se však nakonec nekonal, neb nám dvoum zbylím nadšeným, původně navrhovaný autobus přišel zbytečný.
Do samotného dějiště závodu se přesouváme ze sousedícího Les Deux Alpes, kde právě skončila obdoba Kanadského Crankworks. Mimo jiné se v jeho rámci odjel i závod Mountain of Hell, projel jsem si jen část tratě a peklo to opravdu bylo. Následné vyprávění kluků o průběhu závodu ve mne jen utvrdilo ostudný pocit, že mi s Ríšou pojedem jen „Megu“.

Start ze zadních řad je obrovskou nevýhodou, na kolo si dlouho nesednete. Foto: Hoshi Yoshida / UCC

Pocit „méněcennosti“ se však rychle vytrácí s prvními ujetými metry kvalifikační trati. I pohled na oproti loňsku výrazně zasněženější startoviště, vrchol Pic Blanc, dává jasně najevo, že tohle bude prostě zase mega…

Registrační dny jsou středa a čtvrtek. Registrujeme se již ve středu, což se ukázalo jako výhodný tah, protože Znojemská raketa si tak může o den dříve vychutnat své nadšení ze zřejmě omylem přiděleného startovního čísla 12.
Mě místo nadšení polívá hrůza, ne snad ze špatného startovního čísla, nemám ambice, dělám to pro radost. Jen jaksi nemám licenci a přes ubezpečování, že to není problém a stačí platné pojištění, je to na místě problém velký. Nakonec se naštěstí vše podařilo vyřešit a já bych chtěl říci DDíky.

Zatímco první řady jsou v půli startovního kopce, zadní část stále stojí. Foto: Hoshi Yoshida / UCC

V pátek nás čeká kvalifikace. Netěším se, z loňska si pamatuju jak moc to bolelo, pro mne horší než hlavní závod. Startovní pozice v hlouby pole nedává moc šanci a tak je mi jasné, že stejně jako loni budu muset vymyslet „fintu“ u prvního sněhu. Znáte to, dva se perou, třetí se směje. V tomto případě se asi 150 lidí snaží zdolat sněhový jazyk, kde průchodné jsou snad tři stopy a tak se dělá špunt. Zbytek se trousí nazdařbůh po okolních skalách a hledá kudy z té šlamastiky ven. Můj objezd jedu kupodivu sám, což zřejmě zaujalo, či pobavilo štáb natáčejícího vrtulníku a v honbě za co nejlepším záběrem toho osamoceného pošetilce mě vír od rotoru málem sundává z kola. Pak už je to jen boj o přežití, respektive o drahocenný kyslík do plic, na vázajícím technickém singlu se nedá moc předjíždět. Ještě pozor na loňskou osudnou zatáčku, tady jsem loni něco trefil pedálem, ale naštěstí jsem se přes cestu umě natáhl tak, že mě nešlo objet.

Jízda na sněhu vyžaduje velký cit pro práci s těžištěm a brzdami. Foto: Hoshi Yoshida / UCC

Nakonec bez pádu a 46-tý flek. Sníh zabral, šmikl jsem minimálně 50 jezdců. Není to sice do hlavního závodu, ale tam jsem se snad ani necpal. Když vidím co se tam dostane za lidi, je mi jasné, že tam se svou „výkonností“ nemám co dělat.
Na rozdíl ode mne se Ríša do hlavního závodu o fous kvalifikuje a zajíždí 31. flek(do hlavního závodu Megavalanche postupuje vždy prvních 35 z každé vlny), přesto je zklamaný a neustále kalkuluje, kde že by to se svým časem byl, kdyby býval jel v jiné pomalejší rozjížďce.
Jo jo, kde bych já byla, kdy bych byla neztloustla. Úplná labuť…

Cesta na start krátce po rozednění je velkým zážitkem. Foto: Hoshi Yoshida / UCC

Sobotní brzké ráno je pro mne start hlavního závodu Mega Challenger. Boarding time na lano 6. 15, no potěš. Po probdělé noci se necítím ani na tak fyzicky náročnou činnost, jako je čištění zubů. Na druhou stranu loni jsem jel s ústřelem zad… to je snad to nevyspání lepší.

Letošní Mega byla na sníh štědrá. Foto: Hoshi Yoshida / UCC

Na vrchol Pic Blanc dorážím v 7:45 a teoreticky mě za hodinku a čtvrt čeká start. Je přesně nula stupňů, fiveteny se lepí na namrzlé kovové rošty a všude pod námi jsou neprostupné mraky. Naštěstí sem do výšky 3300m už si slunce cestu našlo a tak se dá v „letním“ DH outfitu přežít. Právě neprostupné mraky nakonec oddalují čas startu o hodinu. Když se konečně rozestoupí, aby mohly případně pomoci záchranné vrtulníky, je odstartováno.

V nižší výšce byla naopak velké množství prachu. Foto: Hoshi Yoshida / UCC

Nikam se neženu, na sněhu mi to nikdy moc nešlo ani na prkýnku s ocelovou hranou, tak co tu na kole. Ze začátku a zvlášť v hloubi startovního pole je vážně lepší běžet. Snad po prvních 50metrech „epileptického běhu“poprvé skáču do sedla. Není mi přáno, jen co dosednu leží přede mnou cizí kolo na dél a jeho majitel k němu se nemaje, odjíždí kamsi po zádech za horizont. Zvláštní pocit přejet cizí kolo na dél… Pak přijde chvíle pro „princeznu koloběžku“(od­koukáno od dvouletého Matěje z klanu „Keli family“) a už je tu nejprudší sněhová pasáž. Tady se dá odhadem rozjet až k 60ti km/h, bez možnosti ovládání, brzdění, vyhnutí se již padlým… Volím techniku „na pekaře“ – jezdec zcela opouští kolo, stále se však drže řídítek. Váha pouze na vlastních úpěnlivě brzdících nohou a s modlitbou na rtech vrhá se vstříc novým dobrodružstvím.

Příjezd k Alpe d'Huez a největšímu stoupání. Foto: Hoshi Yoshida / UCC

Je to za mnou, bez pádu. Přichází fyzicky snad nejnamáhavější pasáž, běh po sněhu s břemenem. Poctivých 1500m běhu, kdy pokoušet se o jízdu na kole je zcela irelevantní. Následuje technický singl zařízlý v sypkém kamenitém boku hory.
Po tom první náročnější výjezd, nebo spíš výtlač ke stanici lanovky, kdy chybuji a sundávám si brýle. Váže technický rychlý sjezd, kdy chybuju podruhé a brýle si nasazuji. Na pravé oko nic nevidím, prostor najednou nabývá zcela nové rozměry. Kameny, ke kterým se teprve jen blížím ve skutečnosti už přejíždím. Louže, kterým se snažím vyhýbat trefuji přímo na komoru. Hlavou se mi honí vzpomínka na jednookého polského sjezdaře, kterého jsem občas vídal na slovenském poháru. Zpětne klobouk dolů, fakt to není švanda.

Nicolas Vouilloz a jeho nehorázná smůla, vysvlečený plášť je konec nadějí a kolo letí do trávy. Foto: Hoshi Yoshida / UCC

Jsem na dohled Alpe d'Huez, přejezd louky, kde stejně jako loni kousek vedle stopy rostou obří žampiony. Po té přichází nejdelší výjezd do kopce. První prudší část předem vzdávám a tlačím. Snad mohutné povzbuzování fanoušku mě nutí v mírnější části nasednout a šlapat. Přemýšlím proč mě tak vehementně povzbuzovali, jsem beztak někde vzadu, dobře 100 lidí musí být přede mnou. Loni tu takový kotel nebyl, asi lepší fanoušci nebo co. Nad vesnicí Oz en Oisans se poprvé dostává trať do lesa, kde se kroutí v podstatě klasická ne příliš náročná DH trať. Tady mám konečně na sjezďáku výhodu a dojíždím žlutého Ibise, se kterým si pravidelně ve sjezdech a stoupáních měníme pozice. Konečně míjí jednu kančí zkratku a já jdu před něj. Po vyjetí z lesa následuje dlouhá šotolinová cesta mírně z kopce. Tady to chce šlapat na nejtěžší převod…
Ibis mi dýchá na záda. Bude to bratrovražedný boj, karbon proti karbonu, DH proti enduru. Vzdorovat jsem dokázal jen chvíli…

Hravý trailík vedoucí k Oz en Oisans – v závodě si jej ale moc neužijete. Foto: Hoshi Yoshida / UCC

Naštěstí pro mne se trať zase brzy láme do techničtějšího lesa a z Ibise přede mnou se záhy line povědomé aroma pálících se destiček. Blížíme se k další kančí zkratce a já s napětím očekávám, jestli Ibis ví. Ibis nevěděl, zodpovědně kroutí nepříjemné esíčko, zatímco já to beru přímo, přímo na něj sakra! Možná mě jako potencionální hrozbu zahlédl periferním viděním, možná to vážně jen technicky nezvládl, každopádně těsně přede mnou mizí ze stopy do lesa a tentokrát to není kančí zkratkou o které jsem nevěděl.

Nenápadné, ale o to nepříjemnější stoupání nad Huezem prověří co jste dělali před sezónou. Foto: Laurent Salino / OT Alpe d’Huez. Foto: Hoshi Yoshida / UCC

Jedu dlouho dál osamocen dokud nedojedu jezdce přede mnou. Dlouhé blond vlasy z pod přilby, dres kombinace bílé a růžové… Holky startovaly 20 minut před námi, ty nejpomalejší jsme předjížděli už na sněhu.
Nemám odvahu na ni křičet, nechci ji nijak rozhodit, je ráda že jede. Naneštěstí moje ohleduplnost je příležitost pro zezadu zle dotírajícího Ibise. Chvíli vyčkává a když pochopí, že se nemám k akci, začne francouzsky pokřikovat na to nebohé děvče.
Ta kupodivu způsobně pouští, ale pouze mě, asi netušila, že za ni jedeme dva. Je mi už Ibise docela líto a tak na posledním asfaltovém výjezdu ho s nonšalantním gestem pouštím před sebe. Poslední lesík, přes říčku po úzkém mostku a už je tu cíl.

Alaaaarmaaaa, vrtulník a husí kůže po celém těle. Foto: Laurent Salino / OT Alpe d’Huez

Ibis mi zřejmě děkuje za sportovní gesto, podáváme si ruce. Sundává přilbu, postarší asi pětapadesátiletý chlapík rozesmátý od ucha k uchu. Je šťastný, stejně jako já. Jsme celí v cíli, to je hlavní. Umístění, které pak svítí na tabuli nechápu, přede mnou přeci muselo být minimálně sto lidí, jsem je přeci viděl? Začíná mi docházet proč lidi v Huezu tak řvali, DH tank takhle vepředu asi dlouho neviděli.

Příští rok zase? Možná, dnes už v tom tak jasno nemám. Ale mám jasno v tom, že Mega se prostě musí zažít. Možná jen jednou, možná víckrát…

O čem že to ta Mega vlastně je?
Mega je především závod, který donutí vzdát až v cíli. Defekt, pozbytí přehazovačky ani ztráta sedla, nejsou pádné důvody rezignovat. Závodí se pořád, pořád je totiž s kým. Vyjma čela závodu totiž člověk nemá ponětí, jestli je 50-tý nebo 250-tý. Ať tak či tak, Mega ti dá pocit vítězství i když dojedeš skutečně 250-tý.

I bez sedla to jde. Foto: Hoshi Yoshida / UCC

Mega ti rozšíří obzory. Uvidíš věci nevídané, uslyšíš zvuky neslýchané. Vše, co ke kolu není pevně přivařené nebo přišroubované, zaručeně upadne. Nicméně i na torzu zámku sedlovky se dá s úspěchem sedět, a to nejen na silnici jak mě o tom přesvědčil jeden ze závodníků. Velkým přínosem pro jezdecké „skills“ je změna úhlu pohledu na to, co je a není velký volný kámen ve stopě. Jak velký schod se vlastně dá sjet v nulové rychlosti a bez trialové průpravy. Nebo taky naučí jezdit „na oči“.

René Wildhaber po těžkém pádu dojíždí „až“ v druhé desítce. Foto: Hoshi Yoshida / UCC

A hle, na mé načtené stopě je skrumáž (čti s francouzským přízvukem), co kdybych to zkusil třeba tudy. V momentě přehoupnutí se přes horizont dosud neznámé skalky, by člověk chtěl vrátit čas a potupně se zařadit do skrumáže. Jenže tohle už ani magura gustav v nejlepší kondici neubrzdí. Když pud sebezáchovy překoná gravitaci a v mnohém i nezpochybnitelné jezdecké umění Nico Vouilloze, rozhostí se po těle zvláštní hřejivý pocit a posune hranice zase o kus dál.

Každý si najde tu svoji stopu. Foto: Laurent Salino / OT Alpe d’Huez.

Tohle na ČP nezažiješ a je jedno, jestli právě v něm pravidelně končíš v druhé půli výsledkové listiny. Mega o tom není, je spíš o všestrannosti, schopnosti rychle řešit nenadálé situace, o vůli…

Mega ti dá definitivní odpověď, proč vlastně jezdíš na kole.

Stupně nejvyšší. Foto: GT Factory Racing

Pro úplnost doplňme výsledky:
Muži
1. ABSALON Remy (COMMENCAL France) 0:41:19,490
2. LAU Nicolas (CUBE France) 0:42:09,830 0:00:50
3. ATHERTON Dan (GT FACTORY RACINGi) 0:42:17,560 0:00:58

Ženy
1. CHAUSSON Anne Caroline (IBIS France) 0:54:57,280
2. MOSELEY Tracy T MO RACING 0:58:48,050 0:03:50
3. MARTIN Anka DIRT WEB 1:01:28,750 0:06:31

Foto: Hoshi Yoshida / UCC, Laurent Salino / OT Alpe d’Huez, GT Factory Racing