Report poslední: Megavalanche International na vlastní kůži

Autor: Keli, kategorie: Report, vydáno: 14.7.2015

Poslední report z Megavalanche se mě v hlavě musel trochu rozležet, stejně jako se mě rozležely všechny naraženiny, odřeniny a šrámy, co jsem během necelé hodiny na kopci pochytal.

Megové finále jedu už po několikáté, ale snad poprvé se v noci i docela dobře vyspím. Nejsem nervózní jako v minulých ročnících a budík v 5:30 mě skutečně budí ze spánku. Lehká snídaně a už míříme s ZR k lanovce, tady potkáváme Kafíčka a Filipa Štrunce.

Nasedám do kabinky s číslem 1! Jestli je v tom nějaká symbolika netuším, na celkový první flek to příliš reálně nevidím. V kabině na Pic Blanc vtipkuji, že bych třeba jako první mohl jít na držku, v tu chvíli ani nevím, jak blízko budu realitě.

Když máš boarding time v 6:15, znamená to, že na ledovci strávíš pěknou chvíli čekání na start (startuje se v 9:05). Před záchodem frontička, každý by chtěl položit kabel, ale kapacita wc v 3300 metrech jaksi nepočítá s 350 lidmi naráz… Dám tomu chvíli a fronta se rozpustí, myslím si naivně… když už to mám skoro za zatáčkou, je fronta snad trojnásobná… no nic dovezu si ho až do cíle. Byli zde i jiní, kteří to vyslali přímo na kameny…

Oproti úterku, kdy jsem byl na startu naposledy, sněhu radikálně ubylo a výrazně se zvětšil prostor pro volbu dobré taktiky. Startovní pole se rozdělilo na dvě poloviny, obě se snažily vyhnout co nejvíce sněhu, takže jedni volí pravou stopu, druzí levou. Prostředek, kde byl sníh, byl volbou jen minima jezdců. Zajímavé je vidět nervozitu u jezdců takového kalibru jako je Remy Absalon, Jamie Nicoll, prostě start Megavalanche není rozhodně procházka růžovou zahradou, ale pořádná dávka stresu pro všechny.

Přéma třetí zleva

Moje taktika ze třetí řady je jasná, beru levou stranu, poběžím za startovní lajnu, pak to po nohách splužím ke kamenům, nasedám a dám holeshot… bohužel hned po startu vím, že to byl špatný nápad, podobně jako já uvažovalo asi dvě stě dalších, takže na před kameny se všichni smotáme a začíná hra na vymotávání kol, dej mi tvoje, dám ti svoje…

Remy Absalon

Když konečně získám svoje kolo, nasedám a držím plnej, v zatáčce chci zašlapat a řetěz je dole! Cože? Proč, vždyť mě nespadl snad rok a zrovna teď, sakra… Nasadím ho a stejně nejde šlapat – co to je? Na řetězu osmička, takže zase sesednou a opravit. Všichni, které jsem předjel, jsou zase přede mnou. Rozjedu to na max a přichází prudká sněhová pláň, uchcává mě předek a už ležím. Držím kolo, protože pustit jej zde, znamená konec, takovej kopec šlapat nahoru prostě nechceš. Jedu po zádech, po břiše, po boku, kolem napřed, s kolem vzadu a nějak netuším, jak zastavím. Nic nepomáhá. Na rovince zpomaluji a nasedám, následuje hamtání a najednou se přede mnou zjevuje most! Ty voe, ten tady v úterý podle mě nebyl…

Další část trati si vůbec neužívám, jedu ve vláčku, možnost předjet na úzkém trailu je minimální a navíc jedem nějak hrozně pomalu. Asi se všichni šetří na kopec nad Huezem, už jen příjezd pod kopec není zadarmo a prověří jak jsi dřel v zimě a na jaře. Pár jezdců říznu, ale že bych nějak extra letěl se říct nedá. Pod kopcem dávám gel, co jsme dostali ke startovnímu číslu, ježíši, ten je hustej, lepí tak, že málem neotvírám pusu. Aspoň nemusím přemýšlet nad výjezdem po asfaltu, řeším jak nejrychleji dostat ten hnusnej pocit z pusy.

Boj o první flek

Přema Tejchman

ZR

Keli

Filip Štrunc

První prudký úsek vyjedu docela obstojně, poté rovinka a další pruťák. Když už si říkám, že je divný, že zde není Kafíčko, Elis a další Češi, slyším zprava i zleva „makej“, „šlapej“ – vlevo Kafíčko, vpravo Elis. Oba běží a řvou, běží fakt dlouho, s takovou podporou prostě nemůžeš svěsit nohy. Pár lidí předjedu, ale nahoře na kopci jsem kompletně koženej. Následný trail jsem měl v tréninku nalítanej krásně, přeskakovat zatáčky vnitřkem, switchbacky agresivně přes nohu, ale teď… teď sedím na sedátku a vezu se, pár lidí přede mnou je na tom ale ještě hůř…

S blížícím se sjezdem k Oz Station mám pocit, že tlak v zadní gumě není stejný jako na startu, během mé francouzské anabáze jsem kompletně přesedlal z bezduší na duše, prostě butylová guma a pořádnej tlak. Pocit prázdného zadního kola rozhodně není to, co bych chtěl mít, vypadá to na pomalej defekt… ale nějakej hodně pomalej, když s tím jedu už snad pět minut. On to není defekt, je to jen pocit z jízdy na několika centimetrové vrstvě prachu.

Jsem v Ozu, když se dostaneš sem, máš už téměř vyhráno, čeká na tebe nějaké šlapání, nějaké prudké switchbacky, rychlý sjezdy a cíl, no je to teda asi ještě 10 kilometrů, ale už to tak nebolí jako nahoře. Teda většinou. Cítím se docela silný, na šlapání dávám nějaký lidi a napojuji se jako poslední vagónek do vláčku. Celá souprava vjíždí do lesa a najednou někdo zhasnul, normálně není nic vidět. Tmavý les a zvířený prach je smrtelná kombinace, nezbývá než nasadit autopilota a jet přesně to, co ten před tebou. Jede ale hrozně pomalu, takže ho říznu vnitřkem a dalšího a dalšího.
Zbývá už jen jeden, vjíždíme na asfalt, nasazuji ke spurtu, už ho beru a najednou chytám řídítkem za bariéru a smotávám se jak na Tour de France. Dobitej jsem jako prase, noha bolí, ti co jsem je pracně předjel mě zase dali. Sakra, tak znova do práce…
Předjetí pár jezdcům vrátím a už jsme v předposledním lese, tady je jedna z mála šancí na další předjíždění. Ha, rajdr přede mnou jede venek, dám ho teda vnitřkem, plán jasný, ale najednou mě do cesty vběhne neukázněný strom a já dávám kompletní nulovku, teda kolo dává, já pokračuji plavmo mimo trať. Borec za mnou mě napodobuje a jde na držku úplně stejně. Morál na nule, ale v posledním silničním výjezdu vidím dva týpky, co melou z posledního. Mega se jede pořád na plno, takže se kousnu a šmikám je. Do cíle je to už kousek, naštěstí nemusím spurtovat a tak si jenom vytáčím nohy.

Letos, stejně jako v minulosti jsem nastupoval na start s několika body, které bych chtěl splnit: nezranit se, užít si to, dát to pod hodinu, dát to pod kilo – něco se splnilo, něco čeká na další Megavalanche. Neříkám, že příští rok pojedu, ale někdy se sem určitě vrátím.

Dalším našim se dařilo i nedařilo, Přema Tejchman z první lajny na startu jede solidně, je silný ve sjezdech a v cíli je hodnocen jako 12., velký úspěch! Nejlepší Čech jednadvaceti ročníků co se Megavalanche jede. Znojemská raketa Ríša Sýkora se sice na ledovci po poměrně nesportovním zásahu soupeře málem zabije, ale štěstí přeje připraveným a v cíli i s nebrzdící zadní brzdou je 94., Filip Štrunc jede od startu bez lanka přehazovačky na nejtěžší převod a zvukovou kulisu mu tvoří několik vytržených drátů, v Allemontu je pak na 167. pozici.

Nejrychleji Megavalanche 2015 zalítl Remy Absalon před Thomasem Lapeyrie a Yoannem Barelli. Výsledky zde.

Tohle zase tak často neuvidíš, Přéma žere chipsy

Jo a pro představu o náročnosti Megavalanche, Přéma za celou dobu závodu (43 minut) jel s průměrným tepem 181 bpm, jeho maximálka při testech je 189 bpm…