Report: jak viděli letošní Charvatbros Bike Camp Hrošíci?

Autor: Čert, kategorie: Report, vydáno: 21.8.2017

Byl jsem na kempu u Charvátů. A bylo to boží. A tady je report.

Keli je šmoula bručoun, takže se mu v zásadě všude něco nelíbí. Jediná věc, ke které za posledních 5 let neměl výhrady, byl bikecamp, kteří pořádají kluci Charvátovi. Ba naopak, Kelišová byla přímo nadšená, takže bylo jasné, že letos tam jedu já. Člověk toho totiž nikdy neumí dost, aby se nemohl něco nového naučit a pokud toho jako já, umíte vlastně spíš málo, jsou výukové kempy poměrně jasná volba.

Jelikož jsem se o Keliho nadšení zmínil i mezi kámošema, z Brna nás nakonec vyráží 6. Já, můj věrný (minimálně mě věrný) vousatý souputník Ondřej, čutálista Matěj, kterého přivádíme na správnou stranu, veterinář Míša Hladík a Michalův novej Sender, kterýmu se nesmí nic stát! a Michalova nová D3, který se nesmí nic stát!

Dobře, pokud počítám i Michala, člověků bylo celkem čtyři. Protože na Malino Brdo je to přes sedmero hor, sedmero řek ale hlavně přes Hradiště a pak Slovensko, vyrazili jsme už v pondělí desátého večer s tím, že prostě přespíme v autě nebo někde. A jelikož kluci se právě vrátili z festivalu Electric Love, byli plní zážitků, elektronické hudby a kdo ví čeho ještě, cesta ubíhala velice příjemně. Dorážíme na místo, počasí až na ty strašný bouřkový mračna vypadá na klid, takže jídlo v blízké vesnici Rožumberok a pak pěkně po cigánsku zabrat zastřešenou terasu před půjčovnou lyží, vybalit celý sortiment Decathlonu (včetně židliček a campingové lampy), sežrat brambůrky, vypít pivo a spát.

Ráno se parkoviště začíná docela plnit, bohužel podobně neklidné jsou i mraky. Takže vzhledem k poctivému dešti, se po prvotním přivítání a zjištění, že mimo CharvatBros Matěje a Šimona, se nám budou věnovat i Martin Motejl Lebl, Hugo Robenek, Adam Rojček a Standa Sehnal (což sou kluci co fakt umí trochu jezdit), se nešlo jezdit, ale proběhl první brífing a přednáška v chatě Dária u horní stanice lanovky. Ta se taky stala na dvě noci naším domovem.

Po úvodní přednášce o zatáčení, se počasí uklidnilo a tím pádem mohlo proběhnout rozřazení do skupin a ježdění. Já s Ondřejem a Michalem jdeme do skupiny Hrošíci, vedené Šimonem Charvátem a Motejlem. A od první chvíle jsme věděli, že Hrošíci musí být nejlepší!

A tak jsme jezdili, pilovali ježdění v mokru, zatáčení, skákání, prostě všechno. A je super, když máte za sebou někoho, kdo prostě umí jezdit. A to na takovým tom levelu, že když ho vidíte jet, tak si neřeknete „hmmm, ten je dobrej“ ale jako první z vás vyletí „ježiš, to je debil!“.

Samozřejmě v rámci sebezdokonalování se i padalo, já si švihl želvičku do nejzabahněnější zatáčky na trati (první co mě napadlo bylo, že ještě že ten dres nemusí prát mamka, protože mi v hlavě už asi nikdy nepřestane znít mantra měho dětství „jestli se zase celej vyválíš v blatě, uvidíš těch břinkanců!“). Já ale spadl a neodřel si kolo.

Ondra taky spadl a neodřel si kolo. Protože nám na nich až tak nezáleželo. No a Michal spadl taky…a hádejte, co. Odřel si Sendera i D3 jedním pádem! To, jak pár minut po pádu chrochtěl bylo nic, proti křiku který zazněl, když zjistil jak strašný měl jeho pád následky.

No nic, Michal plakal, ale jezdilo se dál, koučové nás průběžně kontrolovali a dirigovali, až se večer nachýlil, laso přestalo jezdit a my se přesunuli na Máriu k večernímu shrnutí dne a debatě na libovolné téma. A já pochopil, že aby byli Hrošíci všestrannými vítězi, musí se dřít nejenom na kopci, ale i když je „volný program“. Ve chvíli, kdy se otevřel výčep a našla kytara co měla max 5 rozladěných strun, věděl jsem, že hraju na domácím hřišti. Takže spousta piv, spousta zpěvu, mockrát Slavíci v Madridu a hymna tohohle výletu, Veď mě dál, cesto má! a spousta debatování o všem co se kol týká i netýká. Ale hlavně, v 11 večer byli všichni Hrošíci v postelích! Vzorné družstvo!

A druhý den ráno to byli právě Hrošíci, kdo byl první na snídani. Protože večer šuhaj, ráno šuhaj říkal děda… takže večer Hrošík Ráno hrošík!

Pak zase ježdění, blbnutí, zase padání, zase Michal, zase odřel Sendera a D3, zase se ladily stopy i to jak máme stát na kole a večer jsme se zase sešli u výčepu, k večeři nám kouč Motejl griloval maso a zase v 11 v posteli. Sami…(i když se „svůdník Ondřej“, po tom, co sám vypil třičtvrtě flašky Tulamórky snažil, jediná příslušnice něžného pohlaví Alena se opět zachovala jako Hrošík a ukázala, že má úroveň a nenechala se k Ondřejovi připoutat zip-páskou.)

A poslední den zase ježdění, pády, blbnutí, trénování bolavý ruce… a pak už bohužel ne výčep a gril, ale odjezd domů. A bylo to super.

Pár kempů už jsem zažil, ale ten Charvátovic to u mě asi vyhrává ze spousty důvodů. Jednak celá atmosféra spíš odpovídá výletu s kámošema na hory, jenom s sebou máte dva kámoše navíc, co fakt umí jezdit a můžou vám pomoct jak se zlepšit. Stačí jenom chtít. A není to vlastně jenom o ježdění, ale o všech těch věcech kolem. Svět sjezdování je neuvěřitelně obsáhlý a i taková „blbost“ jako je výška řídítek, jejich natočení nebo poloha brzdové páky může ve finále dost zásadně ovlivnit váš zážitek z jízdy. Je jenom škoda, že právě pro tyhle případy, jsou 3 dny kurzu sakra málo, protože je toho tolik, co by vám mohli instruktoři tohohle kempu poradit a tak málo času na to, si to všechno vyzkoušet. (Možná proto se našli i tací, co si zaplatili hned 6 dní, zatímco my, jako první turnus odjížděli, pár kluků zůstalo i na víkend).

Každopádně, CharvatBros camp je super událost, která v první řadě odpovídá na tu nejzásadnější otázku internetových diskutérů a to „Co si mám koupit, abych jezdil líp na kole?“

Zaplaťte si všichni tenhle kemp, jak jsme se všichni shodli, byla to asi nejlepší investice do kola za posledních pár let, protože je fakt super mít kolo za statisíce, ale je to dost zbytečný, když nevíš, kolik zábavy se s takovým kolem dá užít, když na něm umíš trochu jezdit. Neříkám že se z vás za tři dny stanou Samhillové a Árongwinové. Ale určitě se dozvíte čeho všeho můžete dosáhnout a hlavně, jak.

Díky celému osazenstvu téhle super akce, hlavně samozřejmě Matějovi za organizaci, skvělým Hrošíkovským koučům Motejlovi a Šimonovi za motivaci i rady a v neposlední řadě taky mamce a taťkovi Charvátovým, kteří nám celé tři dny dělali technické i svačinové zajištění.

Dík! A snad příště znova!