Freeride forever aneb jak si splnit sen a nezničit trenky

Autor: Keli, vydáno: 25.8.2015

Roman „Skautík“ Levý si v Kanadě splnil svůj freeridový sen. Vyslat legendární train gap z videa From the Inside out se podařilo jen hrstce lidí a Skautík je mezi nimi. O tom co akci předcházelo a nejen to najdeš v jeho slovech.

Jsem jeden z mála lidí, kterýho štve jak nově mtb průmyslem vytvořená móda – „Enduuro“ (neplést si s Enduro – super závodní disciplínou) zabíjí Freeride. Jak mizí dropy, lávky a kultovní skoky ve prospěch vyžehlených dálnic. Asi i právě proto, se snažím zuby-nehty držet „svýho řemesla“. Proto i když také vlastním allmountain Giant Reign, z daleka se mu nedostává tolik pozornosti, jako mýmu Banshee Darkside. I proto, že Freeride vždy byl trochu o punku, bude pro mne vždy srdeční záležitostí číslo 1. Budiž toto testament a možná i inspirace, že Freeride stále žije, alespoň u mne a doufám, že i v dalších v srdcích a napořád! Něco o tom, jaká byla moje cesta za splněním si jednoho z těch „Freeridovych snů“.

Když jsem poměrně v pokročilém věku začal bikovat a shlédnul první videa – už tenkrát – staré NWD a NSX, takovým tím snem, bylo taky vyslat nějaký pořádný gap jump. Když jsem poprvý viděl „From the Inside out“ a Kennyho train gap. Tak si říkám: „Hmm, to je tady v BC, kam jsem se zrovna přestěhoval. A teoreticky, bych ho někdy mohl dát. Když bych si nechal narůst mega koule a trochu se vyjezdil.“

Za rok se cítím, jako že bych to asi chtěl vyslat. Zjišťuju, že odpal byl zbořen, ale i znovu postaven (shodou okolností kámošema). Maara z Klaanova mi píše, že ho akorát taky objevil. Tak se tam zastavím po jednom výletu a vypadá to, že by se to možná dalo. Okej povídám: „Maaro, to vyšlem!“

Jedno odpoledne si užívám trailu na Dakside na Nothshoru. Když přijdu k mýmu trucku a vidím, že má vymlácený okýnko… peněženka (schovaná pod sedadlem) v trapu, jinak nic. Až na to, že nemám peníze a panáka benzínu v nádrži mně o tak nevzrušuje. V tom telefon od kámošky Romi z Whistleru. „Čau, no my jsme byly s Maarou na tom Train gapu.“ A ni to nedořekla a já věděl. Do prdele. Takže domu doject na výpary, odhodit psa a kolo a vyrazit směr Vancouver General hospital. Maara na přijmu byl vysmátej a trochu nadrogovanej. V tu dobu už jsme totiž věděli, že je to ok, sice asi chvíli bude mimo kolo apod. Ale nic trvalého. A to vzhledem k tomu skoku a jeho nárazu do stromu, to bylo štěstí.

Pro to léto jsem si to teda rozmyslel, že to asi nemá cenu. Nemám žádný sponzory a tudíž mně ani kromě dobrýho pocitu, žádná jiná odměna nečeká, tak proč tak riskovat.Taky už nejsem nejmladší, přeci jenom už se necítím tak nerozbitně jak 23-letý kluci. Po třicítce, už se to všechno lečí nějak složitěji.

Nicméně když v sobě sen pár let živíte, není lehký ho jen tak uhasit. Pořád tam hlodá a hlodá. Jenže v zimě vyskakuji z kola – z dost vysokého wallride jumpu a mám naprasklé 3 obratle. Jaro po tom sice o tom pořád přemýšlím, ale necítím se úplně ok. V létě to nějak nevychází a na podzim, když jsem se jednoho dne rozhodl, tak jsem se cítil od rána jak blbec. Raději jsem to odpískal ještě před tím než jsme na místo vůbec vyrazili. Letos jsem si pro změnu v zime na biku udělal kompresní frakturu T8-T12. Jenže to mne akorát tak nasralo. Na jaře natrhlá achylovka a zle prošlápnutý kotník na naladě také nepřidali… a do půlky července jsem skoro nejezdil a když, tak v bolestech. Ne úplně ideální příprava na to, co se chystalo. Stejně jsem se pořád snažil posílit záda a připravovat na gap, i když jsem nemohl jezdit. Najednou, pár dní jsem se cítil na kole fakt dobře, jistě a odhodlaně. A začal jsem tušit, že musím teď nebo nikdy.

Ráno přijedem do bikeparku a můj plán začíná mít trhliny. Crapabble hits, kde jsem se chtěl připravit a rozeskákat na něčím vetším a úměrným traingapu, byly zavřené.

Stejně sem se cítil docela dobře i na ostatních skákavých trailech. Až na ten žaludek, co se jako by nemohl usadit. Dojedu par warm-up lapů. Potkávám kamošku Deannu, co to chtěla fotit a říkám: „No tak se tam zkusíme alespoň podívat. Ale nedělej si naděje,“ dodal jsem. Vítr totiž začal docela řádit. A to je jedno z největších úskalí tohoto skoku, na což doplatil i Maara. Věděl jsem, že to vůbec nechci zkoušet za větru.

Jedem na místo ještě s kámoškou Heather, co kvůli zavřeným Crabapple stejně nemohla trénovat na whipoff a její přítel Ben, který první jízdu zlomil kolo. Dream team.

Celou noc pršelo, ale po těch měsících bez vody se to vsáklo jak nic, Takže dopad ideální, rozhodně lepší než dopad do prachu. Vítr nebyl až tak strašný… místama … občas… Vezmu kolo dolu na koleje a škrábu se s nim na odpal. V tuhle chvíli začínám tušit, že to byla trochu blbost. Jak se znám tak z tohodle už asi couvat nebudu. Ale vždyť jsem přece říkal, že za větru ne. Redbull a adrenalin potlačují jakýkoliv myšlenky sebezáchovy. Jako strach tam je, zvlášť když si s kolem pomalu zkouším vject až na odpal, dolů na koleje to není blízko, stejně jako na druhou stranu. Jedna z nevýhod tohodle skoku, že si tu nemůžete zkusit nájezdovou rychlost. Jakmile jedete rychleji a překročíte určitý bod tak nelze zastavit. Ale ten pocit, že to konečně mám na dosah přebil vše: nervozitu, strach i pud sebezáchovy. Vím, že na to mám (nic jinýho si asi člověk říct stejně nemůže – pochybnosti v tenhle moment nejsou na místě!).

Najednou stojím v lese před rozjezdem. Pár minut čekám. Vítr občas zeslabuje na půlminutový intervaly, ale tu další minutu zas fouká o dost silněji. Ben stojí u odrazu a signalizuje, že právě začala „klidnější“ třicetisekundovka. Co jsem to říkal o tom větru?! Hopnu do pedálů a zaberu jednou, dvakrát, čtyřikrát. Rychlost solidní, z nuly na nevím, jelikož nemám Stravu, začnu pumpovat a pak se to všechno strašně zrychlí.
Dřív než stihnu zamířit, je tu odpal, tak se alespoň soustředím, abych se odrazil a nekoplo mě to na předek. Což se povedlo – jupíí. Hmm, ale letím trochu víc doleva na ten stromek vedle dopadu, ale neva. Proč ještě nezakroutit řidítkama… ať jdu doleva víc… hmm jsem docela vysoko a rychle, asi se mi dělá špatně… hmm jsem sakra blízko toho stromku, ale to dám, asi mne ty větve majznou do ksichtu těsně před dopadem.
Drž to debile, drž TO, už tam skoro seš! Teď to prostě musíš držet, žádný zmatkování a vyndavání nohy, prostě to drž! Poslední věta je sumárum myšlenek, který se mi promítly během skoku za čas přibližně 0.4 s.
V momentě, když jsem dopadl a bezpečně dobrzdil přišla euforie a neskutečnej adrenalinový nášleh. Konečně!

„Ok, ten další skok asi budu líp mířit,“ říkám si. Deanna běží zespoda, říkám „Máš to?“ Ukazuje mi fotku, říkám tak asi ok. Samozřejmě s nadsázkou už na foťáku je jasný, že fotka je parádní! Po krátký poradě docházíme k tomu, že další skok netřeba a jelikož se vítr zvedá, asi toho bylo až dost na jeden den. Pokořil jsem train gap, skok svých snů a navíc mám z něj super památku. Lidi se mne ptají často jestli bych to skočil znova. Odpověď – ano, když by byla motivace, například nějaký video apod. Ale jít si tenhle skok skočit „jen tak“ je příliš velký risk. Jak jsem říkal, spousta věcí se může pokazit a při rychlosti a výšce tohodle skoku, ty následky nejsou zanedbatelné.

Taky jsme uvažovali o vlaku, ale krom toho, že to je další rizikový faktor, není to vůbec legální záležitost a na oplétačky s právníkama od železnice nejsem vůbec zvědavý. A co bude příště? Mám pár věcí ještě na seznamu, ale doufám, že už nic takovýho, co by mne tak dlouho stresovalo :).

Foto: Deanna Campbell – www.to-live-inspired.com