Abby a Verunka vyzkoušeli allmountain a enduro kola Kross

Autor: Abby, vydáno: 15.8.2017

Dostaly jsme příležitost jet na pár dní do Polska ozkoušet kola polské značky Kross. Kross je značka, která se zabývá vývojem a výrobou především kol gravity disciplín, při vývoji nových modelů se ale i ohlíží na potřeby denních uživatelů (staré dobré cesty pro rohliky), dívek nebo cyklo turistů. Kross se snaží o produkci kol v širokém záběru, proto nechybí třeba ani model silničních kol. Všechno vymýšlí a testují přímo v Polsku, dokonce i nová výroba karbonových modelů bude probíhat zde. A oblíbené heslo? TWO WHEELS, ONE PASSION.

Je krásné deštivé středeční ráno a i s Verunkou vyrážíme Studentem do Prahy a následně na letiště, abychom se setkaly s ostatními redaktory z různých států a společně jeli shuttlem na místo činu.

Hned po příjezdu jdeme omrknout jak to teda vypadá. Příštích pár dní budeme žít v Cottonina Villa & Mineral Spa Resort nedaleko hranic s Českem ve Świeradów-Zdrój. Hned co nafasujeme „vlez kam chceš a sněz co můžeš“ pásek na ruku, jdeme okouknout jídelnu. V pořádku. Jelikož se cesta a následné čekání na přílet všech členů výpravy trochu prodloužilo, odkládá se první společná vyjížďka na čtvrteční ráno. Moc nás to nemrzí, venku leje jako z konve. Po zahlášení se u lidí z Krossu (a nafasování triček a cool nákupní tašky) jdeme dát rychlou véču, vybalit bagáž a jde se do Jazz klubu posedět a skamarádit se. Nechcem dělat ostudu hned první večer, takže sosáme jen vodu s citronem a jdeme spát.

Čtvrteční ráno je tu, po snídani jdeme na rychlou prezentaci nových modelů a vychytávek u starých modelů a můžeme vyrazit na první vyjížďku. Jdeme do depa vybrat kola. Nejvíc mě samozřejmě zajímalo čistokrevný enduro, takže hned sahám po modelu Moon. Ještě v depu slyším poznámku, že volba tohoto kola na dnešní velmi šlapací vyjížďku je docela odvážná. Když vidím všude kolem ten vysoký podíl oholených nohou a elasťáků, začínám psát závěť.

Bereme to směr Česko, ani ne za 15 minut přejíždíme hranice a jsme na cestě na Singltrek pod Smrkem. Parádní poježdění, tratě jsou stavěný tak, že baví i začátečníky, a zkušenější se nenudí, protože při vyšší rychlosti je to místy o čumák. Takže všichni spoko. Musím říct, že Moon mě dost pobavil. Dobře ovladatelný kolo, co mi sedlo dobře do ruky, zároveň stabilní a na výšlapy to teda taky tak hrozný (na rozdíl od mý fyzičky) nebylo! Když už ho tu tak zmiňuju, tak tady jsou taky nějaký konkrétnější popisky:

Kross Moon je jak už jsem výše zmínila čistokrevný hliníkový enduro na 27,5" kolech, které funguje tak fajnově hlavně díky vlastnímu systému odpružení vyvinuté značkou Kross – RVS (Revo Virtual Suspension). Kolo stojí na 160 mm zdvihu vpředu, 150 mm vzadu – nejvyšší model Moon 3.0 samozřejmě s tlumiči od Foxu. Úhel hlavy je 65,5° a délka zadní stavby 440 mm, což už napovídá, že to je střela, co má ráda vítr ve výpletech. Co se komponentů týče, nejvyšší model má brzdy SRAM Guide RS, kliky taktéž SRAM, náboje DT Swiss, kokpit Race Face Aeffect a pláště Schwalbe. Cena nejnižšího modelu Kross Moon je krásných 2199 Euro.

Po pauzičce v horské hospůdce pokračujeme ve vyjížďce. Jelikož je počasí opět spíš vlhčího charakteru, klepeme při sjezdových pasážích celkem slušnou kosu. Nadšení z Moonu stále neopadá, protože se mi jede prostě skvěle, dokonce i do vzduchu jde jak pírko. Škoda jen, že jsem ho nevyzkoušela na nějakých drsnějších a strmějších trailech, potenciál má skvělý. Asi po hoďce ježdění se plynule vracíme zpět na hotel. Nožky bolí, jdem odevzdat kola, najíst se a navštívit místní hotelové wellness. Venkovní vířivka se stala dvou až tří hodinovou součástí našeho denního rituálu a sem tam navštívíme i saunu.

Odpolední vyjížďka se koná bez nás, jelikož jsme ráno promrzly na kost a vzhledem k únavě jsme nechtěly riskovat nachlazení při další jízdě v dešti. Jdem teda aspoň do depa vyfotit kola a okounout ostatní modely, který jsme ještě neviděly – jako například model Dust, což je pevňák, kterej je zatraceně rychlej, na takhle hladké singletracky skoro lepší volba než celopéro, vzhledem k jeho váze člověk při výšlapech ušetří dost energie.
Kross Dust je hliníková trailový hard tail určený pro hladší tratě, byl vyvinut jako kolo pro rychlé jezdce, zároveň spíše krátká zadní stavba 422 mm a úhel hlavy je 66° mají na svědomí zábavnost na cestě z kopce. Model stojí na 27,5" kolech a u nejvyššího modelu vidlice od Foxu poskytuje 140 mm zdvihu. Jedenáct převodů společně s velmi nízkou hmotností je velmi příjemná kombinace při stoupání do kopců. Co se komponentů týče, brzdy i kliky obstaral SRAM, náboje Modus, kokpit Alloy, a ráfky i s pláštěma WTB. Cena nejnižšího modelu Dust je 1349 Euro.

Ve čtvrtek večer máme naplánované venkovní BBQ, a tak se jdeme královsky najíst a líčit si s ostatními zážitky z vyjížďky. Bohužel jsme s Verunkou odpadly chvíli před největší zábavou, která se pak v alkoholovém oparu konala u táboráku.

Na páteční ranní vyjížďku jsem se rozhodla vzít ale celoodpružený trail bike od Krossu – tedy model Soil. Verunka si ho včera totiž hrozně vychvalovala. Jedná se o kolo, který má speciálně vymyšlenou geometrii, aby se nehoupalo při šlapání aniž by se jakkoliv přenastavoval zadní tlumič, a tak by byla veškerá energie využita na pohyb kupředu. Moc jsem tomu nevěřila upřímně, ze zvědavosti jsem si ho ale vzala na půldenní vyjížďku.

Rozdělujeme se tentokrát na dvě skupiny: první – hardtail skupina, jede na HT přizpůsobené traily pod Smrkem, a druhá – full suspension skupina, která jde provětrat zdvihy na nějaké přírodní endůro. Či co.

Před jízdou jsem si o tomhle modelu ještě něco zjistila. Kolo má vpředu i vzadu zdvih 130 mm, ovšem kromě nehoupající se zadní stavby má Soil další vychytávku, lze u něj měnit geometrii výměnou komponentu na uchycení zadního tlumiče. Zdvih zůstává stejný, pouze geometrie se mění – konkrétně úhel hlavy 67° nebo 68° a úhel sedlovky 72° nebo 73°. Soil stojí na 27.5" kolech a zadní stavba tohoto stroje měří takových normálních 435 mm. Soil je v nejvyšší verzi osazen velmi slušně, a to nečekaně tlumiči od Foxu, brzdami SRAM Guide RS, klikami SRAM GX Eagle, náboji i ráfky DT Swiss, plášti WTB Trail boss a kokpit je Ritchey WCS Trail. Cena nejnižšího modelu je 2099 Euro.

Fu. Tak to jsem zvědavá, co mě čeká.
Vyjíždíme tedy na nedaleký vrch, čeká nás 9 km z kopce do kopce po pěšinách a silnicích a poslední 4 km výživného čistokrevného stoupání na vrch Sępia Góra, odkud vede přírodní enduro trail, na kterém se jel nejeden enduro závod. Ku mému překvapení je to pravda, můžu šlapat jak chci a zdvih prostě stojí. Na vrchol jsem dojela v první linii, přesto, že ani doma vlastní enduro nemám, a podle toho taky moje výdrž vypadá. Ani v prudších kopcích se mi kolo nevzpírá na zadní. Na vrcholu na nás čeká boží výhled na skalce a už vidíme trail, který nás čeká cestou dolů – kámen na kameni. Trochu jsem měla tendenci jít si otevřít tlumič, pak mi došlo, že na tomhle kole ani tlumič s možností uzamčení není (k čemu taky). Při vzpomínce na 130 mm zdvihu polknu na prázdno a jedu. A nechápu. Trať plná kamenů a kořenů, pořád pršelo, takže všechno mokrý, slizký, volný kameny. A kolo si prostě jelo, poslouchalo, neplašilo se, bylo to moc příjemné a ještě více zábavné. Přišlo mi jak když sedlám hravějšího menšího sjezďáka, to měli možná na mysli tím,je to kolo pro agresivnější trailové ježdění". Dojela jsem dolů a byla jsem nadšená, chlapi kolem se jen smáli, že se já tak směju, tak jsme se smáli spolu, a pro velký úspěch se většina z nás rozhodla jet to celé znovu. Druhý výšlap už nebyl tak na pohodu. Zejména v posledním půlkilometru, kdy byl kopec prudší a terén kamenitější si v duchu říkám, no, ještě že je tohle poslední dnešní výšlap, přes kilometr výškový nastoupat mi asi na jedno dopoledne stačí". Haha. Naivka.

Celou cestu nahoru nezavřu pusu (jak jinak), a tak cesta nahoru utíká celkem rychle. Na vrcholku si říkám, jak už znám cestu dolu a povolím trochu otěžě a uvidíme jak se ta nízkozdvihová kobyla bude tvářit. No. Jedu nejrychleji jak v takovým terénu umím, a dokážu si jasně představit jak se mi to kolo vysmívá, co že jsem si to jako myslela. Ve zkratce, odjíždíme z trailu směr hotel a já mám brouka v hlavě, protože takovýhle kolo asi chci, asi potřebuju.
Cestou domů to bereme „zkratkou“ protože jet po silnici je přece nuda. Ztratili jsme se asi jen dvakrát, nastoupali snad další půlkilometr výškový a já jsem v životě nebyla tak znavená. Kde že mají tady ty lanovky?!

Další příjemný poznatek: když jsme v jednu chvíli stoupali snad do 45° kopce, kde (aby toho nebylo málo) byly i velký kořeny a kameny, tak jelikož není zamklý tlumič, zadní stavba na nerovnostech funguje. Podtrženo sečteno šlapeš do kopce aniž by se ti houpala zadní stavba, ale nedrncáš na kořenech. Jackpot.

Po příjezdu na hotel už na mě čeká Verunka v jídelně, když zjišťuju, že je v rajský polévce kokosové mléko, jdu si pro jednu přeplněnou mističku, nalévám jí do sebe a nabírám směr pokoj – postel, kde na necelý dvě hodinky sprostě vytuhávám.

Když se probudím, jdeme spáchat poslední fotky kol, a jelikož jsou všichni mrtví a na odpolední vyjížďku jde jen pár přeživších, jedeme s pár lidma z Krossu jako správní turisti okouknout městečko Świeradów-Zdrój. Hned po zaparkování ovšem z nebe začíná padat voda, chvíli děláme srdcaře a kocháme se, ale nakonec to stejně zapíchneme pod altánkem u kavárny. Využíváme situace, objednáváme si každý jeden dva kopečky zmrzky a přijímáme realitu, že pršet v příštích několika hodinách asi prostě nepřestane. Jedeme zpět na hotel a s Verunkou nabíráme osvědčený směr vířivka, kde se v krkolomných polohách snažíme tryskami rozmasírovat bolavá kopýtka. Po večeři se koná finální párty v Jazz Clubu, kde se všichni schází a promítají se fotky z celý akce. Všichni už se známe jménem, a tak se člověk zakecá třikrát na jedný cestě k baru pro drink. Je to tu takový rodinný, že se mi snad ani nechce domů. Touha spát je ale silnější než touha pít, a tak většina (včetně nás) odpadá ještě před půlnocí.
V sobotu ráno balíme svých pět švestek, jdem se naposled zadarmo najíst a jedeme zpátky do Prahy. A tak končí náš párdenní tábor pro tlouštíky.

Lidi z Krossu byli úžasní, od organizace, přes výběr trailů, program, lokaci, není na co bych si stěžovala