Report: Nakakat Enduro projížďka vol. 3

Autor: Čert, kategorie: Report, vydáno: 15.10.2013

I letošní podzim zažily brněnské hvozdy návštěvu několika desítek enduro lačných závodníků pod hlavičkou již tradičního Nakakat-u. Jelikož jednomu kamarádovi řekli pánové v zeleném, že po lese se rozhodně závodit nebude a začali zmiňovat lesní stráž, bylo nutné závod rozpustit. Tím pádem mi na sobotu odpadl plán a mě nenapadlo nic lepšího než se projet na kole kousek za Brno. A komu se ještě nikdy nestalo, že by při projížďce lesem potkal kámoše. Nebo dva. Nebo čtyřicet dva. A po tom co sme se uvítali a řekli, jak rádi se vidíme, jednoho napadlo, že když už je nás tolik, pojedeme spolu. A že tady poblíž zná pár trailů který by sme určitě měli zkusit. Pracovně byly nazvány Ranní Zla 1, 2, 3 a 4. A když už je bude takhle všichni jezdit, co kdyby jsme si nahoře napsali čas kdy odstartujem a dole napsali čas, kdy dojedem, aby sme se mohli v hospodě po vyjížďce dostatečně hecovat/odměňovat pivama za zajeté výsledky. Plán to byl ušlechtilý, stačilo zavolat dva rodinné příslušníky jednoho z nás coby startéry a provianťáky a může se vyrazit.

První RZ je poměrné dlouhá a výrazně úzká lesní stezka která se několikrát zlomí ostře dolů ze svahu do brutálního traverzu, který kdovíjak nedrží, takže koloběžkování je tady častým prvkem. Střídají se pasáže hodně z kopce na brzdách, abych se vešel do neexistujících klopenek pode mnou. Rychlá palba ve chvíli, kdy se terén trochu srovná, najednou ti přijdou klády přes cestu, vracák co ustřeluje, dvoják přes díru, traverz nad hranou potoka co se trhá, přejezd potoka, dupačka, pro někoho nebezpečný skok přes kládu, dupačka, dojezd na hraně strže co má dolů tak 15 metrů a spadnout prostě nechceš a najednou seš v cíli. To, že je za tebou cca 10 minut jízdy poznáš až podle toho, jak máš propocený triko a nemůžeš chytit dech. První ranní zlo bylo záludný, moc nedrželo a odjet je rychle chtělo morál.

Pak následoval přejezd na Zlo 2, ten byl nejdřív po cyklostezce s běhajícíma holkama všude kolem a následně cca pěti kilometrovým pozvolným uphillem na stejné místo kde startovala jednička. Odsud ale ještě 200m na začátek dalšího zla. Tam jsou všichni informování trati znalým kolegou že: „…za asi sto metrů je drop, ten dneska ještě nikdo neskočil. A asi v půlce po druhý stojce(!) je zatáčka doleva a na ní skalka. Ta je dost nebezpečná, a jestli ji chcete přejet, držte se vpravo. Jo, a abych nezapomněl, sou tam asi tři stojky hodně do kopce a poměrně dlouhý, takže se snažte.“ To mi výrazně dodává odvahu a jdu do toho.

Druhý zlo je zlo doopravdy. Po včerejšku řádně mokrý kořeny a kameny co nepodrží, rozvoraná mokrá hrabanka, spády hodně dolů. Asi po 300 metrech mám poměr nesení kola a jízdy na něm v poměru asi jedna ku jedné a začínám tušit, že dvojka bude spíš otázka vůle než rychlosti. A když je možnost nasednou, je před váma kopec. Chvilku šlapu, pak vím, že to asi nevypadá tak to největší vytlačím. Situace nesení, jízda, pád, nesení, stoupák se opakuje asi třikrát a pak sem najednou vedle kříže, kolem kterýho jela i jednička, takže se napojuju na cestu a jedu závěrem shodným s RZ 1. Teď když už ji mám jednou za sebou, to můžu pustit víc, o to víc se mi nedaří zatáčky, neverimind, teď už jde o to přežít! Zase traverz před potokem, kterej tam není, celá cesta je komplet utržená, takže je občas rychlejší přenášet, přejezd potoka, přeskok klády, zase strž patnáct metrů vpravo dole, „spurtovačka“ (mě to tak přišlo, ale po předchozích zážitcích to bylo spíš vyklepávání nohou ve stoje) a sem dole. Když se mě jeden ze spoluzávodníků zeptal, co na to říkám, jediné na co sem se zmohl, bylo vyřízené pokývání hlavou doplněné děsem a únavou v mých naprosto mrtvých očích. Později mi bylo několikrát řečeno, že nikdo ještě pocity ze dvojky nevystihl tak přesně a přitom tak beze slov. To že to byl nářez potvrzují i dvě skutečnosti, numero uno, jediná holka, která se naší vyjížďky zúčastnila svou účast odpískává, neznám detaily ale zřejmě že je to moc, numero duo, když jedeme na další přejezd, který je asi 7 km po asfaltu do vedlejší vesnice, potkáváme blikající sanitku, co jede směrem k cíli dvojky. Zlomená klička na přeskláďáku v závěru trati o jehož nebezpečnosti bylo napsáno výše.

Přejezd na poslední dva traily byl sice do kopce a po asfaltu, ale díky rozhovorům s členy skupiny spolujezdců o různých typicky mužských tématech, od toho čí holka by sjela SuperFlow rychleji, přes kdo už je dost vysokej na dvacetdevítkový enduro vod spešlu až po problematiku holení ohanbí (tímto děkuji za dobře míněné rady Mariovi a doufám že se Filip K2 poučil!), cesta příjemně utíkala. Start RZ 3 i 4 byl na bývalém fotbalovém hřišti kousek od cílové hospody, tady se čekalo až dojedou všichni, aby se líp měřil čas, paní provianťáková opět poskytla bezchybnou buchtu, ti na které nezbylo museli vzít za vděk cyklodrogama.

A pak se šlo na start. Jelikož náš malej profi startér se nechal zlákat super pískem na beach volejbalovém hřišti poblíž, kterému parta zničených a propocených chlapů nemohla konkurovat, přešel start do rukou nás, jezdců. Třetí o čtvrtá jízda začínaly shodně, na oldschool DH trati, nahoře měla super zábavou flow po uzoučké pěšině přes kořeny, kameny a boule, pak vyústila na cestu. V případě trojky se na cestě zatočilo doleva a po šotolinové dálnici se hrčelo asi 300 metrů ve full tempu dokud se trail nezatočil doprava. Odtud už to bylo hodně z kopce a hodně zatáčivý a hopsavý. Prudkej sjezd, klopka která ujížděla tak akorát aby to bylo zábava a člověk z ní měl braap braap pocit odletujícího bordela, dropíko-sestupák. Takto opakujte asi pětkrát, okořeňte vracákem a přidejte sjezd do cíle po odklopeným svahu. A vyjde vám 40 lidí s rohlíkem na obličeji co zapomenou mordor v předchozí RZ. Pak už jenom šlapačka po šotolině horekop.com zpříjemněná kusem tlačení a nezávazného švitoření v davu, dojezd ke hřišti a start posledního měřeného kusu.

A jestli byla trojka zábavná, čtyřka byla überzábavná. Začátek vyfloučkovanej stejně jako předchozí jízda, ale pak přejezd cesty narovno, padák někam zhruba do středu země prudší než sestup akcií pivovarů po vynálezu vína v roce 1897 Petrem Vínem, klopka, lávka. A pak super tvrdý klopenky, dvojáčky, zatáčky, klopenky, dvojáčky a už sem říkal klopenky? Trať byla kraťoučká ale vyloženě užívací, na závěr vejletu nemohla být vybrána lepší. Jenom při dojezdu do cíle už slyším z davu co čeká dole něco jako „nezdi a stopuj!“? Nebo tak něco. Po dvaceti metrech se zvuk rozjasňuje a rozpoznávám „nebrzdi a dropuj!“. Áha. Jenže než mi to dojde, zem mi mizí pod nohama a já už mám v hlavě myšlenku na další puklou helmu. Ale má rychlost nebyla naštěstí tak zlá a drop je prudce nezáludný, takže odjíždím i když se dole mírně loktuju s lískovým keřem. V krvi endorfin a adrenalin ale trenky zůstávají čisté. Jo tenhle…vyjížďku sem odjel, přežil a bylo tu super.

Teď už jenom do kopce – hospoda – píva – hovězí guláš – vyhlášení vítězů výletu. Těmi se staly na prvním místě Tomáš Marčík, druhý flek bral Jirka Dundáček a bednu uzavírá ostřílený brněnský exDh závoďák Béďa Hájek. Skromný autor článku zajel hrdé 30. místo z 39 dokončivších, dost motivační na to abych přes zimu něco dělal a ne dost demotivační na to abych spálil kolo a sebe.

Byl to fajn zážitek a doufám že se na podobnej vejlet sejdeme zase na jaře. Dík těm které to napadlo a i těm kteří ukázali traily! I těm co napekli buchtu!