Scott Enduro X Race Sušice 2014 očima Bolka Krutora

Autor: Bolek Krutor, vydáno: 11.5.2014

Bolek Krutor vyrazil na své letošní první závody do Sušice. O tom, jak to viděl závod člověk, který jel enduro závody ve Francii v době, kdy v ČR o MTB enduru snad nikdo nevěděl, si přečtěte v následující stati. Výborné čtení garantujeme.

Nejlíp mi to odsýpá, když jsem ve stresu…Možná i z toho důvodu, vše spojené s aktuální závodní sezonou neustále odkládám, neb je přeci stále fůra času. O závodu v Sušici se tak dozvídám tři dny před vypuknutím. Zdánlivě velká časová rezerva na zařízení všeho potřebného, ne tak, když chce člověk absolvovat závod v zatím neexistující přilbě.

Po pekelných zkušenostech z Francie v „klasické“ integrálce rovněž z vlastní produkce CRD (co ruka dala), mi porce 42km v tomto jistě mučícím nástroji z počátku 19-tého století, přijde nereálná. Po ujištění se, že výrobci pružně reagují na enduro vlnu, především pestrými barvami a nesmyslnými rozměry kol, ale na „jůzrs friendli“ přilbu jaksi zapomněli, jsem pevně rozhodnut dát světu zcela nový typ…

Začínat zcela z nuly, je vzhledem k času nereálné a tak se jako dárce orgánu nabízí nic netušící přilba Kenny racing titanium.

Kdyby někdo potřeboval zcela nový skelet… Mě postačila pouze vnitřní skořepina, výstelky a štítek. Po očesání všeho nepotřebného se ručička váhy zastavila na 140g. Rozumnou celkovou váhu odhaduji na 400g, tedy dost prostoru na to, vyřádit se z trochou karbonu. Dodělat zcela novou „bradovou“ část, umně tvarovanou tak, aby slina mohla bezkontaktně opustit dutinu ústní. To pak celé olaminovat a odvakuovat.

Následně vyřezat cca 20 otvorů, zvící děr cedníku pro celé, nenakrájené brambory.

Pevnost ukrutná, váha 360g, odvětrání dech beroucí :).

Jen na lak, jaksi času nezbývá a tak červíček pochybnosti hlodá, jestli nebudu odhalen a po zásluze perzekuován. Přeci jen, „normální“, je ta přilba na vzdálenost asi tak 30ti metrů…

(pokud vás zajímá, jak nová Bolkova helma vypadá, sledujte d:key, Bolek se pochlubí jakmile dostane helma lak, pozn. red.)

Po delší době jedu na závody sám, nikdo nemá chuť se přidat. Možná je ještě moc brzy, závoďáci se zcela neprobudili ze zimního spánku. Možná je odradily příliš časté vzkazky o XC z loňského ročníku. Možná kombinace pátek/sobota?

Těším se i na cestu, Jižní Čechy moc probádané nemám a tak to beru i jako menší poznávací zájezd. Mám to tak ostatně poslední tři roky, kdy jsem se rozhodl nepodpořit naše zákonodárce příspěvkem na tankodrom. Jízda po okrskách umí rozšířit obzory.

První poznatek přichází poměrně záhy. Peníze ušetřené na zimní údržbě je třeba investovat do oprav komunikací. Bohulibé, avšak nemuseli by mít v každé třetí vesnici stejný nápad…

Po asi dvouhodinovém martyriu, se konečně dostávám asi 60km za Brno.

Čím více se blížím konečné destinaci, přibývá rybníčků, božích muk. A při průjezdu vesničkami, více než obvykle dodržuji padesátku. Ne snad kuli nadměrné koncentraci policistů, ale těch kolíbajících se hus a kachen, se tu po silnicích batolí opravdu dost.

Jo všimli jste si taky nového fenoménu? Stromořadí kolem silnic „označené“ bakulí montážní pěny. Vysvětlí někdo?:)

Cestou míjím vesničky jako Bavorov, Vodňany, Dráchov, Bechyně. Tedy ty, co znám z lidovek a z pohádek strejdy Čáryse :).

Do Sušice dorážím v pátek kolem druhé. Na náměstí ve Scott svatostánku, fasuji číslo a potřebné informace, mimo jiné o tom, že batoh není adekvátní náhrada páteřáku – no potěš.

Kempím v zatím opuštěném vodáckém kempu u řeky a jdu si těch 42 km sklouznout. Přemýšlím co budu dělat tak kolem 16–17, kdy předpokládám návrat, asi si ještě některé RZ dám znova…

Stoupám po značení k první RZ a cestou v hlavě řeším organizaci. K číslu jsem nafasoval i startovní časy, kde se píše start 12:24, cíl 17:24.

Hergot je hrozně pěkný, dát prostor všem i těm slabším ať mají časovou rezervu. Ale co je moc, je moc. Kuli přílišné benevolenci budu na zpáteční cestu domů, vyrážet tak pozdě a vůbec 42 km a 5 hodin?

Stále stoupám na první RZ, kopec konce nemaje a čas se krátí. Začínám tušit zradu.

Zrovna jsem se nahoru neflákal, přesto jsem nakonec dorazil s rezervou jen asi 2 minut.

Obavy stran rozumu organizace rychle berou za své i po shlédnutí začátku RZ1. Jo páteřák asi raději jo.

Jednička je asi nakonec to nejslabší. Hodně odvedené práce, to všechna čest, ale flow jaksi chybí. Chtělo by to paměť jako kůň, zadní noha automaticky překročí překážku po vzoru přední, zrakem naváděné.

V ten samý moment, kdy člověk po předrncání kořenu, kamenu, čeká nárůst rychlosti alespoň na úroveň chůze. Přijde stopka od zadního kola, co se zaseklo o něco, co jsem v návalu informací na tom metru dávno zapomněl. Ale jo, pak se to celkem rozjelo a rozmotalo, lidské práce ubývalo na úkor té přírodní a když to začalo konečně bavit, přišel cíl. Snad budou ostatní delší. A byly.

RZ2 po dalším úmorném stoupání, kde se střídal pocit marnosti se zoufalstvím, začínala pěkně zostra. Z odposlechu jsem pochopil, že tato RZ je shodná s loňskou, nebo alespoň začátek. Nejdřív mírně do kopečka, který záhy není tak mírný a je pod možnosti mého šaltru, který prostě za vteřinu o tři nepřeřadí. Nebude to jediné místo, kde slezu z kola… Potom přichází enduro nirvána v podobě padáčku plného techniky, možností, stop. Úsek, kde se nebude závodit, ale užívat. Nirvánu však v rychlém sledu stíhá výčitka, že když se nadělovalo to „trialový“, já u toho nebyl. Pud sebezáchovy jasně vyhodnotil situaci a zase slejzám. Od tohoto místa vlastně odjíždím jen pár metrů, když se výčitka dostavila znovu. Koukám na tu zahrádku plnou vylámanejch a křivejch zubů, když konečně vidím prvního ridera na trati, zatím celou dobu ani noha. Za sedlo, zadní brzda, nedělá z toho žádnou vědu a je dole. Má velký kola, sakra vždyť ono mu to do těch děr vůbec nepadá, ten rozbudrovanej svah sjel bez drncnutí. Jo poprvé v životě uznávám, že to má něco do sebe. Ta prostupnost terénem asi za určitých okolností je prostě lepší, ale přesto mi to prosím nenuťte.

RZ3 takové ježdění máme asi každý někde za barákem, příjemné motání lesíkem. Sem tam šup na mítinku, vše v rychlosti, žádné zalamovačky do nuly. Pestrost, to slovo mě napadá, zatím každá RZ originál.

Poslední dvě RZ jsou na protějším kopci nad Sušicí, tedy přejezd přes město, lesoparkem kolem řeky. Tady snad jedině pokulhává značení, kdy se jaksi dlouho nic neděje a já to jak po sléze zjišťuji zbytečně otáčím, abych se optal závodníků v míjeném kempu.

Netuší, přejezdy nejeli. Nechali se vyvézt dodávkou, kterou zajistil pořadatel. Cože, to jako fakt? No budiž, řešilo se to už mnohokrát s výsledkem, že vlastně nikdo neví, co je to to „enduro“. Ale za mě dodávka ee.

V lesoparku ještě malý střípek, jen krátký absurdní pohled. Míjím pár, venčící takový to malý, hnusný. Tuším na č… se tomu říká.

A u něj tři rozněžnělý, asi tak 12 ti letý holky. Šišlají na to nechápající stvoření, jako na batole. Jen o pár metrů dál sedí dvě holky, ne o moc starší tak 13–14. Č… je nezajímá, balej si cigarety…

RZ4 a 5 mají téměř shodný start, těsně pod rozhlednou na Svatoboru. Mýtina pro start padáčkářů a pořádný padák dolů. Jestli si můžu vybrat mezi skokem na hadře do lesa, nebo to zhučet na kole, volím kolo. Opravdu respekt, morál bych na to neměl.

Začátek je zjevně po turistickém chodníku, protože tolik kamenných schodů by pořadatel jen těžko zvládnul zajistiti. Stabilizace obrazu selhává a já co chvíli čekám Rákosníčka, neb chvíli nevidím, než mlhu, co by se dala krájet. Naštěstí drnco tryzna není příliš dlouhá a váže příjemný lesík, sem tam s umělým skokem, přírodními muldami s dojezdem ke studánce, kde si alespoň na pár metrech vyzkoušíme, jaké by to bylo jet, kdyby se předpovědím počasí dalo věřit. Tedy za mokra.

RZ5 start o něco málo níže s tím, že tato trať využívá potenciál kopce beze zbytku a končí až těsně nad městem.

Není ani 16 hodin, ba ani 17. Na hoblování některých RZ v rámci zabití času si zbitej jak pes ani nevzpomenu.

Šup do kempu, koupačka v řece, tady bych apeloval na organizátora, že příště by to mohli trošku přihřát. A do hajan.

V noci se v autě budím zimou a hlavně vydatným bubnováním. Slet bubeníků bývá vždy až na podzim a tak nezbývá než zase spílat rosničkám, jež jakoby naschvál hlásí vše naopak.

Popisovat průběh závodu by asi nedávalo smysl. Všichni přežili, všichni si to užili. Mokro nakonec nebylo. (Pokud hledáte výsledky, máme je pro vás, zde, pozn. red.)

Spíš ještě jedno zamyšlení na závěr.

Donekonečna se řeší, povinná ochrana, pravidla, délka RZ, na oči, s tréninkem…

V závodní den jsem se snažil na startu první RZ vzpomenout, jak to tam vlastně bylo a světe div se, nepamatoval jsem si zhola nic. Dvojku jsem tušil začátek, protože ten byl docela hard, ale pak už nic, tma, jen letmé tušení. U páté RZ jde davem hláška o strašlivé skalce v půli tratě, prý se musí vpravo, kde není tak velká díra. Probírám „skalku“ s Kafíčkem, který se od nepaměti chystá na megu, ale pořád mu to nevychází a shodujeme se, že o žádné, ale opravdu žádné skalce nemáme tušení…

Tedy na oči nebo s tréningem? Osobně jsem dopěl k závěru, že zdejší tréning byl v mysli tak trochu utlučen náročnými přejezdy. Je tu i mnoho dalších faktorů. Závody jsou přeci jen určité vytržení z kontextu. Děje se toho moc, sbalit, prosedět třeba i pět hodin v autě. Ne dvakrát dobře se vyspat…Nicméně si troufám tvrdit, že zkrácení přejezdů by paměti prospělo.

Závěrem je třeba vyseknout velikou poklonu organizátorům. Zvládnout perfektně přípravu na tak velké ploše, kde se závod odehrál chce kuráž. Diváků bylo více než na ČP ve sjezdu a hlavně odměnili nadšeným řevem i ten nejmenší „banán“ přes kořen.

Celkově bylo znát, že někdo z organizátorů už za endurem vyrazil za hranice. A naštěstí to jediné absurdum, tedy olepování kol samolepkami, aby jezdec v průběhu závodu nemohl z batohu vytáhnout a vyměnit rám, zůstalo jen na papíře.

Foto: Ondra Kinkor a Facebook