Kill the Trail - škola jízdy na horském kole

Report: Cannondale Enduro Tour Belfort

Autor: Keli, Bříza, kategorie: Report, vydáno: 24.4.2015

Francouzské EWS, tak by se dal nazvat druhý závod série Cannondale Enduro Tour, který se jel uplynulý víkend v Belfortu. V okolí a také v místní dominantě městském opevnění Citadelle du Lion na jezdce čekalo 5 RZ a jak je ve Francii zvykem, jelo se na oči.





Na start se postavily hvězdy jako Damien Oton, Rémy Absalon, Rémi Thirion, François Bailly Maitre, Nicolas Lau, Pierre-Chales Georges, Thomas Lapeyrie, Jérémie Arnould či Florian Golay, kdo sleduje výsledky EWS ví, že tito jezdci patří k absolutní světové špičce.





Závodilo se v okolí a také v místní dominantě městskému opevnění Citadelle du Lion na jezdce čekalo 5 RZ a jak je ve Francii zvykem, jelo se na oči celkem na 35 kilometrech s 1200 metry převýšení.
Mezi 330 závodníky z Francie, Německa, Švýcarska, Belgie a České republiky nepoznal na čtyřech z pěti RZ hořkost porážky Damien Oton, který sice očekával na dráze bláto, ale i suchý tvrdý povrch mu nedělal potíže. Druhý flek si vyjel stejně jako prvním kole Cannondale Enduro Tour v Dabo (report) Ludovic Oget s docela výraznou 29 sekundovou ztrátou, na třetím fleku skončil vítěz prvního klání Rémy Absalon.





Trojici českých závodníků se příliš nedařilo, Oskar Jančík dojel na 200. příčce, když během závodu zvládl ve 2. RZ vyjet z trati, ve 3. spadnout a jako třešnička na dortu byl defekt ve 4.RZ, 285. místo získal Petr Fraňo, který si sice závod užil, ale dle svých slov byl více na zemi než na kole, spadl prý snad desetkrát. Tomášovi Březinovi, Petrovu týmovému kolegovi z BeerBoys Racing, se dařilo ještě méně, dojel až 302.. Kompletní výsledky najdete zde.





A jak závod viděl Bříza?

Po závodu v Dabo a celkově 9 denním ježdění ve Vogézách stojí BeerBoys Racing team (Petr Frank a.k.a Tučeq a Tomáš Březina a.k.a. Bříza) natěšen ve frontě na registraci do druhého závodu Cannondale Enduro Tour – Belfort. Závod se jede na 5 RZ. 4 RZ jsou v nedalekém lesíku, 5. poslední vede útrobami hradu v centru města. Oproti registraci v Dabo vše probíhá výrazně rychleji a za pár minut není, co řešit. Proces registrace trochu zpomalujeme, jelikož jako vždy nedáváme pozor, bavíme se s Oskarem, kterého potkáváme po týdnu, a koukáme na dojezd 5 RZ, který je hned u startu. Výsledkem je, že se nepodepisuju podle instrukcí šarmantní francouzské důchodkyně z organizačního týmu, za což je mi náležitě vyčiněno v jazyce, kterému nevládnu. Podle výrazu jejího obličeje jsem čekal i pohlavek. Následně i s Tučqem odcházíme bez čipu…

Závod se jel v opačném gardu, tudíž jako první startuje číslo 330. My vyrážíme v 9.00 a start RZ je pro nás vždy v celou.

Start je za chladného rána s vyhlídkou na slunečný den. Přejezd na 1. RZ vede z podhradí městem do blízkého lesíka k vysílači. Celá cesta asfalt, ale na rozjetí dobré. Na startu 1.RZ potkáváme vedle startéra stojící, opět „mile“ se tvářící francouzskou důchodkyni. Zřejmě tu čeká na někoho, kdo se taky nepodepsal podle jejích představ. Rychle nasazujem integrálky a mizíme na trailu. 1. RZ je z větší části vyžehlený flow se zrádnějšími pasážemi ke konci. Tuceq ke konci RZ shazuje řetěz a při následném pádu nabírá hlínu do páčky zadní brzdy, čímž si blokuje zadní kolo. Chvíli mu trvá, než na to přijde a do cíle přijíždí s výrazem báby ze startu.





Přesun na 2.RZ je po lesních stezkách s častými výšlapy. Po závěrečných schodech je nám odměnou parádní výhled do všech stran. Zkraje 2. RZ mi praská lanko od přehazovačky a ztrácím čas nahozením převodu na dojetí. Následuje série prudkých switchbacků, ve kterých si k pobavení diváků několikrát ustelu, a do cíle přijíždím s výrazem nasrané báby pro změnu já. Elektrikářskýma páskama – díky Tučqu – fixujeme přehazku a dál pokračuju s osazením 2×1. 3. RZ má stejný start jako RZ 1, bába už tam není. Trať je podobná té 1., místy více techničtější, už si to moc nepamatuju. 4.RZ má pro změnu start stejný s RZ 2. Poté následuje přejezd zpět do města na poslední hradní etapu.

Po výstupu na hrad opět následuje super výhled na město a okolí. Poslední etapu Tučeq trefně popisuje jako nejlepší prohlídku hradu, na které kdy byl. Travnaté úseky střídají schody, hradní trakty, nádvoříčka, tunel a prudký sjezd do cíle. V cíli následuje euforie z parádního zážitku, pivko a pokec o závodu s Oskarem.

Jako enduro začátečníkům nám některý úseky (a bylo jich dost) dělaly problémy, ale celkově i přes několik pádů jsme byli nadšení a příští rok určitě zas. Ano, jet 2000 km na závod Cannondale Enduro Tour rozhodně stojí za to.



Foto: Simon Marchal, Benoît Grébaux

Podobné články

Komentáře

Publikovat jako anonymní uživatel - přihlášení, registrace


Přepnout barvu pozadí