reklama

Megavalanche 2016 pohledem Milana Vítka

Autor: Milan Vítek, vydáno: 13.7.2016

Je leden a já léčím vyhozené koleno u kompu. Na Facebooku vidím Kafíčka, jak se chlubí registrací na „Megu“. Hmmm že by, říkám si? Vloni jsem se měl rád a nenechal se zvyklat, letos už se rád nemám a tak jsem neváhal a hned po spuštění registrace se to rozhodl čeknout. Ještě než zvítězily mozkové buňky typu „Nebezpečí“, „Rodinný typ“ a „To nedáš“ jsem klikl na „zaplatit“ a skočil do vlaku Megavalanche rovnýma nohama. Teď jen doufat, že se v jarní části Enduro sezony opět nezrakvím, abych na Megu mohl odjet. Dost týdnů uplynulo a podmínky byly splněny, na poslední chvíli se sice rozpadá tým a jedeme sami s Přemkem Tejchmanem, ale i tak jakžtakž vychytám bydlení a v pondělí nad ránem odjíždíme směr Huez.

V Huezu jsme večer a krom ubytování toho už moc nestíháme. Ale ráno se scházíme u lanovky a chystáme kola. Co nejrychleji valíme nahoru a i když to nečekáme, jede lano až na Pic Blanc, hned tedy zostra do sněhu. Stojím na hraně sjezdovky ve výšce 3300 metrů a civím dolů do toho pekla s otevřenou pusou, div mi neteče slina. Z mé dementní chvilky mne vyruší Přemek fenomenální hláškou, kterou jsem pak po zbytek týdne pasoval na český slogan Megavalanche: „Ty vole taková kokotina a kolik magorů to jede, co?“ Dlouho se nezdržujeme a zkoušíme sjet rozbředlý sníh. Moc to nejede, ale jsem konejšen, že v závodě to bude zmrzlé, takže se tu nebudu plácat, ale poletím jak vítr. Hned jsem klidnější. Na skalách se trápím a trápím se tam i po zbytek týdne, tahle pasáž mi prostě nějak nejde, nemůžu chytit rytmus. Nakonec své trápení završím totální smotkou přes rejdy a jako vrchol všeho si přimáčknu stehno řídítkem k rámu. A aby to té druhé nebylo líto, tak si o piny na pedálu na pěti místech roztrhnu holeň. Vypadám, jak kdyby mě znásilnila medvědice. Nefňukám, jezdím a ještě stíháme sjet i dvakrát kvalifikaci a opět do hajan.

Hned první večer sahám pro přítele Voltarena. Podobný scénář se opakoval i následující dny (krom toho pádu) a od úterý do čtvrtka jsme si parádně zajezdili, vyzkoušeli všechny důležité traily a najeli útočné i obranné stopy. Stihl jsem se i přismahnout na slunku, protože panovalo absolutní jasno a teploty kolem 25 stupňů. Prostě ryzí esence mountainbajkingu zmáčknutá na jeden roztahaný kopec. Z Facebooku se na mě valila podpora a rady ohledně kvalifikační jízdy, a já to nasával jak houba. Ve čtvrtek jsem šel spát brzy, abych to vše vstřebal, bohužel mozek šrotoval informace, a tak jsem se příliš nevyspal.

Páteční kvalda startovala v 10 hodin první rozjížďkou, v které jel Přema. Já šel na start až v 11, ale před devátou jsem už na laně nahoru. Musel jsem si vystát bezmála hodinovou frontu, a když v 10:40 přijíždím na start, Přemek už vydýchává svůj postup. Ve třičtvrtě na 11 nás volají na start a já si takticky vybírám pozici na venek zatáčky. Z krosů vím, že tam bude více místa.

Pět minut do startu jsme všichni ready a po krátké rozpravě a pravidlech kvalifikace zapínám kameru. Minutu před startem zapínají „Alarmáááá“ a já mám tep na max. Bez okolků přiznávám, že měním barvy jak semafor. Go a páska letí nahoru. Borec v řadě přede mnou zaspal, takže ze startu ze třetí řady se šikovným manévrem dostávám na úroveň řady druhé, loktem si odtlačuju ridera napravo a mám před sebou dálnici z venku vinglu. První táhlá zatáčka a já už jsem někde kolem třicátého místa. Skrze další zatáčky se nešetřím a rozdupávám to, vždy co mi síly stačí. Do sněhového sajrajtu přijíždím někde v top 20 a díky chytře zvolené stopě vlevo po skále koušu další borce. Ze sněhu vyjíždím na 10! fleku a po rovné cestě ještě dva kousnu. Do trailu nalítávám na osmičce a dva borce mám před sebou. Ty ale jedou poněkud jinou ligu, takže je pomalu ztrácím.

Od půlky skalnaté technické části mi přestává brzdit přední brzdy a sype se přeze mne jeden za druhým. Tak nějak tuším, že mi to stále stačí na postup a rozhodnu se zkusit štěstí na dvou ostrých kamenech za sebou. V plné rychlosti si všímám kamenů pozdě a dělám bunnyhop – taktéž pozdě a naberu ho zadním ráfkem, což mě kopne na předek a já trefuji druhý kamen předním ráfkem. Jen to zacinkalo. Evidentně je to ale můj den a pláště drží. Když pak přijíždíme na táhlý stoupák, beru si dvě pozice zpět a v Huezu na trávě již kontroluji 11. místo. To nakonec dovezu do cíle a propukám v pláč. Totální vysílení, euforie, štěstí, snad i Přema se tváří, že z toho má radost. Pro dnešek balíme.

Následující den se nese ve znamení servisu a příprav bajků na nedělní finále, i tak ale neodoláme lákadlům a jdeme si zajezdit, abychom nevyšli ze cviku. S konstatováním, že je trail už dost vybržděný a rozsekaný to však brzy balíme a jdeme spát. V neděli vstávám před pátou, lanovku mám danou v 6:15 a před sedmou, kdy dorážíme kabinou na Pic Blanc, se již slunce prodralo nad obzor a osvěcuje neskutečnou scenerii. Užívám jen chvilku, nahoře je nad nulou, fouká jako blázen a já jen v dresu klepu dost kosu. Předstartovní atmosféra je ale dost uvolněná a eliťáci v čele se Cedricem Graciou vymýšlí blbiny na zkrácení čekání.

Po osmé hodině nás volají na start dle časů z kvalifikace. Stojím ve čtvrté, ale bohužel na mě zbylo jen místo vlevo u bariéry, které jsem až tak moc nechtěl. Přilétá vrtulník s fotografem a kameramanem a mě se může srdce zbláznit, co dělá pod koňskýma dávkama adrenalinu. Regulérně seru maggi v kostkách. Na řadu opět přichází „Alarmáááá“ a za necelou minutu letí pásky nahoru a Mega začíná. Okamžitě zapomínám, co je strach nebo tréma, pouštím to ze svahu co to jde. Ale ono to moc nejde. V noci sníh zapomněl zmrznout a tak je z toho pořádná kaše, v které nejde jet. Sunu se dolů a využívám hluboké drážky. Trápí se všichni, takže ok. V spodní části prvního svahu dokonce nabírám malou rychlost a někoho předjíždím. Na traverzu už všichni regulérně tlačíme a druhý svah je rozsekanej jak Sarajevo, což opět nahrává taktice „co nejpřímější sesun“ dolů. V půlce zkusím zvednout nohu a jet v té kaši, přičemž to vydržím asi deset vteřin a okamžitě se mnou zamete první kolej o zem. Bohužel byl ledovec nesjízdný, všichni po dlouhém traverzu běží a mě to moc nejde. Za prvé nadmořská výška a za druhé, fyzička. Přesypala se přeze mne snad stovka riderů a k nádrži přibíhám odhadem kolem 200. místa.

Na skalách jsem totálně v křeči a sotva jedu, dva lidi předjedu, tři mi to vrátěj. Jsem zlomenej a chci domů. Protrápil jsem se až na louky, kde jsme klesli o cca 1000 metrů a hle tělo začíná poslouchat. Tahám, co to dá, kopce jedu ale ti, co tak skvěle běželi, teď jedou absolutní tužku a na každém kameni se to štosuje. Vždy zkusím někoho dojet, ale práší se tak moc, že rozbitý trail není pode mnou vidět. Když mi pak díra dvakrát málem vydrbe rejdy z rukou, nechávám si odstup.

V každém výšlapu si hrabu na dno, jen abych někoho dal a když přijíždíme nad Huez, jedu zase v červeným a fakt nemůžu. V následujícím výšlapu do kopce mě ženou davy Frantíků a i když mi to moc neutíká, mačkám se. Na vrchol dorážím rozkašovanej jak ten sníh na startu, ale vím, že tady se trail konečně láme dolů. Nekonečných skoro šest kilometrů switchbacků a klopenek v lese sice baví a rychle uteče, ale předjíždět tam moc nejde, naopak po lesní cestě nad Ozem se pálí o sto šest. Tady mají chuť všichni zase závodit a i já jsem se trochu zresuscitoval a vykopal pár dávek energie z „tukového mišelinu“ kolem pasu.

Následuje celkem příjemná pasáž ve stylu enduro po rozbité lesní cestě. Ta je plná kořenů a ruce bolí tak, že ani netuším, jestli ještě držím řídítka. Před sebou ženu týpka a ten nechce za žádnou cenu uhnout. Přivezl si mne na zádech až na asfalt, kde to zkouším nadupat vnitřkem zatáčky v protisměru. Ubránil se a do posledního lesního sjezdu k železnému mostu sbírám síly na závěrečný pokus. Na mostě nakvaltuji a hned za ohybem nastupuji a konečně týpka dávám dvě zatáčky před cílem. Cílem již projíždím v umírněném tempu a opět v totální euforii. Pořadatel mi bere čip a podává lístek na občerstvení, který sotva držím. Ruce se mi klepou a mám pocit, že kdybych šel močit, tak to skončí úplně něčím jiným. Ve finále jsem si vybojoval 171. místo a jsem rozhodně spokojen. První účast na Megavalanche a první vůbec podobná soutěž. Cílem bylo kvalifikovat se do hlavního závodu a ten si užít. To první se povedlo, to druhé mohlo být lepší, ale mám radost. Dojel jsem Megu v jednom kuse a nezničil kolo.

Lanovka nás pak kolem poledne táhne nahoru, balíme a přes krátkou zastávku v La Thuille, kde vysazuji Přemu na EWS, jedu skoro 18 hodin domů. Všechno bylo Mega, tak zase za rok!

Foto: Laurent Salino, UCC/Cyril Charpin

Podobné články

Diskuze

  • anonymní uživatel tcq 13.7.2016 v 14:43

    Dobry cteni!

Komentáře

Publikovat jako anonymní uživatel - přihlášení, registrace


Přepnout barvu pozadí