Report: Rock Machine Enduro Race Ještěd - rozhodně to nebylo zadarmo!

Autor: Čert, kategorie: Report, vydáno: 13.6.2017

Druhé kolo české Enduro Serie se odehrála tenhle víkend na Ještědu. Keliho krátký video sestřih už jste viděli, co zbývá jiného než report ve kterém se dozvíte, o všem podstatném co se na Ještědu a okolí dělo. A taky možná vůbec ne.

Závodní víkend jsme vzali opět tak nějak po svém… a tím nemyslím že jsme přijeli v pátek v 11 večer na parkoviště, potkali se s Jeromem Šímou, Kulem a Frenchiem (Francouz Julien Le Bars) a udělali tak trochu dýzu, tak trochu popili. A pomáhali Kulemu řešit jeho trápení s tím, že když dáš prostě za večer 18 piv, tak aby ses ráno spravil potřebuješ minimálně 5. A to se prostě zacyklíš.

Ne, že bereme enduro po svém jsem myslel tak, že jsme v sobotu nešli trénovat a drhnout Ještědský bikepark, ale místo toho se rozhodli že si dáme nedělní závod na oči. A tím pádem jsme mohli sobotu strávit na trailech okolo Liberce. A že jich tam není málo. Tradiční „Císařák“ jsme si projížděli s Vanikem už loni, takže bylo čas objevovat něco nového. Tentokrát padla volba na traily okolo Rudolfova/Bed­řichova v Jizerkách. Bohužel, zeměpisnému značení a průvodcování se věnoval Keli s Vanikem na telefonu, takže nevím, kde se co a jak jmenovalo. Každopádně jsme dali celý den na kole, asi 5 skvělých, prudkých a poměrně technických trailů, pak koupačku v nádrži v Rudolfově. No a pak přejezd zpátky pod Ještěd.

Samozřejmě jsme sondovali, co nás zítra čeká a ohlasy všech byly podobné. Hodně bikeparku, nepříjemné přejezdy v RZ, hodně drncání a dost z kopce. A taky sem tam nějaký drop nebo lávka. Ale nic velkého. Ok, to na oči asi půjde.

Kompletně zničení a vyhladovělí se vrháme do víru nejbližší hospody, kde předvádím svůj oblíbený party trik „nadívané selátko“. Prostě si dáte polívku, svíčkovou, pizzu jako dezert a ještě mluvíte o tataráku, dokud vám kámoši nevezmou jídelák. Není to nic zásadně technicky náročného, ale chce to trochu cviku. Pak pokračujem rovnou do obytku a velice zodpovědně max 5 piv a spát. Frenchie je unesen z toho, že u nás funguje institut „pivo to go“. Podobně jako jinde ve světě s kávou, pokud spěcháte nebo už hospoda zavírá, rádi vám natočí dvě až tři piva na cestu domů do kelímku. Zas jsem jednou hrdý, že jsem občan ČR. Naopak Julien nás zase obohacuje informací, že slangově francouzsky se homosexuál řekne PEDAL. Po tomto zjištění dostal samozřejmě pochvalu, že se mi líbí jak jezdí, je vidět že má bohaté zkušenosti s PEDÁLOVÁNÍM.

A ráno závod. Rychlá registrace, instalace čísel a okolo desáté vyráží celá mezinárodní Brno parta na trať. No, teda na trať, bylo nutno ještě pokousat příjemnou hodinka jízdy a tlačení na start první RZ. Ta byla stejná jako loni, od vysílače pod Ještědem se vyráží po přírodním trailu se spoustou kořenů a kamenů, odbočka do šlapání, přejezd cesty, hrabanka a pak trocha výšlapu, zase hrabanka. No najednou jsme dole. Najednou to není, překvapivě jediná nebikeparková RZ bolela úplně stejně, jako nás mají bolet ty zbylé. Spousta drncání, překvapivě dost šlapání a navíc dostat se dolů nějakou chvilku vzalo. Au.

Cesta na další RZ, to byla další hodinka do kopce. Ovšem!!! Tahle cesta ve svém posledním kilometru potkala hospodu, kde točili Plzeň. Jasně, závodíme a tak. A právě tím závoděním se nám podařilo udělat si pořádnou žížeň! Jsme teda vyměklí a dáváme jenom jedno a jedem, přece jenom, skoro celý závod je ještě před náma. Ale tohle pivo při transféru dělá z Ještědu rozhodně nejlepší závod, co jsem letos jel.
Zpět na tratě. Od druhé RZ už jede celý závod dolů parkem, takže drncání, klopky, mezi nima kořeny a drncání. Na oči se to jet dá, ale většinu lidí hodně potěší pařez, který je na dopadu posledního skoku do transféru, protože o tomhle pařezu se dozvíte ve chvíli, kde do něj letíte. Tady by asi mohl být vykřičník nebo tak něco. Ale dobře, měli jsme trénovat. Každopádně tratě mi odtud trochu splývají. Jak už jsme psal, drncání, klopky, sem tam lávka nebo drop, zase drncání, pokud nedrncáte na kořenech, tak drncáte na kamenech. A dojezd všech RZ je dole u startu, do zatáčky a do mírného kopce. To potěší, obzvlášť po Kálnici. Prostě se dá před pípačem zabrzdit.

Lanovkou na start 3, dolů, pak po svých stejnou cestou jako na jedničku, ale tentokrát na 4, dolů a lanovkou na pětku. Pořád to drncá a jede parkem. A je to vlastně dost palba a dost zábava. Materiál asi trochu trpí, ale co naplat, kola jsou holt spotřebák. Co mě trochu mrzí, je že závod se rozhoduje na rovinách. Skoro každá RZ obsahuje desítky až stovky metrů dupání po široké šotolinové cestě, většinou mírně do kopce. A pokud jako my nemáte moc wattů, protože celý včerejšek na kole a dost piv, úplně cítíte, že nemá moc cenu se pak z kopce kdovíjak hecovat, když ty minuty co ztratíte do kopce už stejně nenaženete.

Ale je potřeba si uvědomit, že první desítka bude pořád stejná. A co je za ní, už stejně nikoho nezajímá. Takže moje motivace dupat do kopce byla nulová. Ostatně bych ve výsledku měl jenom míň síly na to, užít si to dolů. A to tak nějak platí i o ježdění ESerie na oči. Asi je super, když celou sobotu trénujete a pak se zadaří a vy můžete na fejsíček napsat, že jste byli o o deset míst lepší než minule a vešli jste se do první stovky. Ale pro mě je asi důležitější sobota strávená s kámošema na super trailech, které jsem nikdy nejel. Ale to už zabíhám bokem.

Každopádně, organizace na Ještědu byla, jak už je v Enduroserii zvykem, bezchybná. Všechno jak má být, o ničem nepřemýšlíš, prostě jedeš. Ani na oči nebyl problém se značením, všichni pípáci byly super a rychlí, občerstvovačka měla opět mou oblíbenou prasečí marmeládu a sekačku (a taky spoustu všeho ostatního). A hlavně mlíka i šipek bylo všude dost. Navíc mě potěšilo, že se i z enduro závodů stává něco, co by se dalo nazvat bikovým svátkem. Nejenom skoro 400 startujících, ale i dost fanoušků a pořádná expo zóna, kde mimo občerstvovačky a servisního stanu, stálo spousta stánků od různých výrobců a vy si mohli prohlídnout i osahat kola i doplňky. Prostě důstojná prezentace super sportu, jakým enduro je.

Tratě byly super a asi to nešlo udělat jinak, než s těma přejezdama po polňačce. Ale z kopce to byl motokros jak má být. A mě se to líbilo.

A aby nechyběla tradiční báseň na závěr. Pokaždé, když někdo někoho požádá o imbusový klíč v blízkosti mě, Keliho nebo ZR, ozve se naše oblíbená básnička, kterou asi ani nechceš číst…

Imbusy, imbusy,
nak*kám ti do pusy.

Aby nebyl o tento zážitek ochuzen ani frantík Julien, převedli jsme ji do, podle mě i Franchieho, (o trochu méně) zdařilé (skoro) anglické verze:

Oh allen keys, oh allen keys,
I will sh*t in your mouth.

A abychom dostálo zpravodajské povinnosti, tak uvedeme vítěze všech kategorií a že jich je: Michal Prokop, Raphaela Richter, Martin Pešťák, Tomáš Kutin, Milan Čižinský a Andrea Drengubáková. Všechny ostatní výsledky najdeš zde.

Super fotky nafotil Robert Erens, díky za ně!