Report: Kule vyrazil na slovinské enduro Enduro Cerkno

Autor: Kule, kategorie: Report, vydáno: 2.6.2016

Mám jet, nemám jet… Je to trochu drahej výlet, ale esi nepojedeš, bude tě to mrzet stejně jako ten dual… Tenhle argument stačí, takže v pátek večer hážu věci do auta, v Mikulově dolejt po vrch, koupit viněty (ještě se pobavím nad týpkem, co tankuje naproti mě beňo a druhou rukou si zapaluje… borec) a už fičím směr Cerkno ve Slovinsku.

Cesta po A2, nebo co to je, docela odsejpá i tak ale příjezd něco kolem pul 4té ráno. Navigace mě klasicky posílá někam do… tudy potmě ani pěšky, natož autem, ale už sem skoro na místě činu, takže zalehávačka vedle auta a luxusní čtyři hoďky spánku.

Ráno stavím jediný auto, který projíždí, tahle cesta tam prej taky vede, ale esi chcu, můžu jet za něma, že mě vezmou po lepší až tam… luxus. Slovinec to tady asi zná, s malým autem tomu docela sype, rozespalej mám co dělat, abych mu stačil. Takže sme za pár minut v Resortu Počívalo, kde se bude odehrávat hlavní závod.

Rychlá snídaně, převlíct, koupit lítačku do parku a akorát zapínaj lano. To je samoobslužný, sám sobě pověsíš a nahoře sundáš, na druhou stranu tady nepotřebujou pauzu na oběd, chálku tady zvládaj v kukani za plnýho provozu, takže tě odpoledne nečeká hodinová fronta.

Pojede se 5 RZ plus sobotní prolog v centru Cerkna, kterej není povinnej. Trojka je na protějším kopci, nejdelší Kenda stage, která končí asi 40 minut šlapání pod parkem. 1ka a 2ka sou shodný s 4 a 5, pojedou se tedy dvakrát. Je to dobrý na trénink, ale nebude to nuda? Navíc tyhle dvě tratě se několikrát potkávají. Začátek je shodnej, přes cestu doleva 1ka, doprava 2ka, pár klopek, znovu společnej úsek, znovu doleva 1 a doprava 2, aby se potkaly dole na parkálu, kde 2ka končí a 1ka pokračuje ještě asi o 100 výškovejch metrů níž.

Dávám několikrát, baví to a baví to čím dál víc. Tratě sou sice bikepark, ale nechaný docela na přírodno, občas ňáká klopka, ňákej skok, ale k tobogánu to má rozhodně daleko. Je čas zkusit trojku, beru vodu, nahoře se ptám kudy, shodou okolností týpků, kteří to jedou dopáskovat, že prej si to lidi zkracujou, kde nemaj. To znám od nás taky… Dáváme se do řečí, ukazujou mi zasněženej kopec naproti, kterej má údajně skoro tři tisíce, škoda, že se jede na kopci jenom cca 1200 m.n.m. Dostávám na ně číslo, že kdybych se ztratil na transferu, ale všechno je podle nich značený dostatečně – malý tabulky načmáraný fixou. Chvílu jedu s něma, dívám se co zavíraj, některý „zkratky“ by mě ani nenapadly, Slovinci sou asi jiný hovada… Trénujem jeden úsek, zatáčka přes kořeny a výjezd z ďolíku plnýho bahna a vody přes další kořeny nahoru a hned do levé. Tohle je prej „suchá“ verze. Loni za deště tam byl bazén. Bez šlápnutí to nedám ani jednou, tohle místo opouštím s tím, že to v závodě snad pude (nepude, dám to úplně stejně dementně).

Výšlap zpátky do parku bolí, shuttle je zakázanej i na trénink pod hrozbou 5min penalizace. Tohle s báglem nepojedu! Na závod všechno tejpuju #endurospecific k rámu, vak k páteřáku, vypadá to strašně, ale funguje.

Dám si ještě 1 a 2, tentokrát debilně odbočuju, takže spíš takovej mix, začíná to lítat, je čas toho nechat a přesunout se na prolog do centra, který je asi 7km vzdálený. Tady to závodem žije, zavřená hlavní silnice na který je postavený zázemí, spousta místňáků přišlo na čumendu.

Registračka je v hospodě, jede se na UCI licenci, tu já nemám, takže si za 10E kupuju slovinskou, dostávám čip, kterej nemusíš k ničemu přikládat, prostě prolítneš startem, zapípá, zabliká, to stejný dole, takže žádná krabička, žádný brždění před cílem… haleluja! Číslo beru 137, ty vole v kolik zas budu startovat? Mezi prvníma, tady se startuje v opačným gardu. Díky tomu se sice lidi sjíždí, ale nejsou svině, tady každej učebnicově pouští, já taky, navíc je to divácky atraktivní, na trati se pořád něco děje, závodníci lítaj jeden za druhým, občas se tvoří dvojice i trojice, který jedou v závěsu.

Najíždět prolog nemám náladu ani čas, dole si nechám aktivovat čip, komentátor každýho přivítá v jeho rodným jazyce, kromě češtiny a maďarštiny zvládá všechny, klobouk dolů. Vůbec tady mluví aspoň anglicky všichni, na to, že sme kdesi v horách ve Slovinsku… neříkám nic. Šlapání asi 10min nahoru, za chvílu se jede, čip zapípá, vysílám to jak TV Nova na vlastní oči, jedu hroznou plíseň, první mi dává skoro 20 vteřin. Umejt kolo u hydrantu, škopek a de se spát.

Ráno parkuju u horní stanice odkud bude od 10ti startovat celkem 142 lidí, časy sou napevno jako třeba u Enduro X Race, ale tady to tak nehrotí, 10 minut žádná míra. Kdo dojede pozdě, tak se někam nacpe, nic se neděje, čas startu nemáš naprogramovanej pevně, prostě až projedeš bránou, tak ti běží čas.

Jedničku si za rámeček nedám, dostávám dva zářezy, sem nasranej. Následuje 50 minut šlapání po asfaltu, helmu musíš mít zaplou, podél trati sou zakempení práskači. Musím jet v tempu, žádný flákání abych to stihl, limit je hodina deset i s erzetou. Jenže opět se čas moc neřeší, startuje se až se všichni tak ňák sejdou. Dvojka je lepší, ke konci dojíždím týpka před sebou a mě týpek za mnou nedává. Nahoru lanem, který je dneska zadarmo celej den, a to i pro lidi, co přišli zafandit. Žádný židáctví se tu nekoná!

Na trojku se s týpkem za mnou domlouvám, že ho pustím někde rozumně, že bude na téhle dlouhé určitě rychlejší. Přikyvuje, že pohoda, ale dojíždí až dlouho po mě, naopak já tady beru dva zářezy. To nakopne, vzápětí mě ale zabíjí transfer. Sice se nejede celej a zase se bere lano, dojet k němu se musí, jedu dlouho, vařím se v helmě, tlačit je debilní, sklon je spíš na šlapání. Nahoře sem asi první, nechám si odečíst čas, „Having fun Lukas?“, pta se týpek s majkem. Zvedám palec a šmatlu na start.

Na čtverce dávám týpka před sebou, a těsně před koncem pouštím toho za sebou. Šlapání k lanu, nahoru vývoz a pauza před závěrečnou erzetou. Dávám gáblík u auta, žádná občerstvovačka není, aspoň jim pak lidi nepláčou v diskuzi, že na ně nezbyla balená voda. Seš už velkej, dej si tyčinku do kapsy, vodu si sežeň nebo si dej škopek, máš tady otevřenou hospodu. Já si dávám, Mediumko vyhřátý z kufru a du na pětku. Tady jednou předjíždím, týpek za mnou nikde, dá sa.

Beru lano, sleduju kudlu, co jedou nízký čísla – bedna to asi dneska nebude. Sbalit kolo, fasuju polívku a pomalu domašov. Nakonec sem lehce pod půlkou v celkovým pořadí. Za mě dobrý, lepší než sedět doma…

Velký plus rozhodně za čipy a systém startování, to jak se lidi pouští na trati a taky že se tu bez problémů domluvíš se všema. Celkovej dojem kazí akorát navigace, která si ze mě asi opět dělá prdel, příště jedu podle cedulí. Možná ještě přijedu, slovinský enduro není vůbec špatná sranda.

Kompletní info o slovinské enduro sérii SloEnduro najdeš na webu.